RECENZE 2009 / 2010

ČERVEN 2010

Tomáš Klus & Jiří Kučerovský – 9. červen 2010 (fotografie z představení )

Začátkem června vystoupil v lounském divadle Tomáš Klus. Nejvýraznější člen mladé písničkářské generace v současné době triumfuje na všech frontách. Nedávno okouzlil Akademii české populární hudby a získal Anděla v kategorii Zpěvák roku. Jeho poslední deska Hlavní uzávěr splínu zase trhá rekordy v prodejnosti. Čím si tedy tento dvaceti čtyř letý umělec tak získal odbornou veřejnost i masové publikum? Když jsem slyšel jeho studiové nahrávky a viděl hitparádové videoklipy, byl jsem s ním rychle hotov. Podmanivý sametový chrapláček a nadání pro romantickou písničku sice zcela jistě ohrožují jeho zubní sklovinu, ale zato přesně vyplňují mezeru na našem hudebním trhu. Richard Krajčo s Kryštofem, jehož melodice se ostatně některé Klusovy počiny nápadně podobají, sice dělá, co může, ale s rostoucím bříškem tak roztomilému blonďáčkovi nemůže konkurovat. V rytmičtějších písních zase mladý hudebník přiznaně navazuje na duchaplnost Karla Kryla. A výsledkem je příjemný pop-folk, u něhož se dá opojně snít, občas si povyskočit, ale i bezpečně si podumat nad všeobecně odsuzovanými zlořády. Proto mě velmi překvapilo, když do Loun nepřijela hvězdička, které přeslazený hlásek rozežral zuby, ale úplně normální kluk s bělavým úsměvem. Tomáš Klus si je patrně vědom, jaké nebezpečí mu hrozí, a dělá všechno proto, aby svůj chrup zachránil. Tak i při posledním koncertu svého letošního turné s doprovodným kytaristou Jiřím Kučerovským více šaškoval a bavil publikum, než aby ho dojímal. Do svých cukrkandlových refrénů často vkládal improvizované mezihry, jimiž přímo reagoval na dění v hledišti či na jevišti. Nezapřel v sobě studenta DAMU a jednotlivá čísla prokládal nenásilnými hereckými gagy. Neváhal udělat skeč i z přestávky na toaletu. Zaparodoval si Márdiho z Vypsané fixy. Na rozdíl od Pepy Nose si nestřihl stojku, ale hvězdu. Smrtelně vážnou romantiku klidně zakončil hospodským popěvkem. A neustále se jemně špičkoval se svým spoluhráčem. Tak dlouho se sebeironicky shazoval, až se z toho rozplakal. To když mu lak ze zpocených vlasů natekl do očí, což příznačně glosoval: „Klusi, Klusi, kdybys nebyl blbec…“ Vyzkoušel si ukulele, dvanácti strunnou kytaru, chvíli lítal po pódiu v bláznivé paruce nebo ironizoval nejrůznější hvězdné manýry. Ukázalo se také, že jeho songy, zbavené kýčovitých smyčcových aranžmá, jsou vlastně úplně obyčejné písničky. Obyčejné písničky v tom nejlepším slova smyslu, bez jakéhokoliv hanlivého významu. Podobnou snahu o rehabilitaci melodické folkové písně předvedlo na podzim ve Vrchlického divadle mladé duo Nestíháme. Tehdy na ně do kavárny přišlo dvacet lidí. Teď se u pokladny stály fronty a na všechny zájemce se určitě nedostalo. A v čem byl rozdíl? Snad jenom a v těch charismatických uzlících na hlasivkách a větší extrovertnosti. Proč tedy třineckému kytaristovi rozdováděné obecenstvo tak zobalo z ruky? Ječelo, pištělo, aplaudovalo vestoje a nemohlo se dočkat pokoncertní autogramiády? To vědí jen dychtící ženské duše a marketingové agentury. Ale nechci být k Tomáši Klusovi nespravedlivý. Není to žádný umělý produkt, je z masa a kostí. A všem ukázal, že cesta ke slávě nevede jen přes rychlokvašené superstar. On se vypracoval sám. Vlastní pílí a schopnostmi. Pamatuji, jak už někdy před pěti lety byl nejstahovanější interpretem na serveru freemusic.cz. To ho znalo jen pár zasvěcenců. Na úplný vrchol ho musel popostrčit vydavatel, ale tak to holt chodí. Jak je vidět, nakonec jsem jeho bezprostřednímu kouzlu propadl i já. „I když se zpronevěřil a hrál dvakrát na Nově,“ jak si závěrem ironicky povzdechl.

Jan Vnouček

KVĚTEN 2010

Claudius a Gertruda (Spolek Kašpar) – 18. květen 2010 (fotografie z představení )

Co předcházelo Shakespearovu Hamletovi? Za jakých okolností byl zabit jeho otec, pozdější duch z elsinorských hradeb? A jak se nakonec stal králem jeho strýc Claudius? Odpovědět na tyto otázky slibovalo představení Claudius a Gertruda, s nímž do Vrchlického divadla přijel Spolek Kašpar. Naštěstí spisovatel Jiří Stránský a principál souboru Jakub Špalek společně napsali apokryf, kde se pokusili o víc, než jen o jakéhosi před-Hamleta. Nedosáhli sice hloubky tragédie slavného alžbětinského dramatika, ale podařilo se jim jeho postavy znovuoživit, vyloupnout je ze skořápky fixní interpretace a nově prozkoumat jejich motivaci. Co je vedlo k činům, o nichž vypráví slavná tragédie? A nemohlo to být vlastně všechno trošku jinak? Svůdná představa. Zvláště, když je všechny tak důvěrně známe. Hamlet je mstivý melancholik. Jeho matka Gertruda je svedená oběť. Jeho strýc Claudius je podlý bratrovrah. A Ofélie je prototyp nešťastně zamilované sebevražedkyně. Takto vstoupili do historie umění a zůstanou tam, dokud o ně někdo bude mít zájem. Hra ukázala, že stačí znát kontext, dějiny, chcete-li, a najednou se nám může všechno jevit trochu jinak. Bez milosti, ale citlivě rozbořila ustálené role a zbavila černobílé nálepky. Jako by v druhém plánu vyzývala: Kdo jsi bez viny, hoď kamenem! Původní příběh o princi s lebkou je truchlohra. Dílo českých autorů je milostné melodrama Claudia a Gertrudy. Už sám název odkazuje k lovestory Romeo a Julie. I tady se bojuje především o milovanou bytost a hledá se štěstí v lásce. Najednou stačí být o trochu lépe informován a ze zavražděného krále je tyran. Z vraha se stává zoufalý milenec, chránící čest své milenky. A z nihilistického mladíka se vyloupne přemýšlivý hybatel děje. Ano, stala se jedna vražda, ale ta jen ochránila milovanou osobu a posloužila dobré věci. Jen díky ní mohou být na konci všichni tak šťastní. Claudius a Gertruda se milují, Hamlet v Claudiovi konečně našel chybějícího otce a Ofélie s Hamletem k sobě pomalu směřují. Přichází harmonický happyend a padá opona. Už někde za ní se ale na svou cestu po elsinorských hradbách vydává zpráva o jedu v uchu. Ta harmonickou idylku bez milosti zničí a zahájí opravdového Hamleta, kterého žádná z postav Claudia a Gertrudy nepřežije. Tak šokující a krutý happyend, který sugestivně nastolil nepříjemnou otázku, zda spravedlnost a pravda, jsou vždycky tím nejlepším řešením, se jen tak nevidí. Nebýt pokulhávajících hereckých výkonů, mohli jsme v Lounech být svědky další divadelní události roku. Nemohu si pomoci, ale například Jan Potměšil jako Claudius byl hodně nepřesvědčivý a Petr Lněnička v úloze Hamleta postrádal jakékoliv charisma. Přísnější měřítko snesla pouze Milena Steinmasslová, která nepříliš chytrou, ale po obyčejném lidském štěstí toužící Gertrudu, zahrála s odzbrojujícím pochopením. Jinak ovšem díky chytrému textu, vyvážené dramaturgii a propracované scénografii (dvoupatrový „hrad“, soustava závěsů) jsme viděli nesmírně podnětnou a napínavou inscenaci.

Jan Vnouček

DUBEN 2010

Malovaný svět (H.I.L.T.) – 13. duben 2010 (fotografie z představení )

Vrchlického divadlo nedávno, poprvé ve své historii, přivítalo představení černého divadla. Tento druh jevištního vyjádření u nás v současné době nedisponuje příliš dobrou pověstí. Především v Praze se zvrhl v pokleslou atrakci pro zahraniční turisty. Přitom v českých zemích má za sebou tak slavnou tradici. Podle encyklopedických údajů ho již v 50. letech přivezli z Francie členové Divadla Spejbla a Hurvínka a skupiny Salamandr. Postupem času se pak české černé divadlo stalo mezinárodním pojmem. Na tento odkaz se nyní snaží navázat nová skupina Hoidekr Interactive Light Theatre (H.I.L.T.). Jejich představení Malovaný svět loni sklidilo úspěchy na festivalu v Indii a opatrně vyhlíží i české diváky. V Lounech jich nakonec přišlo dost pouze s mlhavou představou o tom, co mají čekat. Na černém divadle byli naposledy jako děti nebo ho neviděli vůbec. Soubor, který v roce 2006 založil tanečník a divadelník Theodor Hoidekr, však nepředvedl klasickou inscenaci, kterou si můžeme pamatovat ze školních zájezdů, ale moderně pojatou show. Klasické černodivadelní triky zkombinoval s podmanivou elektronickou a rockovou hudbou, moderní taneční choreografií a živým zpěvem. Šlo tedy o jakéhosi křížence dynamického baletu a muzikálu na tmavém pozadí. Sled obrazů dohromady spojovalo téma putování po jednotlivých kontinentech, postava průvodkyně Štěpánky Volfové a zpěv Kathariny Gajewské. Režie a choreografie vtipně vyzobávala motivy z jednotlivých světových končin a různými způsoby si s nimi pohrávala. Možná s odkazem na globální oteplování ztvárnila přes ledový příkrov probouzející se Antarktidu. Hladovějící Afriku ukázala v satirickém šlehu jako tančícího kostlivce. V Asii propletla černou a bílou, jing a jang. Evropa v jejich pohledu stále bojuje v aréně koridy. Jižní Amerika se ve vášnivém tangu protančila od zářícího světla splynutí až po úplnou tmu samoty. A symbolu Severní Ameriky, castingu, se mohl zúčastnit i jeden návštěvník z publika. Hodinový pořad dokázal udržet dynamiku až do finále, kdy herci roztrhli symbolickou „Zeměkouli“ a vyházeli z ní do hlediště kupu pestrobarevných balónků. Černé divadlo v podání skupiny H.I.L.T. tedy bylo velmi zábavné, a přitom se nepodbízelo. Rehabilitaci tohoto žánru je na dobré cestě…

Jan Vnouček

BŘEZEN 2010

Jana Boušková (harfa) a její studentky – 23. březen 2010 (fotografie z koncertu )

