RECENZE 2005/06

( Zrcadlení LD - Bára Fuxová, Nebezpečné známosti – Vrchlického divadlo Louny, 11. 3. 2006)

Sni sladce   ( Nové divadlo Louny)

( Zrcadlení LD - Tereza Cajthamlová, Sni sladce - Vrchlického divadlo Louny, 10.3.2006)

ÚNOR 2006

Luboš Pospíšil & Bohumil Zatloukal

Louny přivítaly 8. února písničkáře Luboše Pospíšila. Jak sám řekl, nevzpomněl si, kdy zde hrál naposledy a nikdo z oslovených si to také nepamatoval. Tato vzácná návštěva - lze jej tak proto snad nazvat - přijala do lounského divadla pozvání i s kytaristou Bohumilem Zatloukalem, členem punkrockové kapely Hudba Praha. Hned od začátku koncertu se ukázalo, že pódiový Pospíšil je jiný, než kterého znám z jeho posledních nahrávek. Oba výběry jeho „nejlepších písní“ znějí velmi unyle, nevýrazně a zdají se zvukově utopeny. „Živě“ se však vyjevil jako jeden z nejlepších muzikantů, kteří v Lounech v rámci sezónních folkových večerů vystoupili. Jeho hudba nebyla pouze nezbytných doprovodem k inteligentním, převážně Šrutovým textům. Z jeho dvanáctistranné akustické kytary se řinul plný a kovový „tvrdý“ folk, který aranžemi a melodiemi doplňovala Zatloukalova „elektrika“. Ta uměla songy nejen rockově „osolit“, ale i bluesově změkčit. Pospíšil se však představil nejen jako hudebník. Na rozdíl od některých „recitujících“ folkařů je také opravdový zpěvák. V svém „měkkém“ hlase má vrozenou melancholii a přitažlivé procítění. Pospíšil sice tyto své přednosti někdy až příliš zneužíval a sklouzával k líbivosti - proto kritici jeho žánru přidávají příponu „pop“. Vše ale s mírou a vkusem.Právě tak aby potěšil zakoukané fanynky, a přitom neurazil mužské fanoušky. V jeho projevu byly totiž stále přítomny rock a blues, proto také lounský koncert nebyl rozhodně jen k poslechu, ale i k tanci. Nohy do rytmu hrály nejednomu návštěvníkovi. Pospíšil zahrál průřez svým repertoárem od pradávných dob až po songy ze zatím poslední řadové desky Hazardní slavnost. Dokázal, že patří do rodu českých „mollových“ zpěváků s „nakřáplým“ hlasem typu Mišíka a Prokopa. Ze jmenovaných je nejméně medializovaný, rozhodně však není o nic horší, ba naopak. Dalším na řadě je folkový večer s rozeným ironikem Jiřím Dědečkem. Ten 8. března dorazí do Vrchlického divadla v Lounech zase z úplně jiných písničkářských končin.

(Jan Vnouček, Pospíšil & Zatloukal, Vrchlického divadlo v Lounech, 8. února 2006)

Bořek Zasadil a Jiří Bouda: Krajiny kamene II

    Výstava fotografií nábrusů zkamenělých dřev vystřídala v lounském divadle expozici obrazů Vuka Zörnera. Od 6. února  spojili v divadelní kavárně své síly sběratel Bořek Zasadil a fotograf Jiří Bouda. Jejich makrosnímky s roztodivnými barevnými obrazci, které nakreslila sama příroda a člověk je jen nalezl, odkryl a zaznamenal, postavil v úvodním slově geolog Antonín Hluštík nad umělá díla abstraktních výtvarníků. Naťukl tím problematický vztah mezi fotografií a malbou (kresbou). Asi nejvýstižněji, i když diskutabilně, jej v češtině vyjádřil estetik Tomáš Kulka. Podle něho např. obraz zapadajícího slunce může být označen za kýč, ale fotografie téhož jevu většinou nikoliv. Tuto zajímavou protikladnost vnímání „umění“ a „skutečnosti“ vyjádřili i někteří nepoučení návštěvníci, kteří vystavená díla nejprve odsoudili jako abstraktní mazaniny. Když však byli poučeni, že jde o fotografie „skutečných úkazů“, změnili jako zázrakem názor a fotky ocenili jako velice povedené a „moc hezké“. Tento postoj jednak vyjadřuje nevykořenitelnou již přes 100 let trvající nedůvěru veřejnosti k tzv. modernímu umění a ustrnutí na klasicistním vkusu poloviny 19. století. Jednak svědčí o až nezdravé důvěře ve fotografické zobrazení. Co je zachyceno fotoaparátem, je akceptovatelné a ověřitelné. Nic nevadí, že tato „skutečnost“ si je velmi podobná s mnohými umělými abstraktními kompozicemi. Kulka (ve své knize Umění a kýč) uvádí zdánlivě samozřejmý, přesto znepokojivý případ, kdy fotka je u soudů běžně přípustná jako důkaz, a kresba nikoli. A to i když zachycují týž výjev. Zatímco víra – ano víra! - ve fotografa a jeho přístroj je bezmezná, malíř, zvláště moderní malíř, který s „realitou“ manipuluje a zpochybňuje ji, se stává osobou značně nedůvěryhodnou. Přestože jsou oba vystavující pánové osobami jistě důvěryhodnými, není přesto pochyb, že vystavená kolekce je umění, a nejde o pouhou nasnímkovanou geologickou sbírku. Z každé makrofotografie sálá především schopnost destilovat z kamene „zjevenou“ krásu. Staří alchymisté hledali kámen mudrců marně, Zasadil s Boudou byli při hledání „kamenů krásy“ úspěšnější. Nalezli „zuhelnatělá pletiva letokruhů s  krystalky křišťálu, shluky červeného karneolu přecházející do holubičí šedi chalcedonových obláčků, vrstvičky okrového opálu i dutiny těsně vyplněné měnlivě modrými hroty ametystů,“ jak tuto krásu elegantně popsal vědec Hluštík. Nalezli a vyabstrahovali z ní barevné mystické obrazce, geometrické struktury i informelní plochy. Magická přitažlivost vyfotografované přírody tak opatrnému divákovi pomáhá přijmout „abstraktní skutečnost a učí ho „vidět“. A možná mu i pomůže pochopit snahu abstraktních umělců napodobit přírodu zevnitř, proniknout pod její povrch - nemalovat kameny nahromaděné do pohoří a údolí, ale naopak jediným gestem zachytit jejich jádro, podstatu, princip. Ne nadarmo se Zasadilova a Boudova výstava jmenuje Krajiny kamene. Tu v lounském divadle ve své syrové, trojrozměrné podobě symbolizuje skutečná „archa krásy“, majestátní araukarit, starý 220 miliónů let.

(Jan Vnouček, Bořek Zasadil a Jiří Bouda: Krajiny kamene II, Vrchlického divadlo v Lounech, 6. února až 1. dubna 2006)

