RECENZE 2009 / 2010

ÚNOR 2010

Jiří Schmitzer – 10. únor 2010 (fotografie z koncertu )

„Já to ještě doladím. Né, že by mi teda vadilo, že je to rozladěný…,“ začal svůj lounský koncert Jiří Schmitzer a předznamenal tak celou jeho dramaturgii. Ve Vrchlického divadle se objevil s dvanáctistrannou kytarou znovu po pěti letech a od té doby svou roli bezelstného a neohrabaného písničkáře vybrousil do dokonalosti. Hned od začátku hrál s publikem sarkasticky otevřenou hru a vyzradil mechanismus vzniku repertoárového listu. „Můžu to vzít třeba podle desek,“ hlásal, když spustil dávné hity prvního cédečka Bouda. „Je to blbý i na mě,“ komentoval úvodní Prdel. Po příslušném bloku přeladil. „Taky píšu pro děti. To je totiž skvělá věc, když potřebujete prosadit něco, co se dětí vůbec netýká – třeba sebe,“ nepřestával odpalovat salvy smíchu publika. „Tahle píseň má dvě půlky, které k sobě nejdou. Jen málokterý autor uvádí veřejně, že dílo jaksi…,“ využil songu Nic se mi nedaří, aby zdůraznil svou výjimečnost. „Taky můžu jít po situacích,“ začal sérií o „chlastu“, kterou uvedl historkou, jak je hrál v protialkoholické léčebně. Došlo i na přesně lokalizované skladby. Třeba tu, kterou složil speciálně pro MDŽ. Postěžoval si též, že ho kritika někdy řadí do punku. A okamžitě doložil proč: „Když jsem vyrost z dětské podoby, zmlátil jsem dědka až do mdloby.“ Po přestávce došlo i na přání publika: Japonec, Parta, V ruce sekyru maje atd. Každý kus s příslušným příběhem o okolnostech vzniku. To už bylo jasné, proč je tak úspěšný, i když si hudební kariéru buduje na opačném principu než ostatní. Může si to dovolit – za mikrofonem totiž ani v Lounech neseděl on sám, ale ostře vykreslená postava „svérázného folkaře“. V této souvislosti se proto snad ani nedalo hovořit o vystoupení – byla to jakási performance, představení, které zkoušelo posluchače a obnažovalo celý tzv. showbyznys až na kost. Známý člen Ypsilonky totiž celé dvě hodiny svou produkci neustále přerušoval, vysvětloval, poukazoval na chyby ve svém doprovodu, nedohrával refrény („stejně se to pořád opakuje“), vynechával sóla („je blbost je hrát, když jsem sám“) a upozorňoval, že neumí text. Postupem času ovšem začal svou roli opouštět. Přece jen – přes všechnu stylizaci – má v zásobě písně, které přesahují pouhé hříčky, určené k pokažení. Nejprve ze své úlohy vykukoval jen nesměle. Například s alkoholickým existenciálně laděným opusem Říkali, že jsem nemocen. Plně se emancipoval až na začátku druhé půlky. Celou řadu „seriózních“ počinů v čele s Kam běžíš otroku (Zkušenost ti velí) doplnil poetickými Křídly meluzíny. Tu ale musel samozřejmě rychle shodit sebeironickým komentářem a vrátit se tak do bezpečí svého alter ega. Jeho předstíraná neotesanost přesto působila úsměvně s hi-tec zvukovým vybavením, které si přivezl s sebou (sloupový reproduktor, moderní mix-pult, vlastní zesilovač). Ani kouzlo jeho herecké osobnosti by totiž nestačilo, kdyby zároveň nepředvedl i hudební kvalitu - obstojný zpěv a rockovou údernost. A tak po něm zůstala dobrá nálada a příjemný „hudebně-dramatický“ zážitek a několik řečnických otázek. „Oni mi někdy vyčítaj, že hraju furt to samý. Ale co mám hrát? Vyčítá někdo třeba Jagovi, že říká pořád to samý?“ ptal se na oko nechápavě. Jo, a taky uklidnění, že přes sněhovou kalamitu se léto už blíží:„S létem je to jako se smrtí. Pokud neprobíhá, tak se blíží.“

Jan Vnouček

Tristan a Isolda (Divadlo ABC) – 1. únor 2010 (fotografie z představení )

Vrchlického divadlo v Lounech uvedlo začátkem února divadelní zpracování známé legendy o Tristanovi a Isoldě. Studenti se tak nenásilně seznámili s povinnou četbou, fanynky se pokochaly Jakubem Prachařem v titulní roli a milovníci jevištního umění se nabažili originální jevištní interpretace. Pradávný příběh stojí na počátku středověkých anglosaských mýtů. Pro svou zvláštní nejednoznačnost se však vymyká běžným klišé o „love story“ a již mnoho století provokuje k opětovným výkladům. A přitom, o co jde? Jeden kluk (rytíř) se zamiluje do holky (princezny), která patří jinému. Klasický milostný trojúhelník, který z hollywoodského provedení známe všichni. Na příběh o revoltě velké lásky proti nepřejícnému prostředí se dá ovšem pohlédnout i jinak. Oba milenci jsou totiž od začátku spíše nešťastní. Nejen, že se do sebe zamilují proti své vůli, když omylem vypijí kouzelný lektvar. Ale vinou osudové vášně se z nich pomalu stávají záporní hrdinové. Porušují všechny psané i nepsané kodexy své doby – zrazují přátele, podvádějí, křivě přísahají, vrší kolem sebe nespravedlivě usmrcené a celé své okolí postupně přivedou do jednoho velkého neštěstí. Vypravěč sice stojí na straně milenců, ale text připomínající neřešitelnou antickou tragédii jako by místy pojednával o zhoubné moci lásky, která se postupně vynořuje v podobě velkého zla a pošlapává vše svaté. Dnes už se ovšem nevěra ani lhaní za nic špatného nepovažuje, takže slovenský režisér Ondrej Spišák musel látku uchopit jinak. A vzal to opravdu z gruntu. Obsadil pouze sedmero herců, jimž předepsal členitý děj v podstatě převyprávět. Herecká akce pak jen ilustrovala předchozí repliku, která často zaznívala i s uvozovací větou. Vlastní příběh byl navíc silně ironizován intonací řeči, jež se místy otevřeně vysmívala naivitě předlohy. Výrazná stylizace se blížila až žánru studentského představení plného recese, legrácek a travestie. Očekávané drama bylo náhle tatam a předváděla se rozpustilá hříčka, v níž se aktéři v čele s Prachařem juniorem, Zuzanou Kajnarovou, Hynkem Čermákem a Lucií Pernetovou cítili jak ryby ve vodě. V postmoderním přístupu se inscenace blížila v Lounech loni uvedené Shakesperově tragédii Titus Andronicus z Dlouhé. Tam byl také divák nucen smát se na nepatřičných místech. Tam se poukazovalo na zevšednění násilí, zde na zbanálnění lásky. Ale tentokrát se mířilo jinam a pracovalo se s mírnější a mělčí poetikou. Neútočilo se. Cílem bylo hlavně pobavit. Přece jen ABC je mainstreamové, k divákovi vlídné divadlo. „Žádná krev, jen skvrny od víny,“ zpívá o podobném pocitu skupina Chinaski. Také pantomimické ztvárnění všech rekvizit naznačovalo, že všechno je možná jen „jako“. Scéna Marie Raškové připomínala smetiště s rezavými barely a herci v kostýmech Kateřiny Hájkové se podobali partě squatterů, kteří si krátí čas divadlem. Přetahované barevné látky přes kulisy sice měly imitovat emoce a rytmy bubnované přímo na jevišti stupňovaly některé situace. Ale z bezstarostné komiky jen málokdy prosáklo něco hlubšího. A tak si mohla Isolda a s ní všechny ostatní postavy závěrem oddechnout, že už je toho trápení konec. Jen to srdce jí né a né puknout… Ještě že to přikazoval scénář.

