menu/menu_06.png

   
 

ZÁŘÍ 2018

GAML         LOUNSKÉ DĚDICTVÍ - Jaroslav  Mařík a Otakar Mařík


FOYER        
DIVADELNÍ FOTOGRAFIE ZE SEZONY 2017/2018Y


KAVÁRNA   
VOSA 2018

 

 

 


 


 

 

 

 

 

 

 

 


 

7.3.2018 - 30.4.2018
Kavárna: VLADIMÍR FRANZ - DENÍKY

   Tato výstava představuje pouze nepatrný zlomek mé komorní tvorby.  Navíc, uvědomil jsem si, že bývají-li akvarely součástí větších výstav, většinou jsou prezentovány jen ty z české provenience. Shledávám to tak trochu nespravedlivým vůči dílům, pravidelně vznikajícím vždy počátkem roku v horské pustině jihozápadní části ostrova Gran Canaria. Koncepce výstavy je tedy založena na kontrastu v uchopení výtvarné gesce z roku 2000, oproti roku letošnímu, celek je pak doplněn květinami, napříč časem...
   Zatímco akvarely z Čech vznikají většinou v podletí, jakožto předskokani k větším a plánovaným výtvarným koncepcím, ty z jižních subtropů jsou touhou po ztracených rájích, české zimě a tmě navzdory. Toulám se křížem krážem ve stoupání konfliktních masivů přehřátého vzduchu či oslepivých prškách mořské pěny, rozpuštěn sluncem. Snažím se skrze papír položený na zem nahmatat puls země a najít tak definici pro závodní dráhu srdce - mozek - ruka, kterou je třeba urazit v co nejkratším čase a pokud možno bez nehody. A celý proces vznikání beze zbytku plně prožít. Spekulace či vymyšleniny za studena se přísně zakazují!
   Akvarel představuje práci se světlem. V žádném případě se ale nejedná o nostalgii po impresionismu, kde světlo rozhlodávalo tvary.  Máme zde celistvý, už předem předurčený bělobílý světloprostor - není jej třeba budovat či hledat jako na obraze -  je totiž  dán, se vším, co se v něm odehrává a již je v něm "sui generis" obsaženo, dosud však pouhému oku skryto. A proto zde musí nastoupit barva. V akvarelu na sebe bere roli vlastnosti stínu. Barvu je třeba chápat a pracovat s ní
jakožto s kontrastní látkou při rentgenování, s prostředkem zviditelňujícím a usvědčujícím uzlové body - vymezitele a hybatele prostoru. Dotýkám se barvou. Rukama, štětcem, využívám sklon plochy, působení proudu tekoucí vody, znám rychlost zasychání. Lineárně, kresebným rastrem, plochou, nanášením, vymýváním... Neustále osciluji mezi reálnou podobou východiska a jeho znakem, jen tak si barva udrží elasticitu a "zahřátost", stává se tělem obrazu a nikoli jen mrtvým makeupem, či utuhlou krustou na jeho těle...
  Antonín Dvořák kdysi říkával, že existuje nota, v níž je obsažena celá hudba. Když se ho pak žáci ptali, která nota to je, odpovídal, že kdyby to věděl, napsal by ji a nemusel by dál skládat. Stejně tak já si myslím, že na obraze existuje bod či konstelace určitého počtu bodů, které, správně nalezeny, dají dohromady plně fungující "tělo obrazu"bez jakýchkoli zbytečností. Snažím se tyto body hledat, vycítit, a občas se stane, že se to i drobátko zdaří. Dotkl jsem se tedy místa...
   A místa existují i v krajině. Znám jejich geologické podloží, botaniku, horopis i historickou paměť. Vím rovněž, jak a v které roční době volají a září, jsouce "navštívena". Snažím se nejrůznějšími způsoby definovat podobu a energii těchto míst - malba je souloží s materiálem, provedena zkratem básně - občas se mi je ale podaří usvědčit z toho, že nejsou ta hlavní, že se vlastně jedná o nemísta, definovaná z jiných ohnisek, o limitu v nevlastním bodě, o doběh vlny, přinášející ohlas střetu kamene s vodní hladinou kdesi jinde a jindy.
  Jsou to již bezmála tři desetiletí, co mě na mé cestě výtvarného poznávání a pojmenovávání jevů tohoto světa, akvarely provázejí. Od zprvu cestovních záznamů, řetězí se do tématických cyklů, v nichž si v každoročních návratech tříbím dosažené a snažím se o jeho další rozvíjení. Bouřky, Oblaka, Kameny, Řeky, Tůně, Lomy, Duhy, Moře...a ovšem Kytky - průnik a syntéza makro i mikrokosmu - aneb: Co si vypěstuji, to si také musím namalovat! Deníky...jejichž obsahem rozhodně není nějaká přitroublá statistika. Nejedná se ani o popis, jde o charakteristiku, o uvědomování si a pojmenovávání principů a zákonitostí konkrétních míst či jevů, pro jejichž zobrazení je nutno podniknout často cestu, vedoucí až za hranicí vizuality. O cestu sbírání nápěvků, utužujících a utvrzujících neustálý kontakt s realitou... Navzdory módám, napříč trendíkům, poučkám, návodů i brožurám! Naopak...
  Vědom si řádu, volím cestu soustavně rozšiřované vnitřní svobody. V uvažování i v gesci. A zároveň si připadám jako potápěč, který z hlubin toho, čím jsme obklopeni, přináší zprávu o zázračně obyčejných jevech, před nimiž stojím v pokoře, údivu a tiché extázi, a jichž si, jak se zdá, málokdo všímá.

březen 2018, Vladimír Franz 

8.3.2018

Kavárna: VLADIMÍR FRANZ  - DENÍKY