Klidný tok programu Vrchlického divadla několikrát za rok naruší divoká peřej. Někdy jsou na to návštěvníci připraveni. Přijdou v helmách a plovacích vestách a sami se koupají v Niagárách aplausu. Jindy se ale oděni do večerních rób pohodlně usadí v sametových sedačkách a pak příjemně žasnou, do jakých vod je raft uměleckého prožitku unáší. Tak tomu bylo i při posledním koncertu Kruhu přátel hudby. Harfistka Jana Boušková své mistrovské umění v Lounech předvedla již několikrát. Tentokrát přijela rovnou s dvěma harfami a deseti žáky. „Sami uslyšíte, že Jana není jen vynikající umělkyně, ale i skvělá učitelka,“ uvedla ji Hana Benešová. „Navíc je tu úplně zadarmo,“ zdůraznila předsedkyně lounského KPH. Za to ji publikum hned v úvodu odměnilo potleskem ve stoje. A tak se pomalu z obyčejného studentského vystoupení stávala lounská hudební událost roku. Kdy jindy uslyšíte harfu v tolika proměnách, v jedenácti sólových skladbách a v deseti duetech? Nejprve své umění předvedly studentky z pražské AMU. Večer zahájila Hana Hrachovinová z 1. ročníku, která zahrála technicky náročnou Bachovu Suitu č.1. Po ní před publikum předstoupila Ivana Dohnalová. „Čtvrťanda“ se suverénním a temperamentním projevem zvolila veselejší a znělejší Sonatu Es dur od F. A. Rössler-Rosettiho. Jako první předvedla, že impozantní nástroj není jen na zasněné mazlení, ale umí i poškrábat realitou. Italka Simona Carrara ze stejného ročníku si už rovnou vybrala dílko modernisty Gabriela Fauré. Při jeho přerývaném Impromptu op.86 si dokázala poradit s lyrickými pasážemi, rozevlátou epikou i technickou modernou. Dominika Ťuková z 2. ročníku připomněla po hymně asi nejslavnější českou melodii. Smetanova Vltava v úpravě Hanuše Trnečka se díky ní prohnala hledištěm a poeticky umáčela dámám vlečky. Ty jim galantně vyždímal Slovák Jakub Rizman z 1. ročníku. Jediný muž koncertu provedl místy až osudově minimalistickou Rhapsody jiného harfisty Marcela Grandjanyho. Struny se pod mužskými doteky rozezpívaly zase trochu jinak, za což sklidil takový potlesk, že musel přidat Tango od Jean Michela Damase. Po přestávce přišla řada na studentky Královské konzervatoře v Bruselu. Výběr jejich repertoáru přenesl již tak okouzlené publikum na výlety zase do trochu jiných hudebních i zeměpisných končin. Nenápadná „druhanda“ Barbora Plachá se na jevišti změnila v dračici. Se Sonátou pro harfu od současné skladatelky Germaine Tailleferre se pustila až kamsi k hranicím poprocku. Dalšího současníka, Williama Mathiase, zahrála i Belgičanka Alisee Frippiat z 3. ročníku. S jeho svitou Santa Fe vzala posluchače na poušť mezi desperáty a rychlé kolty. Náladotvorné latinskoamerické ohlasy, „vícehlasé“ tóny a „tvrdé basy“ poskytly dostatek prostoru, aby si fantazie stvořila vlastní příběh. Italka Erica Versace ze „čtvrťáku“ nabídla průzračný zvuk a vymodelovala další obrazotvornou krajinu. Při Fantasii na téma opery Evžen Oněgin od E.Walter-Kühne se mohla vyřádit každá romantická duše. „Páťanda“ Anja Gaberc ze Slovinska zase s dosti technickou Legendou od Henriette Renie zabrousila téměř do hájemství jazzu. A skoro až k sobě domů pozvala všechny Alida Fabris ze 4. ročníku. Benátský karneval od Wilhelma Posseho zprostředkoval švitoření milenců na Náměstí sv. Marka, jen občas přehlušené šploucháním moře nebo podvečerním tancem v maskách. Útěšná kompozice byla důstojnou tečkou za mimořádnými dvěma hodinami. Docentka Boušková si navíc s každým mladým umělcem vyzkoušela krátký jihoamerický tradicionál. Duety už byly jen potvrzením toho, že jsme svědky něčeho neobyčejného. Louny se tak přesvědčily, že o budoucnost královského nástroje se nikdo nemusí bát. Nejen, že rostou nové talenty, které časem určitě uslyšíme třeba na Pražském jaru. Ale navíc harfa dokázala, že není nástroj minulosti a dokáže se vyjadřovat i k dnešku. „Je to pro nás velký svátek. Děvčata na to budou ráda vzpomínat,“ poděkovala závěrem „královna české harfy“. Dodejme, že my zase budeme rádi vzpomínat na ně.

Jan Vnouček

6. Lounské divadlení - 12. až 14. březen 2010 (fotografie z představení )

Vrchlického divadlo má za sebou další oblastní přehlídku amatérských divadel. Lounské divadlení si připsalo již šestý ročník a dá se říci, že časem zraje jako víno. Intenzivní tři dny nabídly v krátkém časovém úseku srovnání pěti představení, která takto pohromadě mohla vyvolat dlouhou uměleckou euforii. V rychlém sledu promazávala mozkové závity, útočila na rozbolavěné bránice, bořila morální zábrany, jitřila emoce a šířila spontánní radost ze života. Kromě toho si mohl každý návštěvník v hledišti či kavárně pohovořit přímo s herci a režiséry nebo se nechat poučit od vzdělané poroty.
Divadelní maratón začal v pátek odpoledne Příliš hlučnou samotou. Režisér Václav Polda stejnojmenný Hrabalův román zdramatizoval pro jediného herce. Monodramata nejsou divácky příliš vyhledávaná, ale když se povedou, tak z nich bývají jevištní klenoty. „Silný, charismatický, nadaný herec, kterého vede důmyslný režisér a to ve velmi funkčním scénografickém rámci,“ potvrdil porotce Petr Michálek, že tentokrát šlo přesně o tento případ. Principál kláštereckého Divadla Zdrhovadlo totiž našel ke knize kongeniální inscenační klíč. Nejen, že v souladu s Hrabalovým stylem napsal hru o jednom nezadržitelném monologu. K tomu doprostřed scény postavil velký lis, který dohromady lisoval světovou vzdělanost, v podobě recyklovaných knih, s relikviemi vypravěčových osobních vzpomínek. Velká a malá historie se tak metaforicky ocitala v jednom balíku, až schramstla – po nástupu sériové mechanizace – i nepotřebného Hanťu. Poldovi se tak podařilo neunavit filosofickým plánem, a představit svého hrdinu i jako člověka z masa a kostí, s nímž se lze ztotožnit. Velmi tomu napomohl Jan Milota, který předvedl strhující výkon, za něž po právu obdržel cenu pro nejlepšího herce. Klášterští si dále odvezli pohár pro nejlepší inscenaci, postup na národní přehlídce do Děčína a diplomy za nejlepší režii a scénografii. Na druhém místě skončili jen v diváckém hlasování.
Konkurovat komediálnímu talentu souboru TMA je totiž dost těžké. Terezínští nejen, že rozveselili, ale ještě navíc do Loun na chvíli vrátili nemocnici. Jejich veselohra Rodina je základ státu, odehrávající se ve špitálu, z počátku působila jako nechtěná satira na místní reálie. Sami herci se nestačili divit, čemu se diváci smějí. Ale je pravda, že chechtat se nepřetržitě dvě hodiny mohlo slabší jedince unavit. „Nestačila jsem vašemu tempu,“ přiznala porotkyně Dagmar Bahnerová. „Nedovolili jste mi vydechnout a vychutnat si to,“ narážela na to, že oproti legendárním Nájemníkům pana Swana, s nimiž vyhráli Divadlení před dvěma lety, tentokrát působili trochu křečovitě. „Velmi jsme se smál, ale nasadili jste zpočátku moc rychlé tempo, které už nebylo kam gradovat,“ vystihl porotcovskou schizofrenii Michálek. „Nám šlo hlavně o tu diváckou cenu, my hrajeme divadlo pro diváky,“ nedělali si z kritiky hlavu terezínští komedianti. Přesto jejich um nemohli pominout ani přísní experti a udělili jim za herecké výkony cenu a tři čestná uznání.
V sobotu dopoledne všechny rychle probudila velmi silná káva. Slavná hra Patricka Marbla Na dotek (v originále Closer) o „milostném čtyřúhelníků s tajemstvím“ v podání Divadla Exil se zadřela pod kůži i tomu, kdo nechtěl. Pokusila se zobrazit jakési bezvýchodné milostné perpetuum mobile a zoufalou honbu za obyčejným štěstím. Nahlas vyslovila životní pocit generace, která chce vždycky někoho jiného, než má, a která je šťastná jen v minulosti a budoucnosti, nikdy ne teď a tady. Náboj z hereckého sex-apealu, rychlých filmových střihů a svižných krátkých obrazů bohužel oslabovaly dlouhé přestavby, které představení příliš natahovaly. Zajímavé byly divácké reakce. Některým středoškolákům připadalo toto současné psychologické drama jen jako plytká telenovela a mnozí mravokárci jej zase odbyli jako slovní pornografii. Aniž by chtěli, vystihli něco z podstaty divadelní pravdy. Protože takový je i náš život – přes den lehká VéKáVéčka, večer pod peřinou tvrdé péčko. Jak říká odevzdaně jedna z postav: „Všechno, co říkám už tady bylo, nejsou žádný nový slova.“ Zážitek to byl i pro hodnotitele, kteří přiznali „nevzrušivější debatu“ a vyčetli pardubickému ansámblu postupné vyprchávání napětí. „Druhá půlka se nám moc nepovedla,“ uznala herečka Jana Tichá. Porota je ale spíše chválila a když jim nemohla dát diplom za nejsprostší představení, které se v Lounech kdy odehrálo, doporučila je alespoň na národní přehlídku do Děčína. Ať si slovní zásobu o sexuální terminologii rozšíří i tam. S prázdnou neodešel ani jeden ze čtyř aktérů a čestné uznání obdržely i obě režisérky. Lucie Hašková byla za roli striptérky Alice dokonce uznána nejlepší herečkou.
Po tomto kontroverzním zážitku následovala humoreska Kdo hledá, nejde. Úplně nové Hynkovo hravé divadlo Litoměřice si realistickou frašku A. N. Ostrovského zvolilo z nouze pro přebytek žen a nedostatek mužů v souboru. Na první pokus to rozhodně nebylo špatné, ale námět textu z 19. století o líném ženichovi hledajícím bohatou nevěstu publikum, nažhavené z dopoledne, příliš nezaujalo. Předsedu poroty Jaroslava Kodeše sice oslovila jejich chuť hrát divadlo, ale nelíbil se mu rozptyl hereckého projevu od civilního až po karikaturu. „Je to stylově nečisté,“ káral a připomněl i nedostatky hereckého řemesla, které však vyčítal i úspěšnějšímu Terezínu. Porotkyni za scénografii Renatě Grolmusová také vadila nejednotnost výpravy. „Počkejte příští rok!“ varovala všechny režisérka Eva Andělová a to ještě nevěděla, že jedna její svěřenkyně bude vyhlášena druhou až třetí nejlepší herečkou přehlídky.
Soutěžní náplň uzavřel Divadelní klub mladých z České Lípy. Jejich verze semaforské revue Kytice, z níž si vybrali Zlatý kolovrat, Svatební košili a Bludičku, velmi překvapila. Nejen, že připomněla svěží vtip Jiřího Suchého a hudební nápady Ferdinanda Havlíka, ale studenti se náročného muzikálu chopili s odzbrojující suverenitou. Trojčlenná živá kapela, která si podle režisérky Ivy Bufkové hudbu sama rozepsala do not a nástrojů podle cédéčka, krásné zpěvačky a talentovaní chlapci si určitě zasloužili více než jen „Cenu za kolektivní herecký a hudební výkon“ a třetí místo v diváckém hlasování. Obecenstvo díky nim odcházelo domů s úsměvem a dobře naložené. A zasloužilo si to, protože se letos dostavilo ve velmi hojném počtu. „Nebývá to na těchto přehlídkách zvykem, aby se hrálo před tak plným hledištěm,“ poděkoval obecenstvu i Kodeš. A program definitivně zakončil moderátor Pavel Macák slovy: „6. ročník Lounského divadlení je mrtev. Ať žije ročník sedmý!“