Jan Vnouček

LEDEN 2010

A.P. Čechov: Tisíc a jedna vášeň (Divadlo Viola) – 24. leden 2010 (fotografie z představení )

Po několika letech se do Loun vrátil Anton Pavlovič Čechov, který má v určitých kruzích pověst nudného a suchopárného dramatika. Když navíc odpoledne před představením přijeli divadelní technici, a neměli s sebou žádné kulisy, nevěstilo to nic dobrého. Naštěstí slibné obsazení nalákalo do Vrchlického divadla slušnou návštěvu. A ta si hned od začátku mohla mnout ruce, jak dobře udělala. Autorky scénáře Lída Engelová a Johana Kudláčková zdramatizovaly šest Čechovových povídek a krátkou hru Medvěd oloupaly až na jádro. Pro Divadlo Viola tak vytvořily pásmo Tisíc a jedna vášeň, které spoléhalo, že tyto střípky udrží pohromadě společné téma „láska“. Popravdě řečeno je kupředu hnala spíše rychlá klipovitá kompozice, která mohla lahodit především mladé generaci. V „Úmluvě“ chtěl starostlivý, ale lakomý otec najmout prostitutku, aby zasvětila syna-panice do milostných tajů. Hříčka „Dva dopisy“ varovala, že literární nadání může být někdy lásce na škodu. „Záhadná povaha“ poradila, že když už se vdát pro peníze, tak jedině za mladíka. „Drama“ upozornilo, že smrtelně nebezpečné může být i nadšení pro umění. „Překvapení“ s návodem jak získat vdanou paní vyprávělo o konci jednoho svůdníka. „Příliš pozdě“ ukázalo, jak vypadají takové pozdní námluvy. A „Medvěd“ předvedl, že láska a vztek k sobě mají blízko a mohou snadno splynout ve vášnivou touhu. Prvních šest „kousků“ připomínalo anekdotu s výraznou pointou a nenabízelo příliš prostoru k rozvinutí postav. Přesto dominující Táňa Medvecká a Jaromír Meduna dokázali své umění rozehrát naplno a stmelit večer v okouzlující zážitek, který vygradoval v závěrečné bouřlivé aktovce. Jako komediální typ jim dobře sekundovala Lilian Malkina, která se ale uměla i melancholicky zcivilnit („Příliš pozdě“). Důstojným, ač trochu nevýrazným partnerem jim byl i Lukáš Jurek. Stručnosti byla uzpůsobena i scéna. Ivo Žídek si na ní vystačil pouze se čtyřmi variabilními bílými závěsy a dvěma židlemi, z nichž dokázal vykouzlit lavičku v parku, vlakové kupé, ale i přístaviště s nevěstincem, manželskou ložnici či umělcovu pracovnu. Tato lapidárnost přesně korespondovala s přesností monologů, replik a dialogů. Jedné z předností slavného ruského humoristy. Inscenace tak splnila úlohu vynikajícího úvodu do jeho nesmrtelného díla.

Jan Vnouček

Tomáš Polcar: Atomos (výstava obrazů) – 11. leden až 26. únor 2010 (fotografie z vernisáže )

Tomáš Polcar prezentuje ve Vrchlického divadle svou novou výstavu. Sérii velkoformátových i drobných olejů nazval „Atomos“, čímž dal jasně najevo, že nemíní ustupovat z trnité cesty, na níž se v posledních letech vydal. Když se s rodinou přistěhoval z Prahy na vesnici, nechal za sebou efektní městské projekty, pracující s veřejným prostorem či objektem, a ovlivněn atmosférou Českého středohoří se vrhl na malbu. Kopečky a pastelové barvy bychom ale na jeho obrazech hledali marně. Nejprve v Galerii XXL vystavil křídový cyklus „Uzle“ (2006), v němž zašmodrchal velké černobílé linie do jakýchsi labyrintů. Bez úlevného východu, zato s oparem tajemstvím. Kde jinde hledat smysl, než u Minoutaura? Jenže Polcarova bludiště se propadla do sebe, zpřeházela a zůstaly z nich jen ruiny. Zauzlené linie bez odpovědí, zoufalé otazníky. Z formy těchto kreseb na diváka padala syrovost a nekašírovanost. Takovou opravdovost si do obýváku nepověsíte, ušpinila by vám zeď. O rok později na smolnickém symposiu vytvořil pro stejnou instituci několik šedočerných krajin. Tyto menší akryly, na nichž je země pohlcována dominantními rozbouřenými oblaky, v sobě koncentrují sílu divokých přírodní živlů a zároveň vypovídají cosi o dnešní tekuté době, kdy nic není pevné. Expresivní, místy až drsně barokizující plátýnka ukryla „naše malebné sopky“ do velmi působivých hádanek. Aby je mohla ukázat ve své nekýčovité podstatě, nemohla je ukázat vůbec. Anebo už je jinak nejsme schopni vidět? Pátrání po smyslu a jádru věcí dovedlo akademického sochaře ze Slavětína v roce 2008 až k souboru maleb „Hnití plodí žití“, kde navázal na své krajinomalby a pokusil se zachytit dynamiku přírodních cyklů. Velká plátna bujení, prostupování, neustálého proudění, umírání a zmnožování stačilo naklonit, aby se rozkutálela nebo roztekla po prostoru. Tak podmanivě v lounském divadle působila. Prokopávání přemýšlivého výtvarníka k jádru věcí pokračuje zatím posledním cyklem „Atomos“. Na mnoha místech se prostupuje s předchozím počinem. Ale tady se už energicky neslídí po prchavé esenci. Zde se soustředěně hledají pevné základy. Umělec až na výjimky (např. „Sjednocení nebe a země“) připoutal staticky své oleje ke geometrii. Jako někteří lingvisté hledají prvotní slovo, on hledá základní tvar. Našel ho v kruhu, kruhu aplikovaném v architektuře (apsida), indiánských ideogramech, v chemii (molekuly vody) či biologii (buňka). Není to nic nového, ale dnes se originalitou již nikdo nezaklíná. Tak také on, okouzlen hrou s kružnicemi a různými průsečíky, jde tvrdošíjně za svým cílem. Tu díky kružítku nachází společný prazáklad křesťanské (půdorysy rotund), pohanské (staré Řecko) i primitivní (indiáni) kultury. Jinde k sobě skládá atomy a vytváří základní molekuly. Nebo překvapeně hlásá: ejhle, buňka. Předkládá základní, obecně známý znak a nabízí ho k novému posouzení. Vrcholem kolekce je velkoplošný cyklus „Týden“, kdy každý den má svůj specifický kruh. Až v „Neděli“ se dva obrazy protínají v nový ideogram. Došel tedy Polcar konečně ke ztracenému smyslu? Ne, opět mu z něj zbyl pouze symbol, rébus, nevyplněná tajenka. Opustil tak expresi, z té mu zbyl jen užitý materiál (hrubá pytlovina a černý olej), a nabízí meditaci. Trochu stranou, ale pouze zdánlivě, pak stojí zasklené kresby „Podvědomí I. – VIII.“, kde ze snového minimalismu vystrkuje růžky temný psychologizující surrealismus. Medituj si, útěšně si lušti, tvoje běsi tě stejně dostihnou! Že se Tomáš Polcar nehoní pouze za principiálními filosofickými otázkami, dokazuje doprovodná výstavka ve vstupním foyer divadla. U pokladny se tam svými dílky chlubí jeho místní studenti. Luděk Lůžek maluje Středohoří. V jeho podání jsou klasické mírné vrcholky sympaticky vyhrocenější. Jan Hájek demonstruje zadumané linoryty a plastiky. Kateřina Šnajdrová vyškrábala protiválečné grafiky a la primitivní jeskyní výjevy. A všechno to střeží tři dřevění hlídači Petra Hájka, jakoby od neznámé vymřelé civilizace.