DG 307-Nosferatu

      Když bratři Lumiérové v roce 1895 promítli divákům svůj první film, na němž vjížděl na nádraží vlak, lidé údajně od kinoplátna prchali hrůzou. Tohoto silného emocionálního účinku nového média, který v této extrémní podobě samozřejmě brzy odezněl, si všimli také ostatní filmaři. I proto jedním z prvních filmových žánrů, který se rozvinul, byl horor - dílo mající za cíl vzbudit strach. Prostý efekt však brzy filmovým tvůrcům přestal stačit a chtěli svými snímky i něco sdělit. Takový je i němý horor Upír Nosferatu, natočený v roce 1922 německým režisérem Friedrichem Wilhelmem Murnauem podle Stokerova románu Dracula. Na podkladě novoromantické předlohy vzniklo expresionistické dílo, odrážející apokalyptické poválečné vidění. Režisér dodal klasickému dobrodružnému příběhu metaforicko-symbolickou podobu zla a smrti šířícího se nezadržitelně světem. Na svou dobu netradiční exteriérové natáčení, působivá kamera, stále akceptovatelné herecké výkony, zlověstné mezititulky a především od počátku neklidná atmosféra snímku - prostoupená duchem předurčenosti - umocňují filosofický přesah. Ve světě, kde silní nemilosrdně požírají slabší (ilustrováno dokumentárními záběry, kde predátoři pojídají kořist) a kde zlo neodpuzuje, ale fascinuje, může „velké umírání“ zastavit jen absolutní oběť nebo absolutní láska (není jasné, zda se „nevinná Ellen“ obětuje nebo se Nosferatovi oddává). Snímek, v současnosti pouze zřídka promítaný ve filmových klubech, zaujal alternativní kapelu DG 307, která k němu složila hudební doprovod. Jejich hudba se s filmem protnula 2. února ve Vrchlického divadle v Lounech. Nešlo o premiéru, přesto „koncert“ nabídl nevšední zážitek. Černobílý, dodnes moderní obraz „symfonie hrůzy“ byl zvýrazněn nervním i přepjatým zvukem čtyř smyčců (dvoje housle a violoncella), bicích, ruchy a patetickým komentářem Pavla Zajíčka (český překlad mezititulků). Existuje i nahrávka (vydaná Guerilla Records), což dokazuje, že tato „symfonie“ dokáže existovat také samostatně. Na druhou stranu, není sebestředná, nepovyšuje se a filmu pokorně slouží. Otázkou tak zůstává jediné, zda je s filmem kongeniální, či se s ním míjí. „Živá“ filmová hudba DG 307 zesiluje neklidnost vyprávění a stupňuje napětí, jeho struktura je však spíše goticky (freneticky) romantizující než expresionistická. Pro mnohé puritány a bojovníky za filmovou „čistotu“ (např. manifest Dogma 95) je každá scénická hudba „falešná“ - podle nich pak emoce v divákovi nevzbuzuje ani tak „surový“ film, ale hudební obal. Za více než 80 let se však filmový divák změnil, zcyničtěl a otupěl. Ne, že by Upír Nosferatu vzbuzoval nechtěný smích, ale než zamýšlenou hrůzou dýchá spíše znepokojením. A hudba DG 307 k tomu napomáhá. Usnadňuje cestu dnešního publika k tomuto filmovému skvostu. A ten jí na oplátku dodává konkrétní obsah. Někdo toto „usnadnění“ může chápat jako zradu na filmu, někdo jako jeho oživění a aktualizaci. Ale nikdo tomuto spojení nemůže upřít působivost.

(Jan Vnouček, DG 307-Nosferatu, Vrchlického divadlo v Lounech, 6. března 2006)

LEDEN 2006

Work in Progress

   Jazzový večer s pražsko-plzeňskou kapelkou Work in Progress prožili na konci ledna návštěvníci Vrchlického divadla v Lounech. Během více než dvouhodinového vystoupení uslyšeli převážně autorské skladby saxofonistky Heleny Markové, ale i kompozice druhého saxofonisty Jakuba Doležala. A mohli se několikrát přesvědčit, že sympatický a hudebně zdatný kvintet se ještě umí z upřímného potlesku upřímně radovat. Hudba Work in Progress - postavená na souhře dvou saxofonů - zněla jako běžný spotřební free-jazz, který byl však k dobru věci vždy ozvláštňován aranží či hudebním postupem. Tu uvadající tempo probudil nezvyklým rytmem bubeník Tomáš Kobzek, jindy jazzovou bohorovnost nakopl basovou linkou Vladimír Ekrt a jindy zas dodal jazzovým kreacím prostor a obzor pianista Viliam Béreš. Mladá skupina se volně pohybovala od jazzu přes funky a rock ke swingu a zpátky. Ale zmíněná „volnost“ neznamenala obvyklou jazzovou bezbřehost. Moderní jazz v jejím podání většinou „nemlel“ naprázdno a neopíjel se sám sebou. Písně byly pevně vedeny, bez zbytečného, sice posluchačsky oblíbeného, ale nápad a myšlenku rozmělňujícího instrumentálního předvádění se. Hudebníci, i když se nechali unést improvizací, tak věděli, kam směřují a co chtějí. Jeden příklad za všechny - skoro až filmová skladba Nigt Move. To už nebyl „uvřeštěný“ jazz, ale virtuózní variace na klasický Korsakovův Let čmeláka. Sóla netrčely z celku, třepotaly se spolu s můrou u světla nebo stáhly křídla a „zploštěné“ klávesami lezly po skle okna.    

(Jan Vnouček,Work in Progress, Vrchlického divadlo Louny, 30. ledna 2006)

Když tančila... - Divadlo bez zábradlí

    Velmi rozporuplné reakce vzbudila v Lounech inscenace divadelní hry Když tančila. Publikum se po představení Divadla bez zábradlí rozdělilo na dvě části, nadšené a zklamané. A přitom hra amerického dramatika Martina Shermana, režijní provedení Alice Nellis a herecké výkony byly velmi klasické. Autor si vybral pařížskou epizodu z příběhu tragické lásky tanečnice Isadory Duncanové a básníka Sergeje Jesenina a vložil do ní základní otázky o porozumění mezi lidmi, umění a nesmrtelnosti. Divák se ocitá v pařížském domě slavné, ale zchudlé Duncanové a je přítomen její snaze získat peníze na chystanou italskou školu. V mnohonárodním obsazení domu se skrývá jediný experiment a klíč k celé hře. Na jevišti zaznívá celkem šest jazyků. Postavy si často vzájemně nerozumějí, Duncanová mluví anglicky (česky), Jesenin jen rusky, služebná pouze francouzsky, případný mecenáš jedině italsky atd. Autor i překladatelka a režisérka v jedné osobě z tohoto „neporozumění“ vytěžili několik vtipných momentů, ale především jím ilustrovali skutečnou sílu a bídu umění. Isadora dokáže tento jazykový babylón svým „nadnárodním“ tancem spojovat. Její umění je neverbální, na rozdíl od Jeseninovy poezie, která je do jiných než ruských slov nepřeložitelná. Přesto na rozdíl od tance „fyzicky“ přežije zapsaná v knihách. Duncanová dobře ví, že jediná šance, jak přežít svou smrt, spočívá v založení škol a vložení ideje svého tance do dětí. Také láska obou přecitlivělých umělců je možná pouze beze slov. Jakmile si začínají - prostřednictvím tlumočnice - rozumět, „rozumět“ si přestávají. Aby svůj vztah alespoň dočasně zachránili, musejí překladatelku propustit. Samostatnou kapitolou zůstávají herecké výkony. Přestože polovina postav nepromluví za celou hru ani slovo česky, byly zahrané neobyčejně přesně a výstižně (Adrian Jastraban jako Jesenin, Bohumil Klepl, Klára Lidová, Adéla Kačerová). Precizní byla i Lenka Termerová. Představení však na svých bedrech nesly vnitřně melancholická Martha Issová (jako tlumočnice), temperamentní, a přitom zranitelný Filip Čapka (klavírista Alexandros) a především v titulní úloze Zuzana Bydžovská, která své vitální charisma nechala prostupovat neuvěřitelnou únavou stárnoucí umělkyně. Další příležitost pocítit libost či nelibost budou mít návštěvníci lounského divadla například 16. února na představení Pohled z mostu Divadla pod Palmovkou. 