Jan Vnouček

Seneca: Faidra (Divadlo v Dlouhé) – 4. březen 2010 (fotografie z představení )

Malý svátek si prožilo Vrchlického divadlo v Lounech. Na jeho jevišti totiž Divadlo v Dlouhé sehrálo Faidru z pera římského filosofa Lucia Annaea Seneky. Starořecká tragédie se občas na českých jevištích mihne. Na inscenování truchlohry z dob starého Říma je však třeba mít velkou odvahu. Jednak je to způsobeno tím, že staří Římané měli raději veselohry a krvavé hry v cirku, takže těchto dramatických textů se příliš nedochovalo. A ty, co se v zákrutách dějin nepoztrácely, bývají odvozeny od řeckých předloh a z dnešního hlediska působí dosti literárně. Zatímco Sofokles a spol. se soustředili na vylíčení dramatického děje, Seneca a jeho kolegové byli spíše rétory a mysliteli. Režisérka Hana Burešová se do druhé hry Neronova vychovatele pustila nebojácně. Je známa jako specialistka na historické žánry, která odmítá laciné modernizace a pokouší se sloužit dávnému autorovi (s úspěchem již inscenovala např. komedii dell´ arte a barokní operu). Za pomoci moderního překladu Evy Stehlíkové a po citlivém zkrácení dlouhých monologů nabídla divákovi stravitelné představení s možným podtitulem „Tak nějak se to tehdy mohlo hrát“. Hlavní hrdinkou drásavého milostného trojúhelníku krále Thesea, jeho ženy Faidry a jejího nevlastního syna Hippolyta byla v titulní roli Helena Dvořáková. Během inscenace si prošla komplikovaným vývojem. Na scénu vstoupila silně afektovaně, spoutaná spalujícím citem. „Opusť tu vášeň, chtěj se uzdravit,“ nabádala ji marně chůva v suverénním provedení Emmy Černé. „Nechci, to co chci!“ zoufala si Faidra ještě, než se rozhodla svému milému naplno oddat. Že to je banální? Ne tak docela. Režisérka ji bohům, a vlastně i divákům nabídla jako realisticky nahou obětinu. Jako zvíře určené k podříznutí na oltáři, který scénograf David Marek přesně podle předlohy postavil do centra všeho děje. Možná tak ale končí každá láska. Utopená v lepkavé nahotě a tělesných tekutinách. Jenže zbožný Hippolyt – oproti ostatním trochu nevýrazný Miloslav König –, jenž toužil po čistotě a nevinnosti, ji zběsile odmítl. Proto se herecký kruh Dvořákové uzavřel v psychologicky prokresleném šílenství. Destruktivní ženská pomsta na sebe pak logicky nenechala dlouho čekat… Nešlo však o nějakou triviální lovestory, jak by napovídalo toto převyprávění. Seneka napsal v prvním plánu velkou litanii o božských (ne)záměrech. Amor způsobí neuhasitelnou a jednostrannou Faidrovu vášeň. A Poseidon zavraždí Hippolyta na přání jeho otce Thesea, i když jako vševědoucí musí vědět, že je to nespravedlivé. „Strašná je přízeň Bohů!!“ zoufá si závěrem Theseus, když vyjde najevo pravda. Miroslavu Táborskému v jeho kostýmu byly předepsány pouze dvě polohy – vztek a žal. Práce s maskou, když zakrýval své pravé city a krev tekoucí mu z očí místo slz dodaly ale plastičnost i jeho postavě. „Proč ty, který všem vládneš, nemáš v úmyslu potrestat zlo?“ spílal k nebesům. Jenže lidé jako figurky v rukou vrtkavých bohů, je pouze ta snadnější interpretace. Ono obětiště, sestavené ze skla a zrcadel, odkrývalo ještě beznadějnější výhled. Při hledání boha najdeš jen sebe sama, křičely na nešťastníky zrcadla. A dodávaly: veškeré zlo vychází jen z lidí, kteří si neumějí bez Olympu sami vládnout. Ten je ale prázdný… „Nevládne řád na světě, jen slepá štěstěna!“ zazněla závěrem smutná pointa. Výraznou úlohu sehrál i čtyřčlenný chór, pojatý v duchu antické tradice jako tanečně-rétorická figura, jež posouvala a pohybově ilustrovala děj. Přes všeobecnou zkázu se ale inscenace neutopila ve zmaru ani pesimismu. Jako oheň strávil mrtvolu Hippolyta, tak očišťující plamen, v symbolickém ztělesnění vedoucího chóru, nabídl publiku osvobozující katarzi. Ač všichni aktéři prohráli, zvítězila umělecká krása.

Jan Vnouček

Nerez & Zuzana Navarová: Pocta Zuzaně Navarové – 2. březen 2010 (fotografie z koncertu )

Když Vrchlického divadlo ohlásilo, že do Loun pozvalo skupinu Nerez s programem Pocta Zuzaně Navarové, mysl skeptiků zaplesala. Zase další parazitování na mrtvé legendě, která se již nemůže bránit! A když navíc její pěvecké party měla zpívat hvězdička namočená do sice netuctového, ale pořád jen hitparádového popíku, bylo pesimistům vše jasné. „Píár“ ale kontrovalo: Vřešťál a spol. chtějí přiblížit kouzelné písně této bytostné anti-celebrity i mladé generaci a připomenout je naživo pamětníkům. Škarohlídy nahlodávalo také to, že Nerez má na její starší tvorbu morální a často i autorské právo. Vždyť právě v něm si v 80. letech jako vokalistka, textařka i skladatelka udělala jméno. Až pak se ve snaze neustrnout vrhla po svém na latinskoamerické rytmy a neopustila je až do předčasné smrti v roce 2004. Přesto se pochybovači posadili do divadelní kavárny trochu povýšeně. Začátek koncertu jim nahrával do karet. Samozřejmě přišel starý trik – nejdřív prodat sami sebe, a až pak tu, kvůli které všichni zaplatili vstupné. V první půlce se tak z pódia linuly pouze skladby Nerezu. A hned bylo slyšet, proč od nich Navarová kdysi odešla. Zatímco ona se stále vyvíjela a v 90. letech vedla peloton české indies scény, její „rodná“ skupina se příliš nepohnula z místa a nechala se dohnat mladšími. I přes vyšlapané důlky se ale „nerezákům“ musí nechat, že jejich pojetí pestrého folku předběhlo svou dobu natolik, že dnes díky dobrému zvuku znějí velmi současně. I zaujatý kritik musel sundat klapky z uší a začít si podupávat do rytmu. Ať už ve čtveřici s perkusistou Pavlem Plánkou, v triu s baskytaristou Filipem Benešovským, který umí i dobře zpívat, nebo jen v kytarovém duu Vřešťál / Sázavský byli prostě zábavní a ani na chvilku nenudili. Jejich recept byl geniálně prostý – výrazné melodické songy a jednoduchá, ale nápaditá aranžmá – tu s houslemi, tu s různými chrastítky nebo tleskáním. Pochyba se do ušních bubínků vrátila až s nástupem Zuzany Vytiskové za mikrofon. Tato mladá frontmenka kapely Toxique má specifický hlas – posazený někde mezi zastřeným chraplákem a měkoučkým sametem. Jako jedna z mála českých interpretek může konkurovat podobně vybaveným anglosaským poprockovým zpěvačkám. Ve zpěvné angličtině dokonalé, v kostrbatější češtině trochu problém. Navíc nahrávky z předchozích vystoupení potvrzovaly, že texty životem protřelé dámy se pro dvacetiletou holku příliš nehodí. Vytisková, dcera bývalého kontrabasisty Nerezu, si toho jistě byla vědoma a hned vysvětlovala, že na Zuzaniných písničkách vyrůstala a má je tedy zažité. A opravdu, po chvilce, když si člověk na její zpěv zvykl, mu to přestalo vadit. Když se postupně začal na návštěvníky valit nakažlivý mladistvý elán a její neoddiskutovatelné charisma, roztočila se do té doby poněkud profesorská produkce do rychlejších otáček. Dokonce zvedla i několik tanečnic za židlí. A když Zdeněk Vřešťál prozradil, že s Poctou Z.N. již končí, aby se z toho nestalo jen vydělávání peněz, musel se i ten největší mrzout tiše omluvit. Pokus o reinkarnaci Zuzany Navarové tedy vyšel a naplnil účel, proč vlastně vznikl. Pár muzikantů si přilepšilo a mrtvá legenda bez zbytečného patosu ožila. Myslím, že by se jí to líbilo…

Jan Vnouček

ÚNOR 2010

Jiří Schmitzer – 10. únor 2010 (fotografie z koncertu )