Jan Vnouček

PROSINEC 2009

Pavel Dobeš & Tomáš Kotrba – 14. prosinec 2009 (fotografie z koncertu )

Tak jako celá česká písničkářská scéna, zažil i Pavel Dobeš svůj umělecký vrchol na přelomu 80. a 90. let. Ovšem na rozdíl od většiny svých kolegů, kteří ztrátou nepřítele přišli i o tvůrčí inspiraci, nebyla jeho tvorba nikdy závislá na politice. Samozřejmě měl v textech satirické štouchance, ale oslňoval publikum míšením proletářského přístupu, sympatického porozumění pro lidské slabosti, energické mužské něhy a lidové ostravštiny (dávno před Nohavicou). Proto mě překvapilo, že tento bývalý dělník od vysokých pecí v posledních patnácti letech tak zapadl. Složil vyzkoušené zbraně a vrhl se na cestopisné písničky a sestavování výběrů. Před pár lety ale vydal novinku, kde se snad opět vrací na scénu. Při koncertu ve Vrchlického divadle postavil repertoárový list především na prvních dvou deskách „Skupinové foto“ (1988) a „Zátiší s červy“ (1990). Ty během devadesáti minut prokládal novější tvorbou a sebeironickými komentáři. Úvodem zazněly kouzelná „Víte, vono, holky“, westernový „Caldera“ nebo hravě baladický „Vendelín Prouza“ a roztopily pec směsí bohatou na poutavý příběh, živý dialogický charakter, působivé melodie a vtipné pointy. Výheň trochu přihasila trampsky zpěvavá, ale poněkud prázdná „To tedy ne“ z pozdější „Zpátky do trenek“ (1992). Ale „Missouri“, pojednávajících o tom, že prostá touha malého potůčku může vést až k povodním, z nejnovějších „Banánů“ (2006) a starý antisnobský, velmi rychle zahraný „Zahradník“ opět vydatně přiložily. Následovaly dvě imprese z „Něco o Americe“ (1995), což je deska, kde se mu oheň poněkud dusil. Proto zase rychle přihodil koks hravou rýmovačkou „Mery, Hery a dva revolvery“ z poslední desky. V tavbě pokračoval dobrodružnou „Puerto Montt“ a wolkerovským „Kominíkem“. Novější „Zpátky do trenek“ s hitovou aspirací a legendární milostný majstrštyk „Zum zum zum“ byly důstojným finišem. Pavel Dobeš obdaroval návštěvníky dětskou knížečkou se svými říkankami, čímž naznačil, že se seberealizuje i v literatuře. K tomu si přivezl hned tři kytary, takže dal jasně najevo, že hudební složce přikládá velkou důležitost. Vzal s sebou i doprovodného kytaristu Tomáše Kotrbu, který dodával jeho songům prostor a barevné aranže. Na druhou stranu svého frontmena často přehlušoval (například v závěrečném bločku ostravských vypalovaček). A když Dobeše nechal v odpichové „Jarmile“ hrát chvíli sólo, znělo to více než svěže. Ostravskohradecká folková vysoká pec občas trochu prskala, ale nakonec vydala, co měla. Šmouhy na tváři a čistou folkovou píseň.

Jan Vnouček

K. Waterhouse: Jeffreymu je šoufl (Divadlo Ungelt) – 8. prosinec 2009 (fotografie z představení )

Stalo se vám někdy, že vás společenská únava přemohla přímo na hospodském pisoáru, výčepní na vás zapomněl a zamknul přes noc v nálevně? Ne?! Jeffreymu Bernardovi se to přihodilo. Alespoň v divadelním představení Jeffreymu je šoufl, které začátkem prosince hostovalo v lounském Vrchlického divadlo. A že o nějakém Džefrym nemáte páru? Byl to anglický novinář a povedená figurka umělecké bohémy v Londýně. Ale od chvíle, kdy o něm Keith Waterhouse napsal hru a vypustil ho na scénu, je z něj stejně jenom fiktivní postava s obecnými přesahy. Ředitel Divadla Ungelt Milan Hein jeho ztvárněním pověřil Oldřicha Kaisera a měl šťastnou ruku. Jinak to asi nešlo. Groteskní až smutně pitoreskní anglickou „celebritu“ tady – jak už bylo zmíněno – nikdo nezná, tak musel přitáhnout diváka na jiné jméno. Vinou bulvarizace našich masmédií navíc asi každý sledoval „live přenos“ zápasu Kaiser versus Démon Alkohol. Jeviště tak mohlo naplno rezonovat sžíváním sympatické, ale opilecké postavy Jeffreyho s Kaiserovými životními zkušenostmi. Představení bylo koncipované jako vlastně smutná žurnalistova zpověď, který v kocovině po prohýřené noci vzpomíná a vtipně reflektuje svůj dosavadní život. S přibarvováním reminiscencí a oživováním přisprostlých hospodských historek hlavnímu protagonistovi pomáhali v plejádě postaviček Karolina Kaiserová, Rostislav Novák a Jaroslav Hanuš. Chvíli se zdálo, že se ve stylu Čekání na Godota pokouší absurdní tragikomedie. Postupem času ale do děje vstupovalo zajímavé zcizování a vystupování z role. A ukazovalo se, že jednotlivé etudy spíše směřují k osobní zpovědi samotného herce. „Já jsem tady zavřenej a vy na mě koukáte,“ vyčítal obecenstvu, které párkrát přizval k rozhovoru. A když byl odměněn potleskem za fór s vajíčkem a botou, povzdechl si: „Hospodský triky! To jsem moh radši vyprávět historky z natáčení.“ Publikum tak mohlo příjemně tápat, kdy mluví Jeffrey a kdy Oldřich. Až nakonec opustil svou postavu úplně, přihnul si ze soukromé placatice a postěžoval si už sám za sebe: „A zase napíšou na titulní stranu: Cos nám to udělal, Oldo!“ Divadelní iluze je krásná věc, ale samozřejmě všechno bylo trochu jinak. To jen šikovný marketing spojil své síly s mediálními stereotypy. Snad až na poslední repliku totiž k publiku nepromlouval skutečný Oldřich Kaiser, ale Oldřich Kaiser z obrázkových magazínů. A tak někdejší hvězda pořadu Možná přijde i kouzelník nehrál jenom Bernarda, ale i Kaisera. O to víc před jeho výkonem, kdy přes dvě hodiny neslezl z forbíny, smekám a vyprodané hlediště smeklo se mnou.