David Eldridge: Pod modrým nebem - Divadlo Na Zábradlí

(Jan Vnouček,  Pod modrým nebem , Vrchlického divadlo v Lounech 19.ledna 2006)

Jaroslav Hutka & Radim Hladík
Označení hudebního žánru folk vzniklo z anglického názvu pro lidovou hudbu (folk-music) a vžilo se - ač se tomu tzv. folk v některých případech značně vzdálil - pro „druh hudby napodobující hudbu lidovou“. Tato definice se přesně hodí pro repertoár jednoho z prvních českých folkařů, Jaroslava Hutku, který s kytaristou Radimem Hladíkem po Novém roce vystoupil v lounském divadle. Hutka buď přímo adaptuje staré moravské balady ze sborníků lidových písní Františka Sušila a Františka Bartoše nebo folklórní schémata ve vlastní tvorbě napodobuje. Tak tomu bylo i na koncertu v Lounech. První polovinu věnoval Sušilovi, druhou svým autorským počinům. Na tomto „neúnavném“ písničkáři je však vidět, jak český ryzí folk, který vyrašil z atmosféry okolo nespokojené mládeže 60. letech minulého století a pohyboval se na hraně moralizující literatury, zastaral. Vyznění písní více či méně spjatých s realitou reálného socialismu postupně přestává konvenovat s naší současnou zkušeností. Ano, stále žijeme uprostřed politických nepořádků, která však dříve, než se mohou stát „uměním“, jsou neustálým omíláním zbanalizována masmédii. Folkaři přišli o své výsadní postavení „zpívajícího svědomí společnosti“ již po roce 1990 a pokud se nechtěli svého postavení vzdát, většinou se rychle ocitli v úlohách poněkud zkostnatělých klasiků. To je i Hutkův případ, i na jeho koncerty se chodí spíše nostalgicky vzpomínat. Ve chvíli, kdy jeho texty většinou ztratily průbojnou aktuálnost a tzv. „zčítankovatěly“ se totiž ukázalo, že jeho hudba je opravdu jen doplňková a formální. V Lounech situaci zachraňoval skvělý instrumentalista Hladík, který nad třemi Hutkovými akordy a stále stejným rytmem, čaroval s kytarovými aranžemi a melodiemi. Nechci ani domýšlet, jak vypadá písničkářův koncert bez něho. Tato výtka platí především pro jeho lidové adaptace, kde si neúměrná délka, absence point a kompoziční zacyklenost přímo říkají o nápadité hudební úpravy, které by udrželi posluchačovu pozornost. Hutkovy interpretace těchto písní jsou ale nemilosrdně monotónní a až na výjimky (např. Hádala se duše s tělem) muzikálně chudé. Kladou důraz jen na literární složku. Jeho vlastní songy jsou hudebně pestřejší a pěvecky barvitější, kratší, pointované a ozvláštněné folklorními prvky, jako jsou primitivní rýmy, neumělé „nerýmy“ či naivistická doslovnost. Paradoxně se v nich více přibližuje předlohám lidových popěvků z Erbenových sbírek, pro něž nemá slova dobrého, než k milovaným Sušilovým předlohám. Jaroslav Hutka své desky vydává samizdatově v edici Fosil, zkamenělina, což je pro něho bez jakéhokoliv hanlivého nádechu nejpříhodnější pojmenování. Někdo by mohl uštěpačně napsat, že zamrzl v minulosti, někdo pochvalně, že se nezaprodal novým trendům a zůstává sám sebou. A oba budou mít pravdu.
(Jan Vnouček. Hutka & Hladík, Vrchlického divadlo Louny, 11. ledna 2006)

PROSINEC 2005

Vuk Zörner: Horizonty krajina vertikály chrámu
„Tvrdé skály a skalnatiny jsou u nás podivuhodně začleněny do měkké zemědělské krajiny. To je jedna z hlavních geomorfických charakteristik Čech: kombinace měkkých a tvrdých věcí. Tahle pluralita, kombinace elementů, je obsažena v tom pomnožném jméně Čechy,“ napsal o české krajině geolog Václav Cílek. Podle této charakteristiky bylo město Louny založeno v té „měkké“ části. Hoví si klidně a pokojně v údolí líného Ohře, ale vždy tak nějak žárlilo na blízké sopečné kopce Českého středohoří na severu. Závidělo pravidelnost osamělého bájného kopce Říp na východě. A se zvědavostí vzhlíželo k dávno osídlenému zvlněnému masivu Džbán. Snad proto si středověký člověk pro setkávání s křesťanským bohem vystavěl monumentální chrám svatého Mikuláše. Musel nějak přetrumfnout okolní pohanskou scenérii. A snad proto, že Louny leží v jen mírně zprohýbané rovině a vidí okolní „skály“ z odstupu, se v nich v ateistickém 20. století urodilo tolik malířů krajinářů. Jedním z nich je i Vuk Zörner, jehož krajinomalby z posledních pěti let v současnosti hostí Vrchlického divadlo v Lounech. Jako si dříve lidé stavěli kostely, aby nezapomněli, že je něco přesahuje, tak od romantického 19. století, kdy se jejich chrámem stala příroda, tzv. navštěvují krajinu a hledají svůj ideál v ní. Aby se však ideál nějak zhmotnil, potřebuje výklad, interpretaci. Co jiného než pokus o vysvětlení světa je (rozh)řešení, které dříve nabízeli kněží v kostelech? A co jiného je dnes umění? Jenomže zatímco ještě v 19. století bylo třeba abstraktní a tajemnou krajinu konkretizovat a zachytit do posledních drobností. Dnes, kdy je již zdánlivě všechno vyzkoumáno, (rozh)řešeno a zrealizováno, ji malíři zase abstrahují a ztajemňují. Ale tento „pocit“ není typický jen pro umělce, stal se postupně masovým a módním jevem. Již jmenovaný Cílek, který o tom sepsal celou knihu, si myslí, že „krajina vnější“ ovlivňuje „krajinu vnitřní“. Podle něho máme naši českou kotlinu vtisklou hluboko do „duše“ a utváří nás. Ve svém bestselleru do sebe zvláštním způsobem zaklínil čistou vědu o horninách a romantickou vizi o magické, oduševnělé krajině, která nás obklopuje a prostupuje. Romantici věřili, že se prostřednictvím přírody doberou svého pozemského boha, ať už opatrovnického, krutého nebo lhostejného a netečného. I ten poslední turista hledá v přírodě podvědomě naplnění, vysvětlení, prolnutí transcendentna, psýché a krásy. Věří, že se díky ní dobere sám k sobě, že poznáním krajiny pozná i svou tzv. duši. Těkavému zevlounovi s batůžkem a pohorkami nakonec zbudou pouze vybledlé fotografie. Trpělivému badateli či umělci, který se do své krajiny opravdu ponoří a porozumí jí, pod nohama či rukama vyroste krajina jeho kořenů, zkušeností a snů. Přesně taková je i pětiletá „túra“ Vuka Zörnera, který se na ni neozbrojil fotoaparátem, ale vzal s sebou sám sebe. Ze své výpravy si odnesl určitě více než jen obrazy, jež jsou pouze „očitým“ jakž takž sdělitelným svědectvím. První soubor pěti krajinomaleb vychází z „tučné“ fauvistické barevnosti a naplněnosti. Druhá kolekce je převážně jen letmo nahozena v tlumených barvách doprostřed bílého pruhu plátna a budí dojem podzimní, zimní nebo jarní torzovitosti a nenaplněnosti, očekávání. Všech jedenáct obrazů vyjadřuje emocionálně vypjaté či naopak zklidněné pohledy na horizont podhůří džbánska, na setkání „měkkého“ a „tvrdého“ elementu. Těžiště výstavy však spočívá v uzavřeném cyklu dvanácti pohledů na lounský chrám sv. Mikuláše. Zörner k němu vzhlíží optikou informelu. Poučen impresionismem přes sebe v krátkých a silných „tazích“ klade vysoké nánosy barevné hmoty. Největší lounský kostel se mu zjevuje jen v základních obrysech, pouze jako stín v pozadí, od něhož divák musí získat nejprve odstup, aby jej v optické hře barev zdánlivě beztvaré barevné mozaiky objevil. Když se tak stane, obrys z pozadí náhle vystupuje do popředí a nabývá hmoty a prostoru. Sv. Mikuláš jako sakrální místo se všemi možnými kontexty a asociacemi, postavené pro setkávání s křesťanským Bohem, je zachycen ze všech stran a perspektiv, ve všech ročních obdobích, ve všech ročních obdobích „duše“, ve všech přírodních i duševních náladách. Sněhově bílá tak střídá trávově zelenou a ta přechází třeba až po ohnivě oranžovou či krvavě červenou. Co obraz, to počin. Vuk Zörner ani nad jednou verzí svého chrámu nenamaloval a nenaznačil ani kousíček nebe, obraz vždy nemilosrdně končí se špičkou nejvyšší věžičky. Přesto svého boha, a tedy i sebe, našel. Nalezl jej v barvě, v barvě, prostřednictvím níž vnímáme „realitu“ mimo nás, v barvě která nás přesahuje a zároveň je naší součástí, ale která není jednou provždy, naopak je tvárná. Jen díky ní vnímáme tvary a obrysy, třeba okolní krajiny nebo chrámu sv. Mikuláše. Je to jediné, v co může racionální člověk věřit, protože ten věří jen v to, co může spatřit na vlastní oči. Město Louny obklopuje česká krajina, kterou již možná tolik nevnímáme. Zvykli jsme si na ni, obydleli, obdělali, protkali ji silnicemi, turistickými a tzv. poznávacími stezkami. Díky Vuku Zörnerovi teď máme o jednu takovou „naučnou“ stezku více. V jeho osobě mají Louny opět svého „tvůrce-vykladače“. Jeho výstava je přístupná v rámci divadelního programu nebo po dohodě. Náhledy obrazů v malířově virtuální galerii na adrese www.vukart.com.
(Jan Vnouček. Vuk Zörner: Horizonty krajina vertikály chrámu, Vrchlického divadlo Louny, 5. listopadu 2005 - 5. února 2006)