„Já to ještě doladím. Né, že by mi teda vadilo, že je to rozladěný…,“ začal svůj lounský koncert Jiří Schmitzer a předznamenal tak celou jeho dramaturgii. Ve Vrchlického divadle se objevil s dvanáctistrannou kytarou znovu po pěti letech a od té doby svou roli bezelstného a neohrabaného písničkáře vybrousil do dokonalosti. Hned od začátku hrál s publikem sarkasticky otevřenou hru a vyzradil mechanismus vzniku repertoárového listu. „Můžu to vzít třeba podle desek,“ hlásal, když spustil dávné hity prvního cédečka Bouda. „Je to blbý i na mě,“ komentoval úvodní Prdel. Po příslušném bloku přeladil. „Taky píšu pro děti. To je totiž skvělá věc, když potřebujete prosadit něco, co se dětí vůbec netýká – třeba sebe,“ nepřestával odpalovat salvy smíchu publika. „Tahle píseň má dvě půlky, které k sobě nejdou. Jen málokterý autor uvádí veřejně, že dílo jaksi…,“ využil songu Nic se mi nedaří, aby zdůraznil svou výjimečnost. „Taky můžu jít po situacích,“ začal sérií o „chlastu“, kterou uvedl historkou, jak je hrál v protialkoholické léčebně. Došlo i na přesně lokalizované skladby. Třeba tu, kterou složil speciálně pro MDŽ. Postěžoval si též, že ho kritika někdy řadí do punku. A okamžitě doložil proč: „Když jsem vyrost z dětské podoby, zmlátil jsem dědka až do mdloby.“ Po přestávce došlo i na přání publika: Japonec, Parta, V ruce sekyru maje atd. Každý kus s příslušným příběhem o okolnostech vzniku. To už bylo jasné, proč je tak úspěšný, i když si hudební kariéru buduje na opačném principu než ostatní. Může si to dovolit – za mikrofonem totiž ani v Lounech neseděl on sám, ale ostře vykreslená postava „svérázného folkaře“. V této souvislosti se proto snad ani nedalo hovořit o vystoupení – byla to jakási performance, představení, které zkoušelo posluchače a obnažovalo celý tzv. showbyznys až na kost. Známý člen Ypsilonky totiž celé dvě hodiny svou produkci neustále přerušoval, vysvětloval, poukazoval na chyby ve svém doprovodu, nedohrával refrény („stejně se to pořád opakuje“), vynechával sóla („je blbost je hrát, když jsem sám“) a upozorňoval, že neumí text. Postupem času ovšem začal svou roli opouštět. Přece jen – přes všechnu stylizaci – má v zásobě písně, které přesahují pouhé hříčky, určené k pokažení. Nejprve ze své úlohy vykukoval jen nesměle. Například s alkoholickým existenciálně laděným opusem Říkali, že jsem nemocen. Plně se emancipoval až na začátku druhé půlky. Celou řadu „seriózních“ počinů v čele s Kam běžíš otroku (Zkušenost ti velí) doplnil poetickými Křídly meluzíny. Tu ale musel samozřejmě rychle shodit sebeironickým komentářem a vrátit se tak do bezpečí svého alter ega. Jeho předstíraná neotesanost přesto působila úsměvně s hi-tec zvukovým vybavením, které si přivezl s sebou (sloupový reproduktor, moderní mix-pult, vlastní zesilovač). Ani kouzlo jeho herecké osobnosti by totiž nestačilo, kdyby zároveň nepředvedl i hudební kvalitu - obstojný zpěv a rockovou údernost. A tak po něm zůstala dobrá nálada a příjemný „hudebně-dramatický“ zážitek a několik řečnických otázek. „Oni mi někdy vyčítaj, že hraju furt to samý. Ale co mám hrát? Vyčítá někdo třeba Jagovi, že říká pořád to samý?“ ptal se na oko nechápavě. Jo, a taky uklidnění, že přes sněhovou kalamitu se léto už blíží:„S létem je to jako se smrtí. Pokud neprobíhá, tak se blíží.“

Jan Vnouček

Tristan a Isolda (Divadlo ABC) – 1. únor 2010 (fotografie z představení )

Vrchlického divadlo v Lounech uvedlo začátkem února divadelní zpracování známé legendy o Tristanovi a Isoldě. Studenti se tak nenásilně seznámili s povinnou četbou, fanynky se pokochaly Jakubem Prachařem v titulní roli a milovníci jevištního umění se nabažili originální jevištní interpretace. Pradávný příběh stojí na počátku středověkých anglosaských mýtů. Pro svou zvláštní nejednoznačnost se však vymyká běžným klišé o „love story“ a již mnoho století provokuje k opětovným výkladům. A přitom, o co jde? Jeden kluk (rytíř) se zamiluje do holky (princezny), která patří jinému. Klasický milostný trojúhelník, který z hollywoodského provedení známe všichni. Na příběh o revoltě velké lásky proti nepřejícnému prostředí se dá ovšem pohlédnout i jinak. Oba milenci jsou totiž od začátku spíše nešťastní. Nejen, že se do sebe zamilují proti své vůli, když omylem vypijí kouzelný lektvar. Ale vinou osudové vášně se z nich pomalu stávají záporní hrdinové. Porušují všechny psané i nepsané kodexy své doby – zrazují přátele, podvádějí, křivě přísahají, vrší kolem sebe nespravedlivě usmrcené a celé své okolí postupně přivedou do jednoho velkého neštěstí. Vypravěč sice stojí na straně milenců, ale text připomínající neřešitelnou antickou tragédii jako by místy pojednával o zhoubné moci lásky, která se postupně vynořuje v podobě velkého zla a pošlapává vše svaté. Dnes už se ovšem nevěra ani lhaní za nic špatného nepovažuje, takže slovenský režisér Ondrej Spišák musel látku uchopit jinak. A vzal to opravdu z gruntu. Obsadil pouze sedmero herců, jimž předepsal členitý děj v podstatě převyprávět. Herecká akce pak jen ilustrovala předchozí repliku, která často zaznívala i s uvozovací větou. Vlastní příběh byl navíc silně ironizován intonací řeči, jež se místy otevřeně vysmívala naivitě předlohy. Výrazná stylizace se blížila až žánru studentského představení plného recese, legrácek a travestie. Očekávané drama bylo náhle tatam a předváděla se rozpustilá hříčka, v níž se aktéři v čele s Prachařem juniorem, Zuzanou Kajnarovou, Hynkem Čermákem a Lucií Pernetovou cítili jak ryby ve vodě. V postmoderním přístupu se inscenace blížila v Lounech loni uvedené Shakesperově tragédii Titus Andronicus z Dlouhé. Tam byl také divák nucen smát se na nepatřičných místech. Tam se poukazovalo na zevšednění násilí, zde na zbanálnění lásky. Ale tentokrát se mířilo jinam a pracovalo se s mírnější a mělčí poetikou. Neútočilo se. Cílem bylo hlavně pobavit. Přece jen ABC je mainstreamové, k divákovi vlídné divadlo. „Žádná krev, jen skvrny od víny,“ zpívá o podobném pocitu skupina Chinaski. Také pantomimické ztvárnění všech rekvizit naznačovalo, že všechno je možná jen „jako“. Scéna Marie Raškové připomínala smetiště s rezavými barely a herci v kostýmech Kateřiny Hájkové se podobali partě squatterů, kteří si krátí čas divadlem. Přetahované barevné látky přes kulisy sice měly imitovat emoce a rytmy bubnované přímo na jevišti stupňovaly některé situace. Ale z bezstarostné komiky jen málokdy prosáklo něco hlubšího. A tak si mohla Isolda a s ní všechny ostatní postavy závěrem oddechnout, že už je toho trápení konec. Jen to srdce jí né a né puknout… Ještě že to přikazoval scénář.

Jan Vnouček

LEDEN 2010

A.P. Čechov: Tisíc a jedna vášeň (Divadlo Viola) – 24. leden 2010 (fotografie z představení )

Po několika letech se do Loun vrátil Anton Pavlovič Čechov, který má v určitých kruzích pověst nudného a suchopárného dramatika. Když navíc odpoledne před představením přijeli divadelní technici, a neměli s sebou žádné kulisy, nevěstilo to nic dobrého. Naštěstí slibné obsazení nalákalo do Vrchlického divadla slušnou návštěvu. A ta si hned od začátku mohla mnout ruce, jak dobře udělala. Autorky scénáře Lída Engelová a Johana Kudláčková zdramatizovaly šest Čechovových povídek a krátkou hru Medvěd oloupaly až na jádro. Pro Divadlo Viola tak vytvořily pásmo Tisíc a jedna vášeň, které spoléhalo, že tyto střípky udrží pohromadě společné téma „láska“. Popravdě řečeno je kupředu hnala spíše rychlá klipovitá kompozice, která mohla lahodit především mladé generaci. V „Úmluvě“ chtěl starostlivý, ale lakomý otec najmout prostitutku, aby zasvětila syna-panice do milostných tajů. Hříčka „Dva dopisy“ varovala, že literární nadání může být někdy lásce na škodu. „Záhadná povaha“ poradila, že když už se vdát pro peníze, tak jedině za mladíka. „Drama“ upozornilo, že smrtelně nebezpečné může být i nadšení pro umění. „Překvapení“ s návodem jak získat vdanou paní vyprávělo o konci jednoho svůdníka. „Příliš pozdě“ ukázalo, jak vypadají takové pozdní námluvy. A „Medvěd“ předvedl, že láska a vztek k sobě mají blízko a mohou snadno splynout ve vášnivou touhu. Prvních šest „kousků“ připomínalo anekdotu s výraznou pointou a nenabízelo příliš prostoru k rozvinutí postav. Přesto dominující Táňa Medvecká a Jaromír Meduna dokázali své umění rozehrát naplno a stmelit večer v okouzlující zážitek, který vygradoval v závěrečné bouřlivé aktovce. Jako komediální typ jim dobře sekundovala Lilian Malkina, která se ale uměla i melancholicky zcivilnit („Příliš pozdě“). Důstojným, ač trochu nevýrazným partnerem jim byl i Lukáš Jurek. Stručnosti byla uzpůsobena i scéna. Ivo Žídek si na ní vystačil pouze se čtyřmi variabilními bílými závěsy a dvěma židlemi, z nichž dokázal vykouzlit lavičku v parku, vlakové kupé, ale i přístaviště s nevěstincem, manželskou ložnici či umělcovu pracovnu. Tato lapidárnost přesně korespondovala s přesností monologů, replik a dialogů. Jedné z předností slavného ruského humoristy. Inscenace tak splnila úlohu vynikajícího úvodu do jeho nesmrtelného díla.

Jan Vnouček

Tomáš Polcar: Atomos (výstava obrazů) – 11. leden až 26. únor 2010 (fotografie z vernisáže )