Jan Vnouček

LISTOPAD 2009

Agon Orchestra: Magorova summa
& DG 307: Magický město vyhořelo – 22. listopad 2009 (fotografie z dvojkoncertu )

Večer plný silné poezie a působivých tónů se společným jmenovatelem uspořádalo koncem listopadu Vrchlického divadlo. Nejprve špičkové těleso současné vážné hudby Agon Orchestra představilo svůj nový projekt Magorova summa. Básník Ivan Martin Jirous četl v Lounech za hudebního doprovodu již několikrát. Tentokrát se však nejednalo o předpřipravenou improvizaci jednoho muzikanta, ale o přísné kompozice celého orchestru. Rádo se píše o organickém propojení, ale v tomto případě šlo spíše o svébytné skladby, kde výrazně dominovala hudební složka a verše jí naplno sloužily. „Na chvíli jednorožec zdržel se u studánky…,“ recitoval úvodem sám mistr do hororové předehry a pak předal slovo harmonikářce Janě Vébrové. Její zpěv a heligonka vtiskly zvukomalebné milostné baladě „Na poli lilií“ šansonovou křehkost. „Plazí se podzim podle vod,“ rozlévaly se v blátě noty skladatele Michala Nejtka. Aby se roztloukly na tisíce střepů v závěrečném chaosu zvuků a samplů: „Po ránu mezi ďábly stávám pomalu sám.“ Báseň „Na rukách měla rukavičky černé“, zhudebněná Marko Markovičem, se zase z fanfár lesního rohu bortila do zoufalého vytí a františkánské hemžení zvířátek rozbíjela disharmonickým bojem o přežití. Od třetího kusu nahradily jedinou dámu v ansámblu nahrávky Magorova hlasu. Ivan Acher v „Fantasmagoratoriu“ proložil jeho banální promluvy zásadními verši o smrti a bohu. Jirousovo sebeironicky naivistické lkaní doprovodil minimalistickým vyťukáváním, které nechal gradovat až do nefalšovaného melodramatického oblouku: „Doma seš tam, kde se oběsíš!“ Vrcholem celého díla ale byla koláž „Magor“. Petr Kofroň v ní spojil vrávoravý bigbítový rytmus s opilými dechovkovými nájezdy a výsledek nechal dlouho kolísat až do nervy drásající monotónnosti, kterou občas prozářil zvonkem, snad zábleskem génia. Dirigent Agonu si tak připsal nádherný neuctivě obdivný portrét rozporuplného umělce a vyzradil, že i jemu to v hlavě cinká.
Po přestávce obsadila lounské pódium skupina DG 307, která se pokusila o „re-make“ památného koncertu z roku 1994 v klubu Jilská. V původní sestavě, doplněná o tři hosty, se předvedla ve skvělé formě. Adresoval jsem jí v minulosti již mnoho pochval a pouze bych se opakoval. Zajíčkův mužný přednes, promyšlená práce s atmosférou, přesné stupňování napětí a nastolování náladotvorných ultimát se mě opět beznadějně zmocnily. Přece jen mi však přišlo líto, že nostalgie a retronálada padly už i na český hudební underground. Na druhou stranu je to pochopitelné. Začátkem 90. let byl „androš“ na zaslouženém výsluní. Užíval si renomé z předrevolučních dob a zatím se nerozprchl vydělávat peníze. Ohlédnout se za dobře vykonanou prací proto není nic špatného. Zvláště pokud je po ní stále poptávka. Zároveň ale takové reminiscence znamenají, že DG 307 už nehrají živou hudba ve smyslu progrese. Že hrají kodifikovaný relikt… Ovšem krásný relikt, z něhož stále bují výhonky mladých kapel. „Magický město vyhořelo,“ deklamoval Pavel Z. a Vrchlického divadlo i díky jemu plálo tři hodiny jasným plamenem.

Jan Vnouček

Nestíháme – 11. listopad 2009 (fotografie z představení)

Vrátit se ke kořenům a dokázat, že „folk is not dead“ si dalo za cíl duo Nestíháme. Jak se jim to daří, napověděl koncert v kavárně Vrchlického divadla. Mají na co navazovat. Třeba současní zámořští písničkáři svůj styl resuscitují dvojím způsobem. Část, řazená do tzv. freak-folku, zahodila kytary a hledá spásu s pomocí co nejroztodivnějších nástrojů od klasické harfy (Joanna Newsom) až po zapojení zvukových hraček (např. duo Cocorosie). Jiní se naopak ještě pevněji přimkli ke španělce (např. Dan Costello), a očišťují svou hudbu od nánosu jiných žánrů. Pražská dvojice si vybrala druhou cestu. Dvě hodiny s Petrem Ovsenákem (sólová kytara, akordeon-koncertina, zpěv) a Janem Řepkou (kytara, foukací harmonika, zpěv) daly šanci zvuku natolik obyčejnému a prostému, až se svůdně vkrádá napsat, že nevšednímu. Těžko sice hovořit o nějaké originalitě. Jejich vzory někdy byly velmi slyšitelné (Vřešťál atd.) a napověděly je i do češtiny přeložené coververze (Bob Dylan, Neil Young, Paul Simon). Dvoření se dámě Písničce jim však šlo obdivuhodně. Jako autoři a interpreti ustupovali do pozadí a vystrkovali nekompromisně do popředí svou přítelkyni, obnaženou a odhalenou. Kupodivu ale žádné dítě nevykřiklo, že královna je nahá. Svlékací dvojka s ní totiž veřejně obcovala tak civilně a nenuceně, až se z jejich milostného lože linul hit za hitem. „Tak je to tu se vším“, „Odyssea“, „Soška“ a další zněly křehce, půvabně a svěže, jako by byl folk zase v pubertě. A protože dalším úkolem této nové vlny je bourat hranice mezi pódiem a hledištěm, naučili závěrem publikum zpívat refrén songu O kořeny zakopávám. A to ještě stihli autorské čtení vtipných zápisků z turné po Slovensku. Jaký je tedy mladý český folk v podání Nestíháme? Je introvertní, neangažovaný, melodický, cestující vlakem a kličkující mezi plápolající vlajkou a doutnajícím trampským ohništěm.