W. Shakespeare: Richard III. - Spolek Kašpar
Před Vánoci na svém koni docválal na jeviště Vrchlického divadla Richard III., asi nejtemnější postava Williama Shakespeara. Pronikavou anatomii lidského zla nejhranějšího alžbětinského dramatika uvedl v Lounech pražský Spolek Kašpar. Snad žádná z jeho postav není tak jednostranně záporná a snad žádná o zlu nevypovídá více. Tato historicko-politická hra vypráví o začarovaném kruhu, kdy zlo nenávidí, protože se nenávidí, a nenávidí se, protože je nenáviděno a nenáviděno je, protože je okolím i sebou považováno za méněcenné. Z tělesného mrzáka Richarda by možná pozdější romantismus udělal rozervaného hrdinu, ale anglický renesanční autor ho zahalil do černočerných barev. Richard je ovlivněn svým vzhledem, svou tělesnou nedostatečností, mstí se za opovržení a zavržení. Inscenace, která pracuje s doloženými postupy alžbětinského divadla, jako byly alternace herců ve více postavách a přímé oslovování obecenstva, si přece jen z romantického chápání outsidera něco vzala a trochu potočila zavedená syžetová schémata. Hlavní zloduch vystupuje doslova jako hlavní hrdina. Dlouhé monology neříká do prostoru, ale směřuje je do publika. Dopředu jej seznamuje s plánovanými zločiny, činí z něho spiklenecky svého komplice a počítá s jeho přízní. Tím diváky vlastně staví do role svých spolupachatelů. Režisér Jakub Špalek tuto úlohu svěřil oblíbenému herci a představiteli sympatických a pozitivních rolí, tělesně postiženému Janu Potměšilovi, čímž útok na nejniternější divákovy emoce ještě umocnil. Divák odchovaný humanismem poslední třetiny 20. století cítí jistou povinnost s hendikepovaným Potměšilovým Richardem soucítit. Ale zároveň se v něm postupně se stupňujícím se královým zločinným jednáním probouzí potlačovaný odpor, který v nás - byť podvědomě - tělesně postižení lidé prostě vzbuzují, ať si to přiznáme, nebo ne. Vnitřně se bojíme, abychom nedopadli stejně, a současně cítíme jakousi vinu, že jim nemůžeme nijak pomoci. Dnes v hyperkorektním světě je vlastně hrubě neslušné udělat z postiženého zápornou postavu. Divák se tak potácí mezi soucitem a antipatií. A nenápadně se v něm probouzí „zlo“, jež má tu nepříjemnou vlastnost, že je nakažlivé. S tím souvisí další rovina takto obsazené postavy. Potměšil symbolizuje naprostou bezmocnost zla, které bez pomahačů a vykonavatelů nemůže samo o sobě nikdy nic zmoci. Sám herec jezdí v první půli ještě na vozíku, ale po přestávce se již nechává svými pochopy pouze nosit - bez nich není doslova schopen ani kroku, ani činu... A co jiného je jeho závěrečný výkřik „Království za koně!“ než vyslovením bezmoci opuštěného zla? I ten nejmocnější vladař je bez sluhů ten nejbezmocnější. Výraznou roli v Kašparovské inscenaci hraje i scéna. Scénograf Ondřej Nekvasil vystavěl v pozadí vysoký „hrad“ s velkými okny se závěsy a dveřmi zavíracími dveřmi. Tím režisérovi nabídl mnoho prostorů, kde se postavy mohou náhle zjevovat a mizet a které umožňují metodu rychlých střihů a prostřihů bez nutnosti změny scény. Soubor Kašpara v čele s Janem Potměšilem, Milenou Steinmasslovou, Lucií Vondráčkovou nebo Markem Němcem ukázal, že historická hra se může udělat nově i v historických kostýmech.
(Jan Vnouček. W. Shakespeare: Richard III. - Spolek Kašpar, Vrchlického divadlo v Lounech, 8. prosince 2005)

Václav Koubek
Když harmonikář Václav Koubek koncertoval v Lounech naposledy, hrál před lety v Domově i s kapelou nad posluchači přesilovku. Zato minulý týden vyprodal úplně sám celou kavárnu Vrchlického divadla. Jak řekl, „plno teď mají všichni písničkáři, připomíná mi to dobu před rokem devadesát, asi se zase něco děje.“ A skutečně se v lounském divadle něco dělo. Koubek si publikum umně získal střídáním lyrických zadumanějších písniček a veselých historek. Jeho průvodní slovo tvořilo plnohodnotnou část vystoupení, které se žánrově pohybovalo někde mezi hudebním koncertem, talk-show a autorským čtením. Do jeho repertoáru patří nejen zpívaná lyrika, ale i epické příběhy, protože „příběhy, ne věci, nás mění,“ jak zpívá v jedné písni. Koubek je nejen muzikant, ale i skvělý vypravěč a spisovatel. I ten nejkratší proslov měl pointu anebo obsahoval nějaké „ponaučení“, nemluvě o humoristických příbězích a „hospodských povídkách“. Harmonikář Koubek je vůbec zvláštní fenomén, intuitivně navazuje na „institut“ slepého a moudrého harmonikáře, patřícího do městského folkloru, a z jeho zad se jistojistě odrazila nové generace písničkářů v čele se šansoniérkou Radůzou a konče „lidovým umělcem“ Konvrzkem. Písně tohoto hospodského šansoniéra nikdy nemají daleko ke kýči. Ale když před vámi stojí, natahuje s až bolestnou grimasou svůj nástroj a zpívá třeba „k nám přišel Bůh na oběd“, tak to náhle zní opravdově. Až truchlivý zvuk jeho tahací harmoniky, z níž i ten nerozvernější tón vychází s kapkou hluboké melancholie, a jeho lehce falešný, ale velmi tvárný, zpěv paradoxně nedovolí faleš. Koubkovi se prostě nedá nevěřit. „Zpívám blbě, ale rád,“ ulevil si během koncertu. V podstatě měl pravdu, ale takových písničkářů je potřeba více než uhlazených pop hvězdiček. Další z tohoto čím dál vzácnějšího plemene „originálů“, Jaroslav Hutka, přijede do lounského divadla 11. ledna. Ten také není žádný virtuóz, a přesto ho lidi pořád poslouchají. Že by folk byl opravdu opět posledním douškem čisté vody na české hudební scéně??
(Jan Vnouček. Václav Koubek, 7. prosince 2005, Vrchlického divadlo v Lounech)