Tomáš Polcar prezentuje ve Vrchlického divadle svou novou výstavu. Sérii velkoformátových i drobných olejů nazval „Atomos“, čímž dal jasně najevo, že nemíní ustupovat z trnité cesty, na níž se v posledních letech vydal. Když se s rodinou přistěhoval z Prahy na vesnici, nechal za sebou efektní městské projekty, pracující s veřejným prostorem či objektem, a ovlivněn atmosférou Českého středohoří se vrhl na malbu. Kopečky a pastelové barvy bychom ale na jeho obrazech hledali marně. Nejprve v Galerii XXL vystavil křídový cyklus „Uzle“ (2006), v němž zašmodrchal velké černobílé linie do jakýchsi labyrintů. Bez úlevného východu, zato s oparem tajemstvím. Kde jinde hledat smysl, než u Minoutaura? Jenže Polcarova bludiště se propadla do sebe, zpřeházela a zůstaly z nich jen ruiny. Zauzlené linie bez odpovědí, zoufalé otazníky. Z formy těchto kreseb na diváka padala syrovost a nekašírovanost. Takovou opravdovost si do obýváku nepověsíte, ušpinila by vám zeď. O rok později na smolnickém symposiu vytvořil pro stejnou instituci několik šedočerných krajin. Tyto menší akryly, na nichž je země pohlcována dominantními rozbouřenými oblaky, v sobě koncentrují sílu divokých přírodní živlů a zároveň vypovídají cosi o dnešní tekuté době, kdy nic není pevné. Expresivní, místy až drsně barokizující plátýnka ukryla „naše malebné sopky“ do velmi působivých hádanek. Aby je mohla ukázat ve své nekýčovité podstatě, nemohla je ukázat vůbec. Anebo už je jinak nejsme schopni vidět? Pátrání po smyslu a jádru věcí dovedlo akademického sochaře ze Slavětína v roce 2008 až k souboru maleb „Hnití plodí žití“, kde navázal na své krajinomalby a pokusil se zachytit dynamiku přírodních cyklů. Velká plátna bujení, prostupování, neustálého proudění, umírání a zmnožování stačilo naklonit, aby se rozkutálela nebo roztekla po prostoru. Tak podmanivě v lounském divadle působila. Prokopávání přemýšlivého výtvarníka k jádru věcí pokračuje zatím posledním cyklem „Atomos“. Na mnoha místech se prostupuje s předchozím počinem. Ale tady se už energicky neslídí po prchavé esenci. Zde se soustředěně hledají pevné základy. Umělec až na výjimky (např. „Sjednocení nebe a země“) připoutal staticky své oleje ke geometrii. Jako někteří lingvisté hledají prvotní slovo, on hledá základní tvar. Našel ho v kruhu, kruhu aplikovaném v architektuře (apsida), indiánských ideogramech, v chemii (molekuly vody) či biologii (buňka). Není to nic nového, ale dnes se originalitou již nikdo nezaklíná. Tak také on, okouzlen hrou s kružnicemi a různými průsečíky, jde tvrdošíjně za svým cílem. Tu díky kružítku nachází společný prazáklad křesťanské (půdorysy rotund), pohanské (staré Řecko) i primitivní (indiáni) kultury. Jinde k sobě skládá atomy a vytváří základní molekuly. Nebo překvapeně hlásá: ejhle, buňka. Předkládá základní, obecně známý znak a nabízí ho k novému posouzení. Vrcholem kolekce je velkoplošný cyklus „Týden“, kdy každý den má svůj specifický kruh. Až v „Neděli“ se dva obrazy protínají v nový ideogram. Došel tedy Polcar konečně ke ztracenému smyslu? Ne, opět mu z něj zbyl pouze symbol, rébus, nevyplněná tajenka. Opustil tak expresi, z té mu zbyl jen užitý materiál (hrubá pytlovina a černý olej), a nabízí meditaci. Trochu stranou, ale pouze zdánlivě, pak stojí zasklené kresby „Podvědomí I. – VIII.“, kde ze snového minimalismu vystrkuje růžky temný psychologizující surrealismus. Medituj si, útěšně si lušti, tvoje běsi tě stejně dostihnou! Že se Tomáš Polcar nehoní pouze za principiálními filosofickými otázkami, dokazuje doprovodná výstavka ve vstupním foyer divadla. U pokladny se tam svými dílky chlubí jeho místní studenti. Luděk Lůžek maluje Středohoří. V jeho podání jsou klasické mírné vrcholky sympaticky vyhrocenější. Jan Hájek demonstruje zadumané linoryty a plastiky. Kateřina Šnajdrová vyškrábala protiválečné grafiky a la primitivní jeskyní výjevy. A všechno to střeží tři dřevění hlídači Petra Hájka, jakoby od neznámé vymřelé civilizace.

Jan Vnouček

PROSINEC 2009

Pavel Dobeš & Tomáš Kotrba – 14. prosinec 2009 (fotografie z koncertu )

Tak jako celá česká písničkářská scéna, zažil i Pavel Dobeš svůj umělecký vrchol na přelomu 80. a 90. let. Ovšem na rozdíl od většiny svých kolegů, kteří ztrátou nepřítele přišli i o tvůrčí inspiraci, nebyla jeho tvorba nikdy závislá na politice. Samozřejmě měl v textech satirické štouchance, ale oslňoval publikum míšením proletářského přístupu, sympatického porozumění pro lidské slabosti, energické mužské něhy a lidové ostravštiny (dávno před Nohavicou). Proto mě překvapilo, že tento bývalý dělník od vysokých pecí v posledních patnácti letech tak zapadl. Složil vyzkoušené zbraně a vrhl se na cestopisné písničky a sestavování výběrů. Před pár lety ale vydal novinku, kde se snad opět vrací na scénu. Při koncertu ve Vrchlického divadle postavil repertoárový list především na prvních dvou deskách „Skupinové foto“ (1988) a „Zátiší s červy“ (1990). Ty během devadesáti minut prokládal novější tvorbou a sebeironickými komentáři. Úvodem zazněly kouzelná „Víte, vono, holky“, westernový „Caldera“ nebo hravě baladický „Vendelín Prouza“ a roztopily pec směsí bohatou na poutavý příběh, živý dialogický charakter, působivé melodie a vtipné pointy. Výheň trochu přihasila trampsky zpěvavá, ale poněkud prázdná „To tedy ne“ z pozdější „Zpátky do trenek“ (1992). Ale „Missouri“, pojednávajících o tom, že prostá touha malého potůčku může vést až k povodním, z nejnovějších „Banánů“ (2006) a starý antisnobský, velmi rychle zahraný „Zahradník“ opět vydatně přiložily. Následovaly dvě imprese z „Něco o Americe“ (1995), což je deska, kde se mu oheň poněkud dusil. Proto zase rychle přihodil koks hravou rýmovačkou „Mery, Hery a dva revolvery“ z poslední desky. V tavbě pokračoval dobrodružnou „Puerto Montt“ a wolkerovským „Kominíkem“. Novější „Zpátky do trenek“ s hitovou aspirací a legendární milostný majstrštyk „Zum zum zum“ byly důstojným finišem. Pavel Dobeš obdaroval návštěvníky dětskou knížečkou se svými říkankami, čímž naznačil, že se seberealizuje i v literatuře. K tomu si přivezl hned tři kytary, takže dal jasně najevo, že hudební složce přikládá velkou důležitost. Vzal s sebou i doprovodného kytaristu Tomáše Kotrbu, který dodával jeho songům prostor a barevné aranže. Na druhou stranu svého frontmena často přehlušoval (například v závěrečném bločku ostravských vypalovaček). A když Dobeše nechal v odpichové „Jarmile“ hrát chvíli sólo, znělo to více než svěže. Ostravskohradecká folková vysoká pec občas trochu prskala, ale nakonec vydala, co měla. Šmouhy na tváři a čistou folkovou píseň.

Jan Vnouček

K. Waterhouse: Jeffreymu je šoufl (Divadlo Ungelt) – 8. prosinec 2009 (fotografie z představení )

Stalo se vám někdy, že vás společenská únava přemohla přímo na hospodském pisoáru, výčepní na vás zapomněl a zamknul přes noc v nálevně? Ne?! Jeffreymu Bernardovi se to přihodilo. Alespoň v divadelním představení Jeffreymu je šoufl, které začátkem prosince hostovalo v lounském Vrchlického divadlo. A že o nějakém Džefrym nemáte páru? Byl to anglický novinář a povedená figurka umělecké bohémy v Londýně. Ale od chvíle, kdy o něm Keith Waterhouse napsal hru a vypustil ho na scénu, je z něj stejně jenom fiktivní postava s obecnými přesahy. Ředitel Divadla Ungelt Milan Hein jeho ztvárněním pověřil Oldřicha Kaisera a měl šťastnou ruku. Jinak to asi nešlo. Groteskní až smutně pitoreskní anglickou „celebritu“ tady – jak už bylo zmíněno – nikdo nezná, tak musel přitáhnout diváka na jiné jméno. Vinou bulvarizace našich masmédií navíc asi každý sledoval „live přenos“ zápasu Kaiser versus Démon Alkohol. Jeviště tak mohlo naplno rezonovat sžíváním sympatické, ale opilecké postavy Jeffreyho s Kaiserovými životními zkušenostmi. Představení bylo koncipované jako vlastně smutná žurnalistova zpověď, který v kocovině po prohýřené noci vzpomíná a vtipně reflektuje svůj dosavadní život. S přibarvováním reminiscencí a oživováním přisprostlých hospodských historek hlavnímu protagonistovi pomáhali v plejádě postaviček Karolina Kaiserová, Rostislav Novák a Jaroslav Hanuš. Chvíli se zdálo, že se ve stylu Čekání na Godota pokouší absurdní tragikomedie. Postupem času ale do děje vstupovalo zajímavé zcizování a vystupování z role. A ukazovalo se, že jednotlivé etudy spíše směřují k osobní zpovědi samotného herce. „Já jsem tady zavřenej a vy na mě koukáte,“ vyčítal obecenstvu, které párkrát přizval k rozhovoru. A když byl odměněn potleskem za fór s vajíčkem a botou, povzdechl si: „Hospodský triky! To jsem moh radši vyprávět historky z natáčení.“ Publikum tak mohlo příjemně tápat, kdy mluví Jeffrey a kdy Oldřich. Až nakonec opustil svou postavu úplně, přihnul si ze soukromé placatice a postěžoval si už sám za sebe: „A zase napíšou na titulní stranu: Cos nám to udělal, Oldo!“ Divadelní iluze je krásná věc, ale samozřejmě všechno bylo trochu jinak. To jen šikovný marketing spojil své síly s mediálními stereotypy. Snad až na poslední repliku totiž k publiku nepromlouval skutečný Oldřich Kaiser, ale Oldřich Kaiser z obrázkových magazínů. A tak někdejší hvězda pořadu Možná přijde i kouzelník nehrál jenom Bernarda, ale i Kaisera. O to víc před jeho výkonem, kdy přes dvě hodiny neslezl z forbíny, smekám a vyprodané hlediště smeklo se mnou.

Jan Vnouček

LISTOPAD 2009

Agon Orchestra: Magorova summa
& DG 307: Magický město vyhořelo – 22. listopad 2009 (fotografie z dvojkoncertu )