Jan Vnouček

Bohemia balet II. (Taneční konzervatoř hl. m. Prahy) – 5. listopad 2009 (fotografie z představení)

Již podruhé vážili milovníci tance cestu do Vrchlického divadla v Lounech na Bohemia balet. Soubor Taneční konzervatoře hl. m. Praha si po březnovém úspěchu připravil opět rozmanitý program. V první části nabídl ukázky ze zlaté éry romantického baletu 19. století. Při dvou výstupech z klasického Čajkovského opusu Labutí jezero tryskaly výrony křehké něhy, zasněného citu i patetické vášně. Milostné laškování spanilých Odetty a Otýlie Lucie Rákosníkové a vášnivého Prince Michala Krčmáře v duetech z 2. a 3. jednání vygradovalo kaskádou skoků a mnohonásobných otoček, které doprovodil nadšený aplaus. „Padedé“ svatebního páru z představení Gisele si Tereza Chábová s Liborem Kettnerem střihli v pohádkovějších úborech, ale i je při každém kroku nadnášela síla vznešenosti. Do mozaiky první třetiny večera dobře zapadl také skupinový pánský tanec z „poslední romantického baletu“ Coppélia. V druhé „třetině“ přišla řada na současné choreografické kompozice. Hned po přestávce vytrhla obecenstvo z krásných snů beatlesovská Yesterday. Civilní choreografie Aleny Drápalíkové na nádhernou coververzi Wihanova kvarteta příjemně navázala na poetiku muzikálu Starců na chmelu. A nám laikům připomněla, jak poeticky, a přitom nenásilně se dá inscenovat i prachsprostá rvačka o dívčí srdce. Po explicitních emocích 60. let zažehli studenti 7. ročníku ty implicitní při spirituálním gospelu Revelations. Zpracování podle Alvina Aileyho nejprve jeviště ponořilo do hluboce soustředěného, až klaustrofóbního rozjímání, aby následně explodovalo v osvobozující extázi. Tu rychle vystřídalo bezedné zoufalství Mahlerových Písní potulného tovaryše. Choreografie světoznámého Jiřího Kyliána, jinak také absolventa školy, se s tradiční německou melancholií vyrovnala se ctí. Tři páry sólistů ve fragmentu z díla ztvárnily strádání zlomeného srdce velmi empaticky. Odpočinout utleskaným rukám nedal ani závěrečný klenot impresionismu, Ravelovo Bolero. Obnovená premiéra exkluzivního nastudování Petra Zusky zapojila do taneční alegorie Štěstěny celý soubor. Prim hrál démonický Libor Kettner, který po svých tanečních kreacích sledoval hon a pinožení za štěstím nerušeně ze dvou velkých vrchcábů a chvíli dokonce z hlediště. „Rádi jsme se do Loun vrátili, protože tu máte velmi vnímavé publikum,“ rozplýval se Jaroslav Slavický, ředitel konzervatoře, když předtím pochválil spolupráci s techniky divadla. „A rádi se sem zase podíváme,“ zadoufal. Když všechno dobře dopadne, vrátí se Bohemia balet do lounského divadla již na jaře. Možná s taneční fantazií Děvčátko se sirkami na námět pohádek H.Ch.Andersena.

Jan Vnouček

ŘÍJEN 2009

Jan Budař & Eliščin band – 27. říjen 2009 (fotografie z představení)

Chcete, abychom spíše hráli písničky, nebo abych dělal více legraci? Zeptal se Jan Budař hned kraje koncertu v kavárně Vrchlického divadla. Demokraticky zvítězila sranda. „Toho jsem se bál,“ odtušil herec a pianista. „Aby to nedopadlo jako minule, kdy jsem se smál jenom já,“ vyvolal první salvu smíchu. A poodhalil tak přístup části nové vlny české písničkářské scény, která dala vale pravověrnému folku a blahobytně se rozvaluje mezi žánry. Od prvních minut večera bylo zřejmé, že favorit režiséra Vladimíra Morávka postavil svou hudební tvorbu na základech šansonu, jazzu a rocku, což mu nedovoluje sklouznout pod jistou úroveň. Přesto se neštítí hitparád (Koňmo jak král) a výsledný styl můžeme proto souhrnně nazvat „rafinovaným popem“. Jeho veřejná produkce připomínala hereckou performanci a častý nesoulad mezi seriozní hudbou, texty na hraně a parodickým pódiovým projevem celý tvar silně ironizoval. Zpěvák nebyl za mikrofonem za sebe, ale schovával se za masku sarkastického klauna. Mohl si tak dovolit vyslovovat pravdy (protirasistická agitka Brožurka) a sem tam pronést silná slova, která z úst starších, „solidních“ folkařů již neznějí přesvědčivě. Příliš to však nepřeháněl: určitě má taky hypotéku, a ta se v undergroundu splácet nedá. Proto měl vždy po ruce zaručeně komickou píseň (např. rockenrollové hříčky v angličtině, kde byla „každá sloka zpívaná jiným akcentem“), která uklidnila znejistěného posluchače. Neboj se, to si nestřílím z tebe! Ženskou vládkyní této vlny je například Ester Kočičková. Ale patří sem i drsnější Xavier Baumaxa a jiní. Oproti těmto dvěma, které lounské obecenstvo již v minulosti shlédlo, se Budařova tvorba liší civilní poetikou. Navazuje na odkaz divadelních písní dnes již pozapomenutého skladatele Jiřího Bulise (1946-93). A rozvíjí ji po svém. Jeho kapela Eliščin band přijela do Loun pouze v akustické trojici. Budařovo piano a kytara Romana Jedličky diktovaly tempo a melodie. Violoncello Anny Fořtové přibližovalo skladby klasické hudbě či jim dodávalo pikantní alternativní šmak. Hlavně ale sloužilo jako náladotvorný prvek, který místy zazněl až osudově. Připočteme-li k tomu jistý a proměnlivý frontmanův zpěv a jeho tvůrčí invenci, máme tu jeden z nejlepších letošních koncertů. Zvláště když se Budařovi podařilo svérázným „team buildingem“ roztancovat jindy stydlivé lounské obecenstvo. Suverénní trio přehrálo skoro celá alba Uletět orlovi a Proměna a nabídlo i úryvek ze soundtracku k filmu Mareš a Hrubeš jsou kamarádi do deště. „Ne vždy máme tak skvělé publikum, ne vždy se vše tak podaří jako dneska,“ vrněl spokojeností Budař. A ruce si mnuli i pořadatelé, protože víc zájemců se do divadelní kavárny již prostě nevejde.

Jan Vnouček

6. Cyklus koncertů pro dva klavíry – 5., 12. a 26. října 2009
(fotografie z koncertu Hany Vlasákové a Natalie Marfynets)
(fotografie z koncertu Věry Müllerové a Karel Friesl)
(fotografie z koncertu The Fortyfingers)