LISTOPAD 2005

KPH: Pěvecký koncert ANDA-LOUISE BOGZA a IGOR JAN
Ve Vrchlického divadle Louny se v předvečer dvouletého výročí jeho znovuotevření konal koncert operních pěvců Andy-Louisy Bogzy a Igora Jana. Na lounském jevišti nejsou recitály operních zpěváků žádnou vzácností, ale troufám si říci, že ve srovnání s tímto hrozí následujícím pohoření. Výkon exotické Rumunky Bogzy a Igora Jana, Rusa s uhrančivým pohledem, totiž operu rehabilitovalo jako žánr. „Barevnost“, „plnost“ a mnohostrunnost Bogzina sopránu a naprostá lehkost a nenucenost Janova tenoru museli ocenit i ti, kterým jinak opera vůbec nic neříká. Teď už vědí, že sousloví „lahodný hlas“ není jen prázdná floskule, ale může mít reálný základ. To už nebylo, jak se dnes módně a nečesky říká „o řemesle“. Tady šlo o skutečné umění, při němž posluchač zapomněl, že sedí někde v hledišti divadla. Ale byl Hlasy s velkým H vtažen někam doprostřed radostných, vášnivých či bolných dějů Donizettiho Nápoje lásky, Verdiho Maškarního plesu, Rigoletta, Trubadúra a Aidy nebo Pucciniho Vlaštovky a Tosky. Za zpěvu této rumunsko-ruské dvojice se stíraly jazykové hranice, již nebylo třeba rozumět italským slovům, stačilo poslouchat a nechat se unášet výběrem z nejlepších italských oper 19. století. K mimořádnému zážitku přispěl také decentní a přesný klavírní doprovod Světlany Janové. Po přídavcích z La Traviaty, Carmen a písni O sole mio obecenstvu již nestačily výkřiky „Bravo“ a uspořádalo všem třem umělcům ovace vestoje, což se v lounském divadle nestává často.
Bezpochyby první vrchol letošní koncertní sezóny Kruhu přátel hudby doprovodil křest „první novodobé knihy o lounských dějinách“, kterou napsal kolektiv šesti autorů pod vedením Bohumíra Roedla. Druhým vrcholem KPH by měl být únorový Cyklus koncertů pro dva klavíry.
(Jan Vnouček. Pěvecký koncert A.-L. Bogza, I. Jan a S. Janová, Vrchlického divadlo v Lounech, 15.11.2005)

Jiří Konvrzek & KonVRZek
Když si s nějakým muzikantem nevíme rady, šoupneme ho do tzv. „alternativy“. Na škatulkách není nic špatného, usnadňují komunikaci a bez nich by hudba, jako ostatně každé neverbální umění, byla slovně nepopsatelná. Jestliže je každý takový „opis“ pouze přibližný a nepřesný, a vyžaduje dovysvětlení, tak o písničkáři Jiřím Konvrzkovi to platí dvojnásob. Jeho koncert je prostě nutné slyšet a vidět, protože snažit se ho zachytit slovy je bláhové. Kdo na něm 9. října v lounském Vrchlického divadle byl, ví, o čem je řeč. Kdo nebyl, nechť odpustí následující snůšku dojmů a pocitů. O Konvrzkovi kdosi napsal, že je „nejzprohýbanější z českých folkových samorostů“, je to hudební samouk a kutil, který si hudební nástroje, jimž dominuje jeho dvoukrká „kytara“, raději vyrábí sám. V Lounech zahrál s baskytaristou Lukášem Kalivodou a bubeníkem Janem Pyndychem průřez ze všech svých tří desek. Ale ti co ho znají, vědí, „že to zní vždycky trochu jinak.“ Konvrzek míří k prapodstatě písničkářství. Zatímco jiní písničkáři ochucují svůj folk tu šansonem (Koubek, Nohavica), tu folklórem (Hutka, Merta), on do příslovečného dortu pejska a kočičky nasypal pro jistotu styly a žánry všechny. Navíc si z každého vzal snad to nejhorší. Z výsledku však kupodivu nikomu špatně není. On se v něm totiž nerozpustil. Rozpustili se naopak všechny dodané ingredience a z Konvrzkovy trouby něco zavonělo, těžko říci, co, ale každopádně to vonělo a po počáteční opatrnosti, zda je to vůbec k jídlu, to i znamenitě chutnalo... Přitom na koncertě zaznělo snad všechno: rock, jazz, folk, country, svérázný středočeský folklór, kvazikramářskou píseň, reggae, šanson, world music, industriál atd. Výsledek byl bizarní, stejně jako jeho podomácku vyrobené instrumenty a nepřirozeně modulovaný zpěv. Bizarní, ale chutný. Tmelem toho všeho totiž byl přímo velkolepý smysl pro humor, smysl pro hudební a textovou komiku. Ale napsat, že Konvrzek provozuje jen hudební parodii by bylo nespravedlivé. Parodie si ze svých vzorů pouze utahuje. To velvarský instalatér („Mám choutky, vyhledat kohoutky,“ nezapřel svou profesi v jedné písni) s chutí dělá také, ale v jeho případě jde o víc. Jde o grotesku balancující mezi směšností a moudrostí. Ve spojení s absurdními či anekdotickými textíky a pěveckou a hereckou stylizací do ostýchavého a neumělého muzikanta je asi nejpřesnější Konvrzka nazvat veselesmutným hudebním klaunem. Klaunem, který jako by mimoděk vypráví o světě kolem nás a bezděky trousí moudra , tvářící se jako nevázané hříčky. Když Konvrzek na závěr opustil pódium a jen s tahací harmonikou a požárním megafónkem vysekl přímo mezi obecenstvem posmutnělý šansonek, bylo zřejmé, že se dotýká až hranic lidové filosofie. „My vlastně nikdy nevíme, kdy skončit,“ řekl po jedné písni a vztáhl to i na celý lounský koncert, trvající až do pokročilé noční hodiny. Dalším pánem na holení je harmonikář Václav Koubek, který v lounském divadle přijde na řadu 7. prosince.
(Jan Vnouček. Jiří Konvrzek a KonVRZek, Vrchlického divadlo v Lounech, 9. listopadu 2005)

MIŠÍK & HRUBÝ & HLADÍK
Po koncertě amerického bluesmana Sugar Blue nabídlo Vrchlického divadlo v Lounech další možnost pokochat se skvělým blues. Tentokrát to bylo blues české provenience, které příležitostné hudební trio Vladimír Mišík, Radim Hladík a Jan Hrubý jemně „řezalo“ česky „zmollovatěným“ bigbítem. Živoucí legendy českého rocku si sice několikrát sebeironicky povzdechly, že už nejsou mladíci, jako dřív, ale v jejich případě platí, že zrají jak víno a dohromady představují obrovskou hudební sílu. Základem jejich vystoupení je Mišíkův charismaticky chraplavý zpěv a jeho poctivá kytara, která drží rytmus. Na tomto neklouzavém parketě Hladíkova kytara vytáčí mistrovské piruety a s chutí se pouští do různých vylomenin. A ještě nad ní poletují Hrubého elektrické housle, které obě kytary rozmazávají do hudebních ploch či je trhají do pruhů a proužků. Hladík však jen nearanžuje. Jeho kytarová hra je nesmírně tvárná. Pomocí efektového comba chvíli rockově zvonila, chvíli folkově měkla, chvíli se propadala do bluesové závrati či chvíli si countryově podupávala. V tom jí zdárně sekundoval Hrubý, s nímž si frontman Blue Efektu často s chutí zajamoval. Vzájemně se na sebe s tázavým tónem obraceli, odpovídali si, provokovali se a zase tišili. Až se místy zdálo, že jim Mišíkův hrdelní zpěv nestačí. Mišík si však z této zajíkavosti dávno udělal přednost a bez ní si tyto písně lze jen těžko představit. Během lounského koncertu došlo na většinu hitů Mišíkovy kapely Etc. Jen ten „Gambrinus“ chyběl. Ale to skoro vyprodané hlediště zpěvákovi, který přes měsíc marodil a popíjel jen minerálku, určitě odpustilo.
(Jan Vnouček. Mišík&Hrubý&Hladík, Vrchlického divadlo v Lounech, 8. listopadu 2005)