Večer plný silné poezie a působivých tónů se společným jmenovatelem uspořádalo koncem listopadu Vrchlického divadlo. Nejprve špičkové těleso současné vážné hudby Agon Orchestra představilo svůj nový projekt Magorova summa. Básník Ivan Martin Jirous četl v Lounech za hudebního doprovodu již několikrát. Tentokrát se však nejednalo o předpřipravenou improvizaci jednoho muzikanta, ale o přísné kompozice celého orchestru. Rádo se píše o organickém propojení, ale v tomto případě šlo spíše o svébytné skladby, kde výrazně dominovala hudební složka a verše jí naplno sloužily. „Na chvíli jednorožec zdržel se u studánky…,“ recitoval úvodem sám mistr do hororové předehry a pak předal slovo harmonikářce Janě Vébrové. Její zpěv a heligonka vtiskly zvukomalebné milostné baladě „Na poli lilií“ šansonovou křehkost. „Plazí se podzim podle vod,“ rozlévaly se v blátě noty skladatele Michala Nejtka. Aby se roztloukly na tisíce střepů v závěrečném chaosu zvuků a samplů: „Po ránu mezi ďábly stávám pomalu sám.“ Báseň „Na rukách měla rukavičky černé“, zhudebněná Marko Markovičem, se zase z fanfár lesního rohu bortila do zoufalého vytí a františkánské hemžení zvířátek rozbíjela disharmonickým bojem o přežití. Od třetího kusu nahradily jedinou dámu v ansámblu nahrávky Magorova hlasu. Ivan Acher v „Fantasmagoratoriu“ proložil jeho banální promluvy zásadními verši o smrti a bohu. Jirousovo sebeironicky naivistické lkaní doprovodil minimalistickým vyťukáváním, které nechal gradovat až do nefalšovaného melodramatického oblouku: „Doma seš tam, kde se oběsíš!“ Vrcholem celého díla ale byla koláž „Magor“. Petr Kofroň v ní spojil vrávoravý bigbítový rytmus s opilými dechovkovými nájezdy a výsledek nechal dlouho kolísat až do nervy drásající monotónnosti, kterou občas prozářil zvonkem, snad zábleskem génia. Dirigent Agonu si tak připsal nádherný neuctivě obdivný portrét rozporuplného umělce a vyzradil, že i jemu to v hlavě cinká.
Po přestávce obsadila lounské pódium skupina DG 307, která se pokusila o „re-make“ památného koncertu z roku 1994 v klubu Jilská. V původní sestavě, doplněná o tři hosty, se předvedla ve skvělé formě. Adresoval jsem jí v minulosti již mnoho pochval a pouze bych se opakoval. Zajíčkův mužný přednes, promyšlená práce s atmosférou, přesné stupňování napětí a nastolování náladotvorných ultimát se mě opět beznadějně zmocnily. Přece jen mi však přišlo líto, že nostalgie a retronálada padly už i na český hudební underground. Na druhou stranu je to pochopitelné. Začátkem 90. let byl „androš“ na zaslouženém výsluní. Užíval si renomé z předrevolučních dob a zatím se nerozprchl vydělávat peníze. Ohlédnout se za dobře vykonanou prací proto není nic špatného. Zvláště pokud je po ní stále poptávka. Zároveň ale takové reminiscence znamenají, že DG 307 už nehrají živou hudba ve smyslu progrese. Že hrají kodifikovaný relikt… Ovšem krásný relikt, z něhož stále bují výhonky mladých kapel. „Magický město vyhořelo,“ deklamoval Pavel Z. a Vrchlického divadlo i díky jemu plálo tři hodiny jasným plamenem.

Jan Vnouček

Nestíháme – 11. listopad 2009 (fotografie z představení)

Vrátit se ke kořenům a dokázat, že „folk is not dead“ si dalo za cíl duo Nestíháme. Jak se jim to daří, napověděl koncert v kavárně Vrchlického divadla. Mají na co navazovat. Třeba současní zámořští písničkáři svůj styl resuscitují dvojím způsobem. Část, řazená do tzv. freak-folku, zahodila kytary a hledá spásu s pomocí co nejroztodivnějších nástrojů od klasické harfy (Joanna Newsom) až po zapojení zvukových hraček (např. duo Cocorosie). Jiní se naopak ještě pevněji přimkli ke španělce (např. Dan Costello), a očišťují svou hudbu od nánosu jiných žánrů. Pražská dvojice si vybrala druhou cestu. Dvě hodiny s Petrem Ovsenákem (sólová kytara, akordeon-koncertina, zpěv) a Janem Řepkou (kytara, foukací harmonika, zpěv) daly šanci zvuku natolik obyčejnému a prostému, až se svůdně vkrádá napsat, že nevšednímu. Těžko sice hovořit o nějaké originalitě. Jejich vzory někdy byly velmi slyšitelné (Vřešťál atd.) a napověděly je i do češtiny přeložené coververze (Bob Dylan, Neil Young, Paul Simon). Dvoření se dámě Písničce jim však šlo obdivuhodně. Jako autoři a interpreti ustupovali do pozadí a vystrkovali nekompromisně do popředí svou přítelkyni, obnaženou a odhalenou. Kupodivu ale žádné dítě nevykřiklo, že královna je nahá. Svlékací dvojka s ní totiž veřejně obcovala tak civilně a nenuceně, až se z jejich milostného lože linul hit za hitem. „Tak je to tu se vším“, „Odyssea“, „Soška“ a další zněly křehce, půvabně a svěže, jako by byl folk zase v pubertě. A protože dalším úkolem této nové vlny je bourat hranice mezi pódiem a hledištěm, naučili závěrem publikum zpívat refrén songu O kořeny zakopávám. A to ještě stihli autorské čtení vtipných zápisků z turné po Slovensku. Jaký je tedy mladý český folk v podání Nestíháme? Je introvertní, neangažovaný, melodický, cestující vlakem a kličkující mezi plápolající vlajkou a doutnajícím trampským ohništěm.

Jan Vnouček

Bohemia balet II. (Taneční konzervatoř hl. m. Prahy) – 5. listopad 2009 (fotografie z představení)

Již podruhé vážili milovníci tance cestu do Vrchlického divadla v Lounech na Bohemia balet. Soubor Taneční konzervatoře hl. m. Praha si po březnovém úspěchu připravil opět rozmanitý program. V první části nabídl ukázky ze zlaté éry romantického baletu 19. století. Při dvou výstupech z klasického Čajkovského opusu Labutí jezero tryskaly výrony křehké něhy, zasněného citu i patetické vášně. Milostné laškování spanilých Odetty a Otýlie Lucie Rákosníkové a vášnivého Prince Michala Krčmáře v duetech z 2. a 3. jednání vygradovalo kaskádou skoků a mnohonásobných otoček, které doprovodil nadšený aplaus. „Padedé“ svatebního páru z představení Gisele si Tereza Chábová s Liborem Kettnerem střihli v pohádkovějších úborech, ale i je při každém kroku nadnášela síla vznešenosti. Do mozaiky první třetiny večera dobře zapadl také skupinový pánský tanec z „poslední romantického baletu“ Coppélia. V druhé „třetině“ přišla řada na současné choreografické kompozice. Hned po přestávce vytrhla obecenstvo z krásných snů beatlesovská Yesterday. Civilní choreografie Aleny Drápalíkové na nádhernou coververzi Wihanova kvarteta příjemně navázala na poetiku muzikálu Starců na chmelu. A nám laikům připomněla, jak poeticky, a přitom nenásilně se dá inscenovat i prachsprostá rvačka o dívčí srdce. Po explicitních emocích 60. let zažehli studenti 7. ročníku ty implicitní při spirituálním gospelu Revelations. Zpracování podle Alvina Aileyho nejprve jeviště ponořilo do hluboce soustředěného, až klaustrofóbního rozjímání, aby následně explodovalo v osvobozující extázi. Tu rychle vystřídalo bezedné zoufalství Mahlerových Písní potulného tovaryše. Choreografie světoznámého Jiřího Kyliána, jinak také absolventa školy, se s tradiční německou melancholií vyrovnala se ctí. Tři páry sólistů ve fragmentu z díla ztvárnily strádání zlomeného srdce velmi empaticky. Odpočinout utleskaným rukám nedal ani závěrečný klenot impresionismu, Ravelovo Bolero. Obnovená premiéra exkluzivního nastudování Petra Zusky zapojila do taneční alegorie Štěstěny celý soubor. Prim hrál démonický Libor Kettner, který po svých tanečních kreacích sledoval hon a pinožení za štěstím nerušeně ze dvou velkých vrchcábů a chvíli dokonce z hlediště. „Rádi jsme se do Loun vrátili, protože tu máte velmi vnímavé publikum,“ rozplýval se Jaroslav Slavický, ředitel konzervatoře, když předtím pochválil spolupráci s techniky divadla. „A rádi se sem zase podíváme,“ zadoufal. Když všechno dobře dopadne, vrátí se Bohemia balet do lounského divadla již na jaře. Možná s taneční fantazií Děvčátko se sirkami na námět pohádek H.Ch.Andersena.

Jan Vnouček

ŘÍJEN 2009

Jan Budař & Eliščin band – 27. říjen 2009 (fotografie z představení)

Chcete, abychom spíše hráli písničky, nebo abych dělal více legraci? Zeptal se Jan Budař hned kraje koncertu v kavárně Vrchlického divadla. Demokraticky zvítězila sranda. „Toho jsem se bál,“ odtušil herec a pianista. „Aby to nedopadlo jako minule, kdy jsem se smál jenom já,“ vyvolal první salvu smíchu. A poodhalil tak přístup části nové vlny české písničkářské scény, která dala vale pravověrnému folku a blahobytně se rozvaluje mezi žánry. Od prvních minut večera bylo zřejmé, že favorit režiséra Vladimíra Morávka postavil svou hudební tvorbu na základech šansonu, jazzu a rocku, což mu nedovoluje sklouznout pod jistou úroveň. Přesto se neštítí hitparád (Koňmo jak král) a výsledný styl můžeme proto souhrnně nazvat „rafinovaným popem“. Jeho veřejná produkce připomínala hereckou performanci a častý nesoulad mezi seriozní hudbou, texty na hraně a parodickým pódiovým projevem celý tvar silně ironizoval. Zpěvák nebyl za mikrofonem za sebe, ale schovával se za masku sarkastického klauna. Mohl si tak dovolit vyslovovat pravdy (protirasistická agitka Brožurka) a sem tam pronést silná slova, která z úst starších, „solidních“ folkařů již neznějí přesvědčivě. Příliš to však nepřeháněl: určitě má taky hypotéku, a ta se v undergroundu splácet nedá. Proto měl vždy po ruce zaručeně komickou píseň (např. rockenrollové hříčky v angličtině, kde byla „každá sloka zpívaná jiným akcentem“), která uklidnila znejistěného posluchače. Neboj se, to si nestřílím z tebe! Ženskou vládkyní této vlny je například Ester Kočičková. Ale patří sem i drsnější Xavier Baumaxa a jiní. Oproti těmto dvěma, které lounské obecenstvo již v minulosti shlédlo, se Budařova tvorba liší civilní poetikou. Navazuje na odkaz divadelních písní dnes již pozapomenutého skladatele Jiřího Bulise (1946-93). A rozvíjí ji po svém. Jeho kapela Eliščin band přijela do Loun pouze v akustické trojici. Budařovo piano a kytara Romana Jedličky diktovaly tempo a melodie. Violoncello Anny Fořtové přibližovalo skladby klasické hudbě či jim dodávalo pikantní alternativní šmak. Hlavně ale sloužilo jako náladotvorný prvek, který místy zazněl až osudově. Připočteme-li k tomu jistý a proměnlivý frontmanův zpěv a jeho tvůrčí invenci, máme tu jeden z nejlepších letošních koncertů. Zvláště když se Budařovi podařilo svérázným „team buildingem“ roztancovat jindy stydlivé lounské obecenstvo. Suverénní trio přehrálo skoro celá alba Uletět orlovi a Proměna a nabídlo i úryvek ze soundtracku k filmu Mareš a Hrubeš jsou kamarádi do deště. „Ne vždy máme tak skvělé publikum, ne vždy se vše tak podaří jako dneska,“ vrněl spokojeností Budař. A ruce si mnuli i pořadatelé, protože víc zájemců se do divadelní kavárny již prostě nevejde.