Třemi vystoupeními souboru The Fortyfingers vyvrcholil koncem října Cyklus koncertů pro dva klavíry 2009. Organizačně a umělecky náročný minicyklus pořádalo letos Vrchlického divadlo v Lounech již pošesté. Za tu dobu se za klaviaturami dvou „áčkových“ petrofů vystřídala pěkná řádka skutečných velmistrů: Hršel, Ardašev, Střížek, Viklický, Růžička, Kasík a další. „Čtyřicetiprstníkům“ se ale, co se týče návštěvnosti, nikdo ani nepřiblížil. Jeden večerní a dva tzv. „výchovné“ koncerty přilákaly skoro 500 posluchačů. „Máme rádi humor v hudbě,“ zdůraznil několikrát vedoucí sympatického kvarteta Miron Šmidák. Eva Hutyrová, Hana Volková a Vjačeslav Grochovskij spolu s ním každým tónem dokazovali, že vážná hudba nemusí znít až tak zasmušile. Pro studenty a žáky předvedli trochu té recese, ale jinak „komiku“ hledali spíše uvnitř kompozic. Důkazem toho byla například zlehka provedená skladba Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse. Premiéra jejich vlastní partitury dala vyniknout mnoha skrytým vtipům a „vychytávkám“, jak by řekla dnešní cool-generace. Při větách jako „Slepice a kohouti“, „Želvy“, „Slon“, „Klokani“, „Bytosti s dlouhýma ušima“ nebo „Klavíristé“ se musel libě usmívat i nejortodoxnější vyznavač klasiky. A přitom ani ten nepřišel o možnost zvážnět. Smetanova Skladba g moll v podání čtyřiceti prstů nebo Rachmaninova Suita č.2 v provedení dámské části čtveřice jeho choutky jistě uspokojily, aniž by musel zvedat významně obočí. Atraktivní obal totiž doplňovala vysoká úroveň umělecké interpretace. Notabene když v bříšku první klavíristky si černobílé klapky užívala i pátá desítka prstíků. Předchozí dva koncerty Hany Vlasákové s Natalií Marfynets a Věry Müllerové s Karlem Frieslem nebyly tak poutavě zabaleny. Ale zase umožnily porovnat přístup dvou trochu stresovaných studentek v prvním případě s rutinérskou zkušenost dvou ostřílených pedagogů v případě druhém. Vycházející hvězdičky se s chutí popasovaly kupříkladu s Klavírním koncertem B dur op. 19 od Beethovena. A učitelé z plzeňské konzervatoře skloubili svou praxi s prožitkem třeba v Poulencově Sonátě pro dva klavíry či Lutoslawského Variaci na Paganiniho téma. Během celého Cyklu bylo, nepočítáme-li přídavky, provedeno celkem osmnáct skladeb, při nichž si přišlo na své mnoho sluchových bubínků. Jediný kdo trpěl byl nový jevištní koberec, jemuž nesvědčí přesuny těžkých nástrojů. Tak zase za rok v říjnu, milý tepichu!

Jan Vnouček

Jaroslav Hutka – 7. říjen 2009 (fotografie z představení)

Ve Vrchlického divadle vystoupil Jaroslav Hutka. Již potřetí. A byl to zatím jeho nejlepší koncert. Paradoxně také nejméně navštívený. Ale nelze se příliš divit, že na něj lounské publikum zanevřelo. Při dvou předchozích zastávkách se totiž vždy prezentoval matnými výkony. Poprvé ještě zafungoval posluchačský hlad. Podruhé šlo již vyloženě o vzpomínkovou záležitost. A nebýt kytarové ekvilibristiky Radima Hladíka, tleskalo se pouze z piety a možná i ze soucitu. Tentokrát byl ale známý písničkář jako znovuzrozený. Jen sám za sebe, s novými písněmi a především jako politý živou vodou. Hutka avizoval dopředu, že po dlouhých patnácti letech zase skládá. „Jsem opět písničkářem,“ hlásal. A opravdu jím je. Po letech tápání, ohrávání Sušinových moravských balad a starých protest-songů našel cestu jak dál. Výrazně mu s tím pomohl jiný folkař, Vladimír Veit, jenž se mu stal výhradním dodavatelem hudby. Hutka večer symbolicky začal „lidovkou“ o zpěváku Davidovi, „který se nebál“. A pak spustil svěží mix čerstvé tvorby a letitých hitů. Playlist naplnil osobními a krajinomalebnými obrazy. Například „Letní den“ nebo nádherné „Mrholí“. Ty střídal s údernějšími angažovanějšími písničkami, především z poslední desky Koncert v barvách Světlé (2009). „Sudety“ a „Böhmen und Mähren“ určitě sám považuje za své politické manifesty. Poslední verze Hutky opustila dřívější naivistické sloky a píše mnohem abstraktněji. Až na výjimky přestal být doslovný a začal proplétat motivy českých společenských traumat s vynalézavými metaforami. A aby nikdo nepochyboval, že druhá míza proudí naplno, šokoval přítomné setem dětských písniček s verši jako „včera večer za šera potkal jsme tu ještěra“. A když tuto svou novou vlnu okořenil kvalitními „vykopávkami“ typu „Litvínov“, nikdo nepochyboval, že tvůrčí krize je pryč. I ta jeho kytara hrál nějak zněleji, než dříve. Rozezpívat obecenstvo, o což se stále trpělivě pokoušel, se mu sice příliš nevedlo, ale i tak ukázal, že na jeho koncerty je zase proč chodit.

Jan Vnouček

J. Tejkl: Elegie tyrolská (premiéra Rádobydivadla Klapý) – 6. říjen 2009 (fotografie z představení)

Vrchlického divadlo v Lounech se stalo stálým premiérovým prostorem pro ochotnické Rádobydivadlo Klapý. Jako první poprázdninovou novinku v něm vyhlášený soubor uvedl drama Elegie tyrolská s podtitulem Chrám bolesti. Okolnosti vzniku inscenace jsou jak z dílny hollywoodské PR agentury. Amatérskému divadelníkovi a horskému průvodci Josefu Tejklovi zahynul při alpské túře devítiletý syn. Napsal o tom sebezpytnou hru a málem za ni získal „Radoka“. Ale ještě než se dočkal prvního uvedení, zemřel při výstupu na Kralický Sněžník. Zkusme se však oprostit od aury magičnosti a podívejme se na samotné nastudování střízlivýma očima. Režisér Jan Kodeš hru upravil a instaloval ji do pomyslné soudní arény. Umístil diváky přímo na jeviště – okolo malé a prosté scény – a udělal z nich tiché přísedící. Tejkl nechal vypovídat otce i matku mrtvého syna, milenku, novou potenciální lásku s podobným osudem, žalobkyni a soudce. Vznikla tak meditace o vině, Bohu, smrti a umění, kde dostaly slovo všechny strany soudní pře. Kodeš si byl vědom rizik, vyplývající z příliš osobního textu, a pomohl hercům několika scénickými metaforami. Provaz jako nástroj vhodný současně k oběšení i k tvorbě, dávající nový smysl života. „Živé obrazy“ naznačující, že vždy vnímáme realitu pouze zarámovaně. Bublifuk jako symbol pomíjivosti atd. Rámcovou figurou „uvaděče“ (Jaromír Holfeuer) navíc dal představení formu divadla na divadle. Posadil postavy mezi publikum a nechal je komentovat svoje role. Ani zdařené pokusy o brechtovské zcizení ale nezabránily falešným tónům. Ukázky z korespondence s rakouskou justicí, která „Josefa“ soudila pro „zabití z nedbalosti“, užil autor ještě účelně. Díky uvěřitelným výkonům Evy Kodešové (žalobkyně) a Pavla Macáka (soudce) se divák nechal snadno vtáhnout do trestní mašinérie. Ale když svému alter egu (Ladislav Valeš) a nové lásce Marii (Veronika Valešová) vložil do úst vlastní básnivé texty, jimiž se vyrovnával se svou vinou, bylo slyšet šustění papíru až do Tyrol. Inscenace, která měla velmi silnou první polovinu, tak pokulhávala na příliš literární jazyk. Ač se ústřední dvojice snažila sebevíc, nadbytek poetismů („chomout času“ atd.) se místy prostě uhrát nedal. Jak čistě proti tomu vyzněl krátký part Liběny Štěpánové (synova matka), která mohla své zoufalství vyjádřit obyčejnými slovy. Ale nic nebylo ztraceno, padaly jasnozřivé bonmoty a vývoj „obžalovaného“ od sebedestrukce ke smíření se zdárně chýlil ke katarzi. Bohužel, protagonisté museli na konci deklamovat dlouhý dialog zatěžkaný básnickou veteší. A když se po pokorné motlitbě a pod obrazem Madony plodil nový život – to všechno během „svatvečera“ –, přilepily se kulisy cukrkandlovým dojetím k novému divadelnímu koberci. A odlepit je nedokázal ani ironizující „uvaděč“, protestující proti takovému „kýči“. Neznám předchozí Tejklovi počiny, jeho styl a způsob vyjadřování. Proto je klidně možné, že si tímto přeslazeným duchovně-milostným finále uložil rafinovaný trest za své provinění. To už však dnes může posoudit pouze Bůh, během večera tolikrát proklínaný a zase vzývaný.