ŘÍJEN 2005

F.M. Dostojevskij: BRATŘI KARAMAZOVI
Již třetí vrcholný umělecký zážitek během několika dnů připravilo pro své diváky Vrchlického divadlo v Lounech. Po recitálu strhujícího klavíristy Jana Jiraského a koncertu prvoligového amerického bluesmana Sugar Blue nabídlo úchvatné představení Bratři Karamazovi od Dejvického divadla. Dostojevského poslední román v sobě spojuje rodinnou kroniku, detektivku a psychologický, filosofický, teologický a etický traktát. Jeho strhující děj přímo vybízí k dramatizaci. Okolnosti a vyšetřování vraždy starého Karamazova jsou však jen východiskem a záminkou ke kladení otázek, které „trápí“ lidstvo od jeho počátků. Existence Boha, prolínání se lásky a nenávisti, hranice mezi dobrem a zlem a hledání společenského řádu. Teprve tato myšlenková nadstavba z „Bratrů“ dělá výjimečné literární dílo. Jak ale dostat na jeviště tradičně těžkopádný Dostojevského rozjezd a mnohastránkové úvahy, které tvoří základ celé epopeje, aby při nich divák neusnul. Režisér Lukáš Hlavica si k inscenaci zvolil dramatizaci Evalda Schorma a dobře udělal. Schorm „těžkosti s příběhem“ elegantně vyřešil rámcovým užitím epických divadelních postupů, čímž ušetřil mnoho času, nepřetížil dvou a půl hodinovou inscenaci filosofickými promluvami a plně zachoval rozervaného Dostojevského ducha. Smrtelně vážný text si kupodivu také dobře porozuměl s poetikou Dejvického divadla. Režisér obsadil do role starého Karamazova skvělého Ivana Trojana a „uraženého a poníženého“ Smerďakova přidělil hostujícímu Radku Holubovi. Oba dva odvážně balancují na hraně tragikomiky, čímž ústředním postavám dodávají ještě víceznačnější, a o to ďábelštější rozměr. Ale vynikající jsou i ostatní herci; pudový a živočišný David Novotný (Dimitrij), racionální a rozervaný nihilista Igor Chmela (Ivan) i za nimi v ničem nezaostávají ani ženské představitelky (Zdeňka Volencová, Lenka Krobotová). Snad jediná výhrada směřuje k postavě čistého řeholníka Aljoši, jehož přerod autor použil k prezentaci svého tehdejšího životního názoru. I v románu je nejméně „akční“ postavou a jeho „cesta“ od Boha k Bohu je cestou vnitřní. V představení je tak potlačen do pozadí a herec Martin Myšička je nucen víceméně statovat a nemá vlastně o co hrát. Proto jeho závěrečný odchod z kláštera není dostatečně zmotivován. Přesto se nestává často, aby všechno do sebe tak hezky zapadalo. Geniální předloha, zdařilá dramatizace, chytrá režie plná vtipných nápadů, které inscenaci vhodně odlehčují, a sehraný herecký ansámbl. Jen více takového divadla, chce se zvolat!
(Jan Vnouček. F.M.Dostojevskij: Bratři Karamazovi - Dejvické divadlo, Vrchlického divadlo v Lounech, 25. října 2005)

SUGAR BLUE & BLUES BROTHERS
Tento pátek dosáhlo Vrchlického divadle jedné z dalších pomyslných met na poli kulturních výbojů. Kdo by si před lety pomyslel, že v Lounech vystoupí jeden z nejbližších spolupracovníků legendárních rebelů Rolling Stones, věhlasného Boba Dylana či famózního kytaristy Franka Zappy? Na velkém sále se před nad očekávání zaplněným hledištěm představil harmonikář Sugar Blue, nazývaný pro svou jedinečnost Jimi Hendrixem foukací harmoniky, souputník posledních skutečně velkých rokenrolových hvězd minulého století. Jeho doprovodné trio tvrdilo muziku jak se patří, takže Sugar Blue se mohl věnovat zpěvu a zejména excelentní hře na foukací harmoniku. K tomu, co předváděl, se jen těžko hledají slova – byla to neuvěřitelná hudební magie. Je až s podivem, jaké zvuky se dají na tento miniaturní nástroj vyloudit: ta harmonika prostě kvílela, plakala, ječela, zpívala, křičela, kňučela, vyla, smála a radovala se ze společně sdíleného prožitku a z bezprostřednosti umění. Neboť tohle bylo výsostné umění: strojově přesné soukolí basy a bicích s výživným promázáváním střídmé a citlivé kytary se bezchybně valilo vpřed a doplňovalo Sugarovu ekvilibristiku. Hrály se skladby ze zlatého fondu blues i ostřejší rocková klasika, nechyběly samozřejmě ani písně z vlastní dílny. Nadšení neznalo mezí, znalci ocenili každé sólo, každý muzikantský vtip, celkové hudební mistrovství a profesionální výkon umělců nakonec publikum ocenilo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje. Sugar Blue nakonec prohlásil koncert za jeden z nejlepších v jeho skutečně pestré kariéře. Myslím, že jsme mu to mohli věřit, neboť všichni muzikanti odehráli vskutku fantastické vystoupení a to by bez toho, aby je jejich vlastní hudba bavila a pohltila možné opravdu nebylo. A stejně jako na podiu byli hudebníci příjemnými společníky v zákulisí i později na divadelním baru, kde rozhodně dostáli slovům z vlastní skladby „Becherovka boogie“, holdu to České republice .
(Vladimír Drápal, rocker (t.č. ředitel Vrchlického divadla)

Setkávání s... Martinem Stropnickým - 19. 10. 05
Příjemné setkání s Martinem Stropnickým má za sebou Vrchlického divadlo v Lounech. Bývalý diplomat a nynější umělecký vedoucí Divadla na Vinohradech přijel do Loun podle vlastních slov rád. A to nejen proto, že ho pojí přátelství a společná herecká šatna s průvodcem večera, Louňákem Jiřím Žákem. Ale především odsud pochází jeho již zesnulý tatínek. „Toto sezení beru jako bych si povídal s ním,“ vyznal se Stropnický. V současnosti sem sice jezdí již jen na hrob svých prarodičů, na „moc hezký“ hřbitov, ale ochotně si udělal čas i na setkání s lounskými živými. Jak Žák několikrát zdůraznil, je Stropnický „skutečně renesanční osobností“. Kromě herectví a vedení Divadla na Vinohradech píše knihy a hudební texty, skládá hudbu a chystá se i režírovat. Navíc v minulosti „velvyslancoval“ v Itálii, Portugalsku, Vatikánu, San Marinu a u Řádu Maltézských rytířů, „v jediném státě bez vlastního území“. „Baví mě vše si odzkoušet, vymýšlet si na sebe novinky, pokoušet něco nového, “ vysvětlil svou mnohostrannost. Protože si toho tolik vyzkoušel, tak nesouhlasí s tvrzením, že herectví je pro muže nedůstojné zaměstnání. „Je to strašidelné povolání, kde se uchytí jen ti nejdrsnější,“ trošku ironizoval. On sám zdědil „geny“ po mamince, které bylo herectví odepřeno. Začínal jako elév v mosteckém Divadle pracujících. „Díky brigádě u kulisáků jsem tam byl nejlépe placeným hercem,“ smál se. Napodruhé se dostal na DAMU a po škole nastoupil do Městských divadel pražských. Když byl na vrcholu, rozhodl se v roce 1989, ve svých 33 letech, pro zásadní životní změnu a na inzerát se přihlásil na Diensbierovo Ministerstvo zahraničí. Léta na ambasádách vyvrcholila několikaměsíčním úřadováním ve funkci ministra kultury. „Nezapírám, že jsem byl poctěn, když mě tehdejší premiér Evžen Tošovský oslovil,“ zapýřil se. Ale záhy přišel o iluze. „V poslanecké sněmovně se mi smáli, když jsem chtěl něco prosazovat, a neměl jsem podporu žádné strany,“ naráží na „nepolitičnost“ tehdejší úřednické vlády. Byla to pro něj náročná a zajímavá zkušenost, ale nechtěl vstupovat do žádné strany, a tak se po volbách opět věnoval diplomacii. K herectví se vrátil až ve svých 46 letech. „Bylo to riziko zahodit třináct let kariéry,“ přiznal. Ale odchod z diplomatických služeb mu usnadnilo Kavanovo ministrování, které „nebylo jeho šálkem kávy“, a také rodina, které se již stýskalo po domově. Návrat to byl triumfální, hned po první sezóně získal hereckou Cenu Thálie. „Měl jsem kliku, že jsem dostal roli šitou na svůj tehdejší životní pocit,“ vykrucoval se s úsměvem. Potom se oba pánové dostali až k citlivé otázce bulváru. „Bulvár je normální, ale to co se děje dnes, je už sprosťárna,“ rozčiloval se nad výmysly, které o něm psávají bulvární média. „Ničemu v nich nevěřte,“ apeloval na všechny. Na závěr došlo i na divácké dotazy. Do úzkých se Stropnický dostal hned při prvním, když musel vysvětlovat účinkování své partnerky Veroniky Žilkové v pokleslém pořadu Tele Tele. Patrně věděl, že by obhajoval neobhajitelné, a tak se to pokusil jen relativizovat. Martin Stropnický působil sympaticky a civilně, svou pohotovost prokazoval, když často svá slova sám reflektoval či ironizoval. Nezapřel sklony k zábavnému odbočování od tématu, ale také někdy ke zbytečnému moralizování, v čemž mu Jiří Žák zdatně sekundoval. Naštěstí i obligátní stížnosti na nevychované mladé herce, politické poměry, českou xenofobii a bulvár uměl podat stravitelně prostřednictvím nějaké konkrétní historky. I proto mohli být všichni přítomní spokojení. „Jak jste všichni určitě poznali, je Martin Stropnický rozhodně hodně zajímavý člověk,“ vyjádřil na závěr za všechny Jiří Žák.
(Jan Vnouček. Setkávání s... Martinem Stropnickým, Vrchlického divadlo v Lounech, 19. října 2005)