Jan Vnouček

6. Cyklus koncertů pro dva klavíry – 5., 12. a 26. října 2009
(fotografie z koncertu Hany Vlasákové a Natalie Marfynets)
(fotografie z koncertu Věry Müllerové a Karel Friesl)
(fotografie z koncertu The Fortyfingers)

Třemi vystoupeními souboru The Fortyfingers vyvrcholil koncem října Cyklus koncertů pro dva klavíry 2009. Organizačně a umělecky náročný minicyklus pořádalo letos Vrchlického divadlo v Lounech již pošesté. Za tu dobu se za klaviaturami dvou „áčkových“ petrofů vystřídala pěkná řádka skutečných velmistrů: Hršel, Ardašev, Střížek, Viklický, Růžička, Kasík a další. „Čtyřicetiprstníkům“ se ale, co se týče návštěvnosti, nikdo ani nepřiblížil. Jeden večerní a dva tzv. „výchovné“ koncerty přilákaly skoro 500 posluchačů. „Máme rádi humor v hudbě,“ zdůraznil několikrát vedoucí sympatického kvarteta Miron Šmidák. Eva Hutyrová, Hana Volková a Vjačeslav Grochovskij spolu s ním každým tónem dokazovali, že vážná hudba nemusí znít až tak zasmušile. Pro studenty a žáky předvedli trochu té recese, ale jinak „komiku“ hledali spíše uvnitř kompozic. Důkazem toho byla například zlehka provedená skladba Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse. Premiéra jejich vlastní partitury dala vyniknout mnoha skrytým vtipům a „vychytávkám“, jak by řekla dnešní cool-generace. Při větách jako „Slepice a kohouti“, „Želvy“, „Slon“, „Klokani“, „Bytosti s dlouhýma ušima“ nebo „Klavíristé“ se musel libě usmívat i nejortodoxnější vyznavač klasiky. A přitom ani ten nepřišel o možnost zvážnět. Smetanova Skladba g moll v podání čtyřiceti prstů nebo Rachmaninova Suita č.2 v provedení dámské části čtveřice jeho choutky jistě uspokojily, aniž by musel zvedat významně obočí. Atraktivní obal totiž doplňovala vysoká úroveň umělecké interpretace. Notabene když v bříšku první klavíristky si černobílé klapky užívala i pátá desítka prstíků. Předchozí dva koncerty Hany Vlasákové s Natalií Marfynets a Věry Müllerové s Karlem Frieslem nebyly tak poutavě zabaleny. Ale zase umožnily porovnat přístup dvou trochu stresovaných studentek v prvním případě s rutinérskou zkušenost dvou ostřílených pedagogů v případě druhém. Vycházející hvězdičky se s chutí popasovaly kupříkladu s Klavírním koncertem B dur op. 19 od Beethovena. A učitelé z plzeňské konzervatoře skloubili svou praxi s prožitkem třeba v Poulencově Sonátě pro dva klavíry či Lutoslawského Variaci na Paganiniho téma. Během celého Cyklu bylo, nepočítáme-li přídavky, provedeno celkem osmnáct skladeb, při nichž si přišlo na své mnoho sluchových bubínků. Jediný kdo trpěl byl nový jevištní koberec, jemuž nesvědčí přesuny těžkých nástrojů. Tak zase za rok v říjnu, milý tepichu!

Jan Vnouček

Jaroslav Hutka – 7. říjen 2009 (fotografie z představení)

Ve Vrchlického divadle vystoupil Jaroslav Hutka. Již potřetí. A byl to zatím jeho nejlepší koncert. Paradoxně také nejméně navštívený. Ale nelze se příliš divit, že na něj lounské publikum zanevřelo. Při dvou předchozích zastávkách se totiž vždy prezentoval matnými výkony. Poprvé ještě zafungoval posluchačský hlad. Podruhé šlo již vyloženě o vzpomínkovou záležitost. A nebýt kytarové ekvilibristiky Radima Hladíka, tleskalo se pouze z piety a možná i ze soucitu. Tentokrát byl ale známý písničkář jako znovuzrozený. Jen sám za sebe, s novými písněmi a především jako politý živou vodou. Hutka avizoval dopředu, že po dlouhých patnácti letech zase skládá. „Jsem opět písničkářem,“ hlásal. A opravdu jím je. Po letech tápání, ohrávání Sušinových moravských balad a starých protest-songů našel cestu jak dál. Výrazně mu s tím pomohl jiný folkař, Vladimír Veit, jenž se mu stal výhradním dodavatelem hudby. Hutka večer symbolicky začal „lidovkou“ o zpěváku Davidovi, „který se nebál“. A pak spustil svěží mix čerstvé tvorby a letitých hitů. Playlist naplnil osobními a krajinomalebnými obrazy. Například „Letní den“ nebo nádherné „Mrholí“. Ty střídal s údernějšími angažovanějšími písničkami, především z poslední desky Koncert v barvách Světlé (2009). „Sudety“ a „Böhmen und Mähren“ určitě sám považuje za své politické manifesty. Poslední verze Hutky opustila dřívější naivistické sloky a píše mnohem abstraktněji. Až na výjimky přestal být doslovný a začal proplétat motivy českých společenských traumat s vynalézavými metaforami. A aby nikdo nepochyboval, že druhá míza proudí naplno, šokoval přítomné setem dětských písniček s verši jako „včera večer za šera potkal jsme tu ještěra“. A když tuto svou novou vlnu okořenil kvalitními „vykopávkami“ typu „Litvínov“, nikdo nepochyboval, že tvůrčí krize je pryč. I ta jeho kytara hrál nějak zněleji, než dříve. Rozezpívat obecenstvo, o což se stále trpělivě pokoušel, se mu sice příliš nevedlo, ale i tak ukázal, že na jeho koncerty je zase proč chodit.

Jan Vnouček

J. Tejkl: Elegie tyrolská (premiéra Rádobydivadla Klapý) – 6. říjen 2009 (fotografie z představení)

Vrchlického divadlo v Lounech se stalo stálým premiérovým prostorem pro ochotnické Rádobydivadlo Klapý. Jako první poprázdninovou novinku v něm vyhlášený soubor uvedl drama Elegie tyrolská s podtitulem Chrám bolesti. Okolnosti vzniku inscenace jsou jak z dílny hollywoodské PR agentury. Amatérskému divadelníkovi a horskému průvodci Josefu Tejklovi zahynul při alpské túře devítiletý syn. Napsal o tom sebezpytnou hru a málem za ni získal „Radoka“. Ale ještě než se dočkal prvního uvedení, zemřel při výstupu na Kralický Sněžník. Zkusme se však oprostit od aury magičnosti a podívejme se na samotné nastudování střízlivýma očima. Režisér Jan Kodeš hru upravil a instaloval ji do pomyslné soudní arény. Umístil diváky přímo na jeviště – okolo malé a prosté scény – a udělal z nich tiché přísedící. Tejkl nechal vypovídat otce i matku mrtvého syna, milenku, novou potenciální lásku s podobným osudem, žalobkyni a soudce. Vznikla tak meditace o vině, Bohu, smrti a umění, kde dostaly slovo všechny strany soudní pře. Kodeš si byl vědom rizik, vyplývající z příliš osobního textu, a pomohl hercům několika scénickými metaforami. Provaz jako nástroj vhodný současně k oběšení i k tvorbě, dávající nový smysl života. „Živé obrazy“ naznačující, že vždy vnímáme realitu pouze zarámovaně. Bublifuk jako symbol pomíjivosti atd. Rámcovou figurou „uvaděče“ (Jaromír Holfeuer) navíc dal představení formu divadla na divadle. Posadil postavy mezi publikum a nechal je komentovat svoje role. Ani zdařené pokusy o brechtovské zcizení ale nezabránily falešným tónům. Ukázky z korespondence s rakouskou justicí, která „Josefa“ soudila pro „zabití z nedbalosti“, užil autor ještě účelně. Díky uvěřitelným výkonům Evy Kodešové (žalobkyně) a Pavla Macáka (soudce) se divák nechal snadno vtáhnout do trestní mašinérie. Ale když svému alter egu (Ladislav Valeš) a nové lásce Marii (Veronika Valešová) vložil do úst vlastní básnivé texty, jimiž se vyrovnával se svou vinou, bylo slyšet šustění papíru až do Tyrol. Inscenace, která měla velmi silnou první polovinu, tak pokulhávala na příliš literární jazyk. Ač se ústřední dvojice snažila sebevíc, nadbytek poetismů („chomout času“ atd.) se místy prostě uhrát nedal. Jak čistě proti tomu vyzněl krátký part Liběny Štěpánové (synova matka), která mohla své zoufalství vyjádřit obyčejnými slovy. Ale nic nebylo ztraceno, padaly jasnozřivé bonmoty a vývoj „obžalovaného“ od sebedestrukce ke smíření se zdárně chýlil ke katarzi. Bohužel, protagonisté museli na konci deklamovat dlouhý dialog zatěžkaný básnickou veteší. A když se po pokorné motlitbě a pod obrazem Madony plodil nový život – to všechno během „svatvečera“ –, přilepily se kulisy cukrkandlovým dojetím k novému divadelnímu koberci. A odlepit je nedokázal ani ironizující „uvaděč“, protestující proti takovému „kýči“. Neznám předchozí Tejklovi počiny, jeho styl a způsob vyjadřování. Proto je klidně možné, že si tímto přeslazeným duchovně-milostným finále uložil rafinovaný trest za své provinění. To už však dnes může posoudit pouze Bůh, během večera tolikrát proklínaný a zase vzývaný.

Jan Vnouček

ZÁŘÍ 2009

Marta Kubišová: Já jsem já – 29. září 2009 (fotografie z představení)

Mimořádně úspěšné září Vrchlického divadla vyvrcholilo vystoupením Marty Kubišové. Po třech vyprodaných divadelních představeních („Cimrmani“, Příbuzné si nevybíráme a Sklep) se podobně zaplnilo hlediště i při exkluzivním recitálu „Já jsem já“. Dramaturgie byla postavená na chronologickém ohlédnutí za celoživotní pěveckou kariérou této zpěvačky. Od začátků v pardubickém divadle, přes působení v Plzni a Rokoku, šedesátý osmý, dvacetiletý zákaz vystupování, osmdesátý devátý až po současnost v Ungeltu, oceněnou i muzikálovou Thálií. Bývalá Zlatá slavice je ale dnes mladší generaci známá spíše jako apelativní ochránkyně zvířat a sentimentální dohazovačka opuštěných psů. O to více překvapilo, že se celý pořad vyvaroval laciného patetického tónu. A to přesto, že zasmušilý repertoár a dramatický životní osud umělkyně k němu přímo vybízel. Nedošlo k tomu jen díky „anti-hvězdnému“ kouzlu „Kubišky“ a jemně ironické výmluvnosti moderátora Milana Heina. Ten podle vlastních slov v Lounech hrál naposledy s mosteckých divadlem před třiceti lety. Mezitím si založil Divadlo Ungelt a stal se jeho ředitelem. „Aby se mé povídání nezvrhlo ve vyprávění o zvířátkách,“ vysvětlila úsměvně jeho roli pěvkyně. Poněkud žoviální styl nemusel každému sednout a sólovou píseň si mohl taky odpustit, ale byl to on, kdo zabraňoval potenciálním hluchým místům a pevně celý večer kočíroval. Koncert vystavěl na střídání živého zpěvu, komentovaných archivních nahrávek, průvodního slova a vzájemného špičkování. Šedesáti sedmiletá zpěvačka ukázala, že má stále velký hlas, a při duetu Kouzlo mládí si střihla i taneček. Sama přiznala, že některé výšky již nezazpívá, ale „naživo“ z ní vyřazuje ohromné charisma. Patří mezi několik velikánek pěveckého nebe, které prožívají každé zpívané slovo a stojí si za ním. Naplno se to ukázalo, když ji selhal hlas při osobním vyznání „ty si pustíš plyn a lidi utečou“. A když vzpomínala, jak se jí text písně několikrát protnul se skutečným životem. Za klavírem ji doprovázel Karel Štolba, sám autor několika jejích hitů. Ty zazněly skoro všechny (Je půl osmý, Loudá se půlměsíc, Depeše, Lampa, Ring-o-ding, Motlitba pro Martu, Hej Jude, Magdalena…), rarity připomněly ukázky ze záznamu. Marta Kubišová bezezbytku naplňuje českou poptávku po mučednících, které si nejdříve sami vyrobíme, abychom se pak dojímali nad jejich osudem. Při večeru v lounském divadle se ale přítomní přesvědčili, že za strnulým symbolem je člověk z masa a kostí, který obstojí i bez sladkobolné svatozáře. Někteří z publika si notovali, někteří zpívali, někteří zamáčkli i slzu, všichni dlouze tleskali. Byl to první letošní aplaus vestoje.