Jan Vnouček

ZÁŘÍ 2009

Marta Kubišová: Já jsem já – 29. září 2009 (fotografie z představení)

Mimořádně úspěšné září Vrchlického divadla vyvrcholilo vystoupením Marty Kubišové. Po třech vyprodaných divadelních představeních („Cimrmani“, Příbuzné si nevybíráme a Sklep) se podobně zaplnilo hlediště i při exkluzivním recitálu „Já jsem já“. Dramaturgie byla postavená na chronologickém ohlédnutí za celoživotní pěveckou kariérou této zpěvačky. Od začátků v pardubickém divadle, přes působení v Plzni a Rokoku, šedesátý osmý, dvacetiletý zákaz vystupování, osmdesátý devátý až po současnost v Ungeltu, oceněnou i muzikálovou Thálií. Bývalá Zlatá slavice je ale dnes mladší generaci známá spíše jako apelativní ochránkyně zvířat a sentimentální dohazovačka opuštěných psů. O to více překvapilo, že se celý pořad vyvaroval laciného patetického tónu. A to přesto, že zasmušilý repertoár a dramatický životní osud umělkyně k němu přímo vybízel. Nedošlo k tomu jen díky „anti-hvězdnému“ kouzlu „Kubišky“ a jemně ironické výmluvnosti moderátora Milana Heina. Ten podle vlastních slov v Lounech hrál naposledy s mosteckých divadlem před třiceti lety. Mezitím si založil Divadlo Ungelt a stal se jeho ředitelem. „Aby se mé povídání nezvrhlo ve vyprávění o zvířátkách,“ vysvětlila úsměvně jeho roli pěvkyně. Poněkud žoviální styl nemusel každému sednout a sólovou píseň si mohl taky odpustit, ale byl to on, kdo zabraňoval potenciálním hluchým místům a pevně celý večer kočíroval. Koncert vystavěl na střídání živého zpěvu, komentovaných archivních nahrávek, průvodního slova a vzájemného špičkování. Šedesáti sedmiletá zpěvačka ukázala, že má stále velký hlas, a při duetu Kouzlo mládí si střihla i taneček. Sama přiznala, že některé výšky již nezazpívá, ale „naživo“ z ní vyřazuje ohromné charisma. Patří mezi několik velikánek pěveckého nebe, které prožívají každé zpívané slovo a stojí si za ním. Naplno se to ukázalo, když ji selhal hlas při osobním vyznání „ty si pustíš plyn a lidi utečou“. A když vzpomínala, jak se jí text písně několikrát protnul se skutečným životem. Za klavírem ji doprovázel Karel Štolba, sám autor několika jejích hitů. Ty zazněly skoro všechny (Je půl osmý, Loudá se půlměsíc, Depeše, Lampa, Ring-o-ding, Motlitba pro Martu, Hej Jude, Magdalena…), rarity připomněly ukázky ze záznamu. Marta Kubišová bezezbytku naplňuje českou poptávku po mučednících, které si nejdříve sami vyrobíme, abychom se pak dojímali nad jejich osudem. Při večeru v lounském divadle se ale přítomní přesvědčili, že za strnulým symbolem je člověk z masa a kostí, který obstojí i bez sladkobolné svatozáře. Někteří z publika si notovali, někteří zpívali, někteří zamáčkli i slzu, všichni dlouze tleskali. Byl to první letošní aplaus vestoje.

Jan Vnouček

Svěrák / Smoljak / Cimrman: České nebe (Divadlo Járy Cimrmana) – 10. září 2009 (fotografie z představení)
Výběr z besídek (Divadlo Sklep) – 30. září 2009 (fotografie z představení)

Vrchlického divadlo v září uvedlo mimo jiné dvě představení kdysi tzv. malých divadel, z nichž se za několik desetiletí působení stala doslova masová záležitost. Poskytlo tak příležitost k zamyšlení nad fenomény Divadla Járy Cimrmama a Divadla Sklep. Navíc obě tělesa předvedla své poslední kusy, takže šlo srovnat i jejich současnou formu.
Existence „Cimrmanů“ stojí a padá s mystifikací, která došla tak daleko, že jejich smyšlená postava zvítězila v anketě o největšího Čecha. Autorská cesta Svěráka & Smoljaka směřuje od aktovek koketujících s absurditou, přes hrátky s různými žánry (pohádka, cestopis, detektivka) až k ironickým podobenstvím. Do Loun přivezli České nebe, kde nás zavedli mezi český panteon za první světové války. Oživili praotce Čecha, sv. Václava, Jana Husa, Komenského (Zdeněk Svěrák), Tyrše, Radeckého i literární Babičku, aby se pokusili komicky vystihnout české národní rysy. Hra získala „Radoka“, ale nezdá se mi, že by převyšovala obvyklý, samozřejmě velmi vysoký, cimrmanovský standart. Úvodní seminář byl brilantním kvaziintelektuálním cvičením. Ale pro někoho, kdo se příliš nezajímá o českou literaturu 19. století, mohl být tvrdým oříškem. Úsměvným momentem například bylo, když se probíraly pseudonymy a hlediště se reálné zmínce o Václavu Jebavém alias Otokaru Březinovi zasmálo jako dobrému vtipu. Snad aby autoři vyvážili tuto odbornost, poskytli v samotném představením – dle mého názoru – nadměrný prostor lidovému partu Babičky (Miloň Čepelka). V nepřiměřeně dlouhém obraze s Praotcem Čechem (Jan Kašpar) dokonce opustili žánr politicko-historické alegorie a pokusili se téměř o milostnou komedii. Jak takový neorganický pokus dopadl, je nabíledni. Škoda také uspěchaného závěru, kdy se z celé slibně načrtnuté situace dala určitě vytěžit výraznější pointa. Ale i kvůli zmíněné nadbytečné scéně na ni už nějak nezbyl čas.
S premiérou přijeli i „Sklepáci“. Výběr z besídek (30.9.) měl být jakýmsi „best of“ jejich tvorby z posledních let. Kolektiv okolo Davida Vávry a Milana Šteindlera (ten nakonec nedorazil) se od počátků soustředí na poetiku recese a parodie, zkombinované s groteskně naddimenzovaným způsobem herectví. Ale jak se ukázalo, má Sklep několik rozdílných tváří. Nejvděčnější byla ta bláznivě infantilní, která si dadaisticky pohrávala s jazykem (např. výstupy Italové, báseň Tři věci, přídavek tematizující Protektorát Béémen und Mééren prostřednictvím hospodářských zvířat). Podobně „ztřeštěně“ vyznívala i poloha otevřeně se posmívající televizní zábavě (Disco Davida Vávry, kolektivní dívčí balet aj.). Z jiné komiky čerpaly „hlubší“ scénky, někdy až s existenciálními či sociálními přesahy (skvělá pantomima Krabice, Gogo tanečnice u tyče, monologická manželská hádka). Často se ozývaly i satirické tóny (např. skeč Sběratel exkrementů celebrit). V nejdelší scénce Milena (o vzniku zpěvohry o Miladě Horákové) zparodovali až k osvobozující absurditě zákulisí českých muzikálů. Na větším prostoru se odhalila jejich největší síla i slabina v jednom – křečovitost. Tak nucená satira by jinému neprošla, ale Sklep z ní naopak úspěšně těžil. Samostatnou kapitolou byly proslulé písně. Někdy otevřeně parodovaly textové i hudební klišé konkrétního žánru a „umělce“. Jindy vyzněly natolik ambivalentně, že nebýt shazujícího scénického zpracování obstály by klidně i v televizní hitparádě.
Oba soubory jsou tedy stále ve formě. Divadlo Járy Cimrmana sice fyzicky stárne, herecké role za nemohoucí postupně přebírají mladší technici, ale svěží duch je neopouští. V jejich případě se nikdy nepřestanu divit, že tak výběrový, ryze intelektuální humor, jen lehce ochucený vkusnou lidovostí, si získal takovou oblibu. Částečně samozřejmě působí kouzlo „celebrit“. Ale ani jeden z populární autorská dvojice se nikdy nezaprodal lacinému showbyznysu, jako se to stalo několika členům Sklepa. Na ně přesně sedí příměr o revoluci požírající své děti. Tak dlouho parodovali a zesměšňovali pokleslou pop-kulturu, až se stali nejen její součástí, ale dokonce jejími spolutvůrci. Naštěstí se tomu dokáží sami zasmát. „Besídka už není jen zábava, ale podnikatelský záměr,“ ohlásil hned v úvodu David Hanák. A když se celý soubor při děkovačce jal osobně potřásat rukou divákům a posléze se loutkovitě uklánět, musel jsem jim pro jejich nasazení, elán a invenci všechno odpustit.