Koncert u příležitosti 80. narozenin Z. Šestáka - 8. 10. 05
Náš region nemá příliš žijících umělců, kteří patří ke špičce ve svém oboru. Jedním z mála je cítolibský hudební skladatel Zdeněk Šesták. Tento významný představitel tzv. Nové klasické hudby byl doma přes své bohaté dílo, čítající mj. několik symfonií, znám především jako muzikolog a hudební historik. Přesto je malý zázrak, že se u příležitosti blížících se skladatelových 80. narozenin sešlo ve Vrchlického divadle Louny několik špičkových souborů a interpretů, aby jej uctily koncertem. Protože o peníze jde vždy až v první řadě, bez podpory obce Cítoliby, Města Louny, nadace Český hudební fond a Nadačního fondu Karla Blažeje Kopřivy by k tomu nikdy nedošlo. A to by byla určitě škoda. Výběr z Šestákova komorního a vokálního díla z 60. až 90. let totiž nejen připomenul význačného rodáka, ale také poskytl posluchačům ukázku tzv. Nové klasické hudby. Výrazně expresivní postupy; prudké střídání tempa i melodiky a neklidné tóny peroucí se samy se sebou však nejsou samoúčelné. Svět je dnes jiný, než byl za Smetany či Dvořáka. Přesto Šestáka přes Janáčka a Bohuslava Martinů s těmito velikány spojuje snaha o závažnou výpověď. Oblíbenou skladatelovou disciplínou jsou smyčcové kvartety. Tato „mistrovství světa“, jak o nich obrazně mluví, tvořily jádro koncertu. Lounští gratulanti si v podání Stamicova kvarteta mohli vyslechnout V. kvartet „Labyrint duše“ z roku 1976 a v předpremiéře VIII. kvartet „Hledání světla“ z roku 1996. Jak již jejich podtituly napovídají, mají obě společné téma bloudění a hledání. Aby došly nějakému tvaru, musely jej nejprve rozložit a znovu složit. Vše prostupuje mefistofeleský nepokoj, je tolik zvuků a tónů, tolik zatáček, tolik slepých ulic, které lze vyzkoušet. Co kdyby některá... Zdánlivá bezútěšnost, zdánlivý zmatek, cíl hledání je v nedohlednu, rozpuštěný v proměnlivosti a neuchopitelnosti vnitřního a vnějšího světa. A tak jediným cílem zůstává ona příznačná cesta. Ne náhodou nazval Šesták jednu ze svých skladeb jménem filosofa, podle něhož je základem harmonie světa proměnlivý a stále se měnící oheň. Monumentální skladba Herakleitos z roku 1998 zazněla v nastudování desetičlenné společné sestavy Pražského dechového kvinteta s hosty. „Řvoun“ Herakleitos jako první zahlédl nestálost a protikladnost uspořádání světa, kde se vše popírá a zároveň potvrzuje, neustálou proměnu, která je ve své podstatě pro člověka nesnesitelná, ale dává mu jistý řád. I člověk jako oheň plápolá - triumfální fanfáry se střídají s vyhasínajícím ohništěm. A to je opět rozfoukáno v mohutný požár. Ne náhodou skončil tento první dialektik svůj život zahrabán v hnoji, ale jiskry jeho idejí vítr rozfoukal přes dvě tisíciletí. Plastický obraz umělcova komorního díla doplňovaly posluchačsky méně atraktivní, ale o to hráčsky náročnější skladby Musica tripartita od klarinetisty Vlastimila Mareše a tři z Pěti virtuózních invencí fagotisty Jaroslava Kubity, který s nimi vyhrál i Pražské jaro. Tvůrčí kontinuitu lze vycítit i ve vokálních skladbách, které v podání Petržilkova Kvítku a za klavírního doprovodu Radky Maťátkové korunovaly obě poloviny večera. Před přestávkou zazpíval ženský komorní sbor dvě písně inspirované folklorem a celý slavnostní večer završilo smírné Děťátko ve společném podání dětského a ženského sboru. Líbezný text Jana Čarka podkresloval klavír s temnými ozvuky nemilosrdného času. Jako by si sám skladatel povzdechl, jak rychle uplyne 80 let. Jak rychle, ale jak plodně, dodejme my. Málokterý umělec je v tomto věku tak vitální jako Šesták. Těšme se tedy na jeho další tvorbu, na chystanou monografii o cítolibských skladatelích 19. století a na další podnětné setkávání s ním.
(Jan Vnouček. Koncert k 80. narozeninám Zdeňka Šestáka, Vrchlického divadlo Louny, 8. října 2005)

PALAČEK & JANÍK - 5. 10. 05
Cyklus Folkových večerů začal ve Vrchlického divadle v Lounech koncertem dvojice Paleček & Janík. „Děkujeme, že jste se přišli podívat na stárnoucí písničkáře,“ přivítal posluchače se sebeironickou dikcí Jan Janík, ale patrně velmi dobře věděl, jak blízko je pravdě. Toto duo totiž již léta žije jen z minulosti a prověřený repertoár příliš nedoplňuje. Také lounské vystoupení zaplnily letité průpovídky a staré hity typu Hele lidi, Prodavač limonád, Bankovky, Plechový kamarád, Tasemnice, Na věky tu přeci nejsi, Marihuana, Poslední tažení nebo Bezdomovci. Paleček s Janíkem si to však mohou dovolit. Jejich humor mele takříkajíc na prázdno a je většinou úzkostlivě mimočasový. Jeho krotkost, vágnost, bezpečnost, lehká komunálnost a jistá verze laskavosti jej chrání před zubem času. Zpívat o zrezlém autě, kvalitní limonádě, manželství či se bez jakéhokoli rizika navážet do Temelína mohou donekonečna. Nejlépe to vynikne u několika rádobysatirických kousků, které z nepochopitelných stále prezentují. Odstrašující ukázkou je píseň Mexiko, kde se to jen hemží Tuzexem a bony. Naštěstí však na satiriky často nehrají, nejlépe jim sedí unavený středostavovský pop folk s nádechem rýmované nostalgie (např. píseň Petřínská rozhledna). Z rukávu jsou ale schopni vysypat i údernou Od nového roku... či Palečkovu novější písničkářskou hymnu Každej je nějakej. Vítaným zpestřením jejich vystoupení je také blok šlágrů trojice Ježek, Voskovec a Werich v uhlazené interpretaci Miroslava Palečka. „Já v písních hledám útěchu,“ vysvětloval Janík, proč hrají tak dlouho a patrně tím odpověděl na otázku, proč na ně stále lidi, i když většinou střední a starší generace, ještě chodí. Paleček s Janíkem se totiž neberou vážně, nenarušují naše pohodlné myšlení, a hlavně - jako jedni z mála se o nich dá říci, že jsou to pozitivní písničkáři. Přes všechny výhrady tak člověk z jejich koncertu neodchází naštván na celý svět, ale naopak - má nepochopitelně dobrou náladu.
(Jan Vnouček. Paleček & Janík, 5. října 2005, Vrchlického divadlo Louny)