Jan Vnouček

Svěrák / Smoljak / Cimrman: České nebe (Divadlo Járy Cimrmana) – 10. září 2009 (fotografie z představení)
Výběr z besídek (Divadlo Sklep) – 30. září 2009 (fotografie z představení)

Vrchlického divadlo v září uvedlo mimo jiné dvě představení kdysi tzv. malých divadel, z nichž se za několik desetiletí působení stala doslova masová záležitost. Poskytlo tak příležitost k zamyšlení nad fenomény Divadla Járy Cimrmama a Divadla Sklep. Navíc obě tělesa předvedla své poslední kusy, takže šlo srovnat i jejich současnou formu.
Existence „Cimrmanů“ stojí a padá s mystifikací, která došla tak daleko, že jejich smyšlená postava zvítězila v anketě o největšího Čecha. Autorská cesta Svěráka & Smoljaka směřuje od aktovek koketujících s absurditou, přes hrátky s různými žánry (pohádka, cestopis, detektivka) až k ironickým podobenstvím. Do Loun přivezli České nebe, kde nás zavedli mezi český panteon za první světové války. Oživili praotce Čecha, sv. Václava, Jana Husa, Komenského (Zdeněk Svěrák), Tyrše, Radeckého i literární Babičku, aby se pokusili komicky vystihnout české národní rysy. Hra získala „Radoka“, ale nezdá se mi, že by převyšovala obvyklý, samozřejmě velmi vysoký, cimrmanovský standart. Úvodní seminář byl brilantním kvaziintelektuálním cvičením. Ale pro někoho, kdo se příliš nezajímá o českou literaturu 19. století, mohl být tvrdým oříškem. Úsměvným momentem například bylo, když se probíraly pseudonymy a hlediště se reálné zmínce o Václavu Jebavém alias Otokaru Březinovi zasmálo jako dobrému vtipu. Snad aby autoři vyvážili tuto odbornost, poskytli v samotném představením – dle mého názoru – nadměrný prostor lidovému partu Babičky (Miloň Čepelka). V nepřiměřeně dlouhém obraze s Praotcem Čechem (Jan Kašpar) dokonce opustili žánr politicko-historické alegorie a pokusili se téměř o milostnou komedii. Jak takový neorganický pokus dopadl, je nabíledni. Škoda také uspěchaného závěru, kdy se z celé slibně načrtnuté situace dala určitě vytěžit výraznější pointa. Ale i kvůli zmíněné nadbytečné scéně na ni už nějak nezbyl čas.
S premiérou přijeli i „Sklepáci“. Výběr z besídek (30.9.) měl být jakýmsi „best of“ jejich tvorby z posledních let. Kolektiv okolo Davida Vávry a Milana Šteindlera (ten nakonec nedorazil) se od počátků soustředí na poetiku recese a parodie, zkombinované s groteskně naddimenzovaným způsobem herectví. Ale jak se ukázalo, má Sklep několik rozdílných tváří. Nejvděčnější byla ta bláznivě infantilní, která si dadaisticky pohrávala s jazykem (např. výstupy Italové, báseň Tři věci, přídavek tematizující Protektorát Béémen und Mééren prostřednictvím hospodářských zvířat). Podobně „ztřeštěně“ vyznívala i poloha otevřeně se posmívající televizní zábavě (Disco Davida Vávry, kolektivní dívčí balet aj.). Z jiné komiky čerpaly „hlubší“ scénky, někdy až s existenciálními či sociálními přesahy (skvělá pantomima Krabice, Gogo tanečnice u tyče, monologická manželská hádka). Často se ozývaly i satirické tóny (např. skeč Sběratel exkrementů celebrit). V nejdelší scénce Milena (o vzniku zpěvohry o Miladě Horákové) zparodovali až k osvobozující absurditě zákulisí českých muzikálů. Na větším prostoru se odhalila jejich největší síla i slabina v jednom – křečovitost. Tak nucená satira by jinému neprošla, ale Sklep z ní naopak úspěšně těžil. Samostatnou kapitolou byly proslulé písně. Někdy otevřeně parodovaly textové i hudební klišé konkrétního žánru a „umělce“. Jindy vyzněly natolik ambivalentně, že nebýt shazujícího scénického zpracování obstály by klidně i v televizní hitparádě.
Oba soubory jsou tedy stále ve formě. Divadlo Járy Cimrmana sice fyzicky stárne, herecké role za nemohoucí postupně přebírají mladší technici, ale svěží duch je neopouští. V jejich případě se nikdy nepřestanu divit, že tak výběrový, ryze intelektuální humor, jen lehce ochucený vkusnou lidovostí, si získal takovou oblibu. Částečně samozřejmě působí kouzlo „celebrit“. Ale ani jeden z populární autorská dvojice se nikdy nezaprodal lacinému showbyznysu, jako se to stalo několika členům Sklepa. Na ně přesně sedí příměr o revoluci požírající své děti. Tak dlouho parodovali a zesměšňovali pokleslou pop-kulturu, až se stali nejen její součástí, ale dokonce jejími spolutvůrci. Naštěstí se tomu dokáží sami zasmát. „Besídka už není jen zábava, ale podnikatelský záměr,“ ohlásil hned v úvodu David Hanák. A když se celý soubor při děkovačce jal osobně potřásat rukou divákům a posléze se loutkovitě uklánět, musel jsem jim pro jejich nasazení, elán a invenci všechno odpustit.

Jan Vnouček

Václav Jíra, strojky a obrazy – 9.9. až 28.10.2009 (fotografie z vernisáže, fotografie z výstavy)

K „nedožitým sedmdesátým narozeninám“ uspořádalo Vrchlického divadlo v Lounech výstavu Václavu Jírovi (*1939). Vernisáž, která symbolicky proběhla v magické datum 9.9.09, odhalila zásadní tvůrčí okruhy nekonformního lounského výtvarníka. Přes nezbytnou torzovitost expozice lze mluvit o reprezentativním výběru, který umožňuje posoudit Jírovo celoživotní dílo. „Vajda“, jak mu přátele přezdívají, nemá akademické vzdělání, a není tak zatížen kunsthistorickými poučkami. Byl vyškolen v lounském výtvarném kroužku, především díky Zdeňku Sýkorovi. Jeho krajinomalby se ke svému velkému vzoru hlásí otevřeně. Velkoformátové „plány“ strojů zase nejslavnějšího lounského malíře variují, možná až ironicky parodují. Výstava dále představuje dva drobné nemechanické objekty z ohýbaných železných trubic a vrtulí. Jsou z rodu Jírovy kontroverzní skulptury, umístěné v jedné „ledvince“ na lounském západním sídlišti. Ovšem tam, kde je Jíra sám sebou, kde nekopíruje Sýkorovy zahrady ani neobměňuje jeho linie, tam je velmi originální. Je jako velké dítě, které si chce hrát. A to je podle mého jeho největší přínos českému výtvarnému umění. Vrací do výstavních síní laiky, neodborné publikum, které ponouká ke hře. Strhává výtvarnému umění vážnou masku, která ho od dob moderny lidem odcizila, a nenutí je chodit po galeriích snobsky po špičkách. Strojky, rozestavěné v září a říjnu po lounském kulturním stánku dobře ilustrují jeho přístup k umění. V Jírově pojetí jde o proces plný hravosti a humoru. Je to prostě zábava, při které se dá jeho slovy dobře „lumpačit“. Ano, mohli bychom hledat východiska jeho strojků v dadaismu a neokonstruktivismu. Ale proč? On sám netvoří podle škatulek, je věčným hledačem, objíždějícím smetiště a šrotiště, kde shání a nakupuje součástky a vyrábí z nich své elektromechanické přátele. Kdyby nepocházel z mírných a ironií prosáklých Čechách. Ale narodil se v divočejších krajinách, mohl být Frankensteinem, šíleným stvořitelem se šilhavým okem a rozcuchanými vlasy, obklopeným robotickou rodinou jak z bláznivých sci-fi hororů. U nás jsou ale strašidla jen k smíchu, a tak Jíra nalezené odpadky montuje do sebe a vytrvale je personifikuje. V čele jeho armády stojí malířské strojky. Vzpomeňme například na monumentálního „čopra“, malující a hrací motorku, vystavenou před třemi lety vedle Vrchlického busty. I letos divadlo obsadil několika takovými malíři. Jakoby se přátelsky vysmíval vážné tvorbě, když malovat může i klubko drátů a pár táhel. Dejte jim štětec, tleskněte a uvidíte. Třeba se tyto strojové malby budou jednou prodávat za velké peníze. Zrovna tak se pod fousy usmívá nad spisovateli, píšícími na povel, či zpěváky-jukeboxy. Stačí zmáčknout tlačítko, zapějí vám na povel. Ale Vajda, sám vyučen kovářem, nelpí na umělcích. Ve vystavené kolekci se skví i zástupci jiných společenských tříd. Třeba svůdná „call girl“. Kdoví, jaká mašinka s vámi mluví, když si zavoláte na „žhavou linku“. Nebo kuchař, míchající polévku, mechanický kocour či jakýsi hodinový strojek, slisovaný a dvojrozměrný- snad jako metafora krutého času, atd. A nad vším jako přísný supervizor bdí stroj-posměváček. Když už vám sláva stoupne do hlavy, zapněte si ho – a uvidíte. Myslím, že i díky jemu stojí „Vajda“ stále pevně na zemi. Vždyť umění je v jeho pojetí velká zábava. „Pojďte si hrát,“ vyzýval během vernisáže několikrát auditorium. A že sám jde příkladem, dokázal, když prohlásil, že pro tuto výstavu speciálně sestavil úplně nový strojek a na chvíli se proměnil v robota Jíru. Jak je vidět, uchoval si smysl pro sebeironii. Žádný věk ho tedy nemůže dohnat. O tom se můžete přesvědčit i ve velkém rozhovoru, který s ním vedl Vladimír Drápal. A jenž u příležitosti jeho jubilea vyšel knižně. K dostání je v pokladně Vrchlického divadla.

Jan Vnouček