Jan Vnouček

Václav Jíra, strojky a obrazy – 9.9. až 28.10.2009 (fotografie z vernisáže, fotografie z výstavy)

K „nedožitým sedmdesátým narozeninám“ uspořádalo Vrchlického divadlo v Lounech výstavu Václavu Jírovi (*1939). Vernisáž, která symbolicky proběhla v magické datum 9.9.09, odhalila zásadní tvůrčí okruhy nekonformního lounského výtvarníka. Přes nezbytnou torzovitost expozice lze mluvit o reprezentativním výběru, který umožňuje posoudit Jírovo celoživotní dílo. „Vajda“, jak mu přátele přezdívají, nemá akademické vzdělání, a není tak zatížen kunsthistorickými poučkami. Byl vyškolen v lounském výtvarném kroužku, především díky Zdeňku Sýkorovi. Jeho krajinomalby se ke svému velkému vzoru hlásí otevřeně. Velkoformátové „plány“ strojů zase nejslavnějšího lounského malíře variují, možná až ironicky parodují. Výstava dále představuje dva drobné nemechanické objekty z ohýbaných železných trubic a vrtulí. Jsou z rodu Jírovy kontroverzní skulptury, umístěné v jedné „ledvince“ na lounském západním sídlišti. Ovšem tam, kde je Jíra sám sebou, kde nekopíruje Sýkorovy zahrady ani neobměňuje jeho linie, tam je velmi originální. Je jako velké dítě, které si chce hrát. A to je podle mého jeho největší přínos českému výtvarnému umění. Vrací do výstavních síní laiky, neodborné publikum, které ponouká ke hře. Strhává výtvarnému umění vážnou masku, která ho od dob moderny lidem odcizila, a nenutí je chodit po galeriích snobsky po špičkách. Strojky, rozestavěné v září a říjnu po lounském kulturním stánku dobře ilustrují jeho přístup k umění. V Jírově pojetí jde o proces plný hravosti a humoru. Je to prostě zábava, při které se dá jeho slovy dobře „lumpačit“. Ano, mohli bychom hledat východiska jeho strojků v dadaismu a neokonstruktivismu. Ale proč? On sám netvoří podle škatulek, je věčným hledačem, objíždějícím smetiště a šrotiště, kde shání a nakupuje součástky a vyrábí z nich své elektromechanické přátele. Kdyby nepocházel z mírných a ironií prosáklých Čechách. Ale narodil se v divočejších krajinách, mohl být Frankensteinem, šíleným stvořitelem se šilhavým okem a rozcuchanými vlasy, obklopeným robotickou rodinou jak z bláznivých sci-fi hororů. U nás jsou ale strašidla jen k smíchu, a tak Jíra nalezené odpadky montuje do sebe a vytrvale je personifikuje. V čele jeho armády stojí malířské strojky. Vzpomeňme například na monumentálního „čopra“, malující a hrací motorku, vystavenou před třemi lety vedle Vrchlického busty. I letos divadlo obsadil několika takovými malíři. Jakoby se přátelsky vysmíval vážné tvorbě, když malovat může i klubko drátů a pár táhel. Dejte jim štětec, tleskněte a uvidíte. Třeba se tyto strojové malby budou jednou prodávat za velké peníze. Zrovna tak se pod fousy usmívá nad spisovateli, píšícími na povel, či zpěváky-jukeboxy. Stačí zmáčknout tlačítko, zapějí vám na povel. Ale Vajda, sám vyučen kovářem, nelpí na umělcích. Ve vystavené kolekci se skví i zástupci jiných společenských tříd. Třeba svůdná „call girl“. Kdoví, jaká mašinka s vámi mluví, když si zavoláte na „žhavou linku“. Nebo kuchař, míchající polévku, mechanický kocour či jakýsi hodinový strojek, slisovaný a dvojrozměrný- snad jako metafora krutého času, atd. A nad vším jako přísný supervizor bdí stroj-posměváček. Když už vám sláva stoupne do hlavy, zapněte si ho – a uvidíte. Myslím, že i díky jemu stojí „Vajda“ stále pevně na zemi. Vždyť umění je v jeho pojetí velká zábava. „Pojďte si hrát,“ vyzýval během vernisáže několikrát auditorium. A že sám jde příkladem, dokázal, když prohlásil, že pro tuto výstavu speciálně sestavil úplně nový strojek a na chvíli se proměnil v robota Jíru. Jak je vidět, uchoval si smysl pro sebeironii. Žádný věk ho tedy nemůže dohnat. O tom se můžete přesvědčit i ve velkém rozhovoru, který s ním vedl Vladimír Drápal. A jenž u příležitosti jeho jubilea vyšel knižně. K dostání je v pokladně Vrchlického divadla.

Jan Vnouček