František Ringo Čech: Dívčí válka
Ďivadelní spolek Klouzák z Postoloprt letos oslavil 15 let od svého založení. Již od začátků se zaměřuje na komedie z dílen dvou velikánů českého divadla - Járy da Cimrmana a Františka Ringo Čecha. S touto směsí intelektuálního a bulvárního humoru slaví takové úspěchy, že se z něho stal regionální kult. A přestože letošní výroční rok „Klouzáci“ zasvětili přenosům svých představení do nedivadelních prostředí (Titanic v bazénu, Dívčí válka ve skanzenu, Dobytí severního pólu v mrazícím boxu), přece jen nemohli na své pouti po okolí Postoloprt vynechat Vrchlického divadlo v Lounech. A 4. října v něm 11 let po premiéře v původní sestavě odehráli jeden ze svých lehčích kousků, Čechovu Dívčí válku. Na takové lidové a divácky osvědčené komedii je asi nejlépe vidět, proč postoloprtští ochotníci dosáhli takové popularity. F. R. Čech ve své hře využívá osvědčených komediálních receptů, které jsou popravdě namíchány docela umně a žánrově čistě. Komediálně pojatou historickou látku z české mytologie sarkasticky prošpikoval současnou terminologií a narážkami na aktuální události či populární osobnosti. A sem tam vhodně či méně vhodně umístil nějaký ten vulgarismus. Bez Klouzáckých autorských vkladů, aktualizací a několika nápadů by však diváci při jejich představení smíchem tolik ze sedadel nepadali. Klíček k jejich úspěchu je především v dobrém typovém obsazení a chytrém využití hereckých slabin v přednosti. Vděčné role mají hlavně mužští herci, kteří ztvárňují ženské role. Zde excelují Jiří Fridrich jako Vlasta a Martin Urban jako Častava. V kombinaci s neodolatelným hereckým výkonem až exhibicí Martina Holečka jako pěvce Lumíra celek vyšperkovává již jen několik třešniček na dortu. Jimi jsou například cimrmanovské předscény a ironické užití hudby od patetických tónů Smetanovy Vltavy přes westernovou až po tvrdě rockovou. A co říci závěrem, aby to bylo přes mohutný závěrečný aplaus publika slyšet? Klouzácké představení je prostě dobrou pokleslou veselohrou. Perune, nenech zahynouti jí, ni budoucí!
(Jan Vnouček. F.R. Čech: Dívčí válka - ĎS Klouzák, Vrchlického divadlo v Lounech, 4. října 2005)

ZÁŘÍ 2005

KPH - ČESKÉ SAXOFONOVÉ KVARTETO
Bouřlivější odezvu, než obyčejně vzbuzují komorní hudební ansámbly, vyvolalo ve Vrchlického divadle Louny koncert Českého saxofonového kvarteta, netradičně rozdělený na dvě poloviny. Na klasickou a jazzovou. Částečně to bylo způsobeno smíšením ukázněného klasického a hlučnějšího jazzového publika, zčásti charakteristickým provokativním zvukem saxofonu, v němž se radostné tóny snoubí s hlubokou melancholií. Ale hlavním dílem k tomu přispěli sami umělci, jejichž hudební projev i průvodní slovo byly jazzově uvolněné a měly daleko k j akademické suchopárnosti. Ta se totiž s tímto nejoblíbenějším dechovým nástrojem vynalezeným v roce 1840 Adolphem Saxem neslučuje, a to ani když je využíván v tzv. vážné hudbě. Tak také kvarteto ve složení Roman Fojtíček (soprán, alt saxofon), Radim Kvasnica (alt, soprán saxofon), Otakar Martinovský (tenor sax.) a Zdenko Kašpar (baryton sax.) své vystoupení koncipovalo. Nepostavilo jej na konfrontaci obou hudebních stylů, ale naopak. Svými saxofony se rozhodli hudební epochy a styly spojovat. A to i retrospektivně, jak kvarteto mistrně dokázalo prastarými skladbami jako středověkým Traditionalem z roku 1415 o anglicko-francouzské bitvě o hrad Agincourt nebo barokní scénickou skladbou od Henry Purcella, určenou k Shakespearovu Snu noci svatojánské. Zrovna tak nemělo problémy s klasickou modernou. A jakby také ne, když soudobý královédvorský skladatel Milan Iglo složil své Preludium a fugu na téma národní písně přímo pro zmíněnou čtveřici. „Živočišné“ přednosti saxofonu však nejvíce vynikly v druhé, jazzové půlce koncertu. A to jak v klasicizujících jazzových skladbách, tak v ukázkách českého lidového jazzu z 30. let minulého století. K těm prvním patřily Rhapsody in Blue od George Gershwina, Jazz suite (Esuisses) od Pedra Itturalda, Pieces for saxes (III. Folks Dances) od Andre Waigneina a k improvizaci určený Segment od Charlie Parkera. V přídavcích pak muzikanti s bravurou „vystřihli“ dvě prvorepublikové „vypalovačky“. Na přání obecenstva šlágr Sám s děvčetem v dešti od slavného písničkáře a Martinovského prastrýce Kamila Běhounka a na úplný závěr - v aranžmá Zdenko Kašpara - Ježkovo V domě straší. To ale určitě neplatí o budově lounského divadla, kde si v říjnu skvělí hudebníci podávají dveře.
(Jan Vnouček. České saxofonové kvarteto, Vrchlického divadlo v Lounech, 26. září 2005)

COCOTTE MINUTE UNPLUGGEG
Nesourodá hudební vlna, které se pro nedostatek jiného označení říká souhrnně „nu-metal“, zasáhla výrazně i česko-moravskou kotlinu. Všechno začalo za velkou louží v 1. polovině 90. let. Namíchali tam dohromady v kole se točící metal s uvadajícím hip-hopem. Tedy metalovou energii s hiphopovým rytmem a schopností zásadní výpovědi. Tak vznikl nový styl, který spojoval naštvanost hudební s naštvaností víceméně verbální, kde zpěvák přestal být zpěvákem a stal se „emsím“, neboli „tím s mikrofonem“. V této hudbě snad ještě více než kde jindy záleží na tzv. zvuku, tedy na něčem, co neovlivňují sami muzikanti, ale co je závislé na jejich technickém vybavení. A to i v případě, že nepoužívají elektronické prvky nebo samply. Což je i případ jedné z nejznámějších českých nu-metalových kapel Cocotte Minute. Proto vzbudilo velký zájem, když se tahle lounsko-pražská partička rozhodla odehrát celý regulérní koncert akusticky. Přeplněná Divadelní kavárna Vrchlického divadla v Lounech však brzy poznala, že proklamace o akustičnosti se smrskly na otočení volume doleva a poslušné usazení muzikantů na židle. Je škoda, že experiment s „unplugged“ vystoupením vyšel jen napůl. Ale asi se potvrdilo, že nu-metal potřebuje větší množství elektřiny než malé. Nižší hlasitost však vyjevila „Cocotí“ hudbu v nových dimenzích a umožnila uslyšet ji poněkud jinak, dá se říci lépe. Odhalila tak některé její slabiny, a naopak - vyzvedla její přednosti. Koncert dal především odpověď na otázku, proč „Cocoti“ sklízejí takový úspěch v komerčních hitparádách. Bez „nářezové“ berličky se naplno projevila převážně primitivní, místy až laciná, nutno ovšem přiznat, že dost chytlavá pop-melodika některých refrénů, která tolik svědčí diskotékovému publiku. Výrazně příznivěji dopadly na rytmu postavené rapované songy typu „Vo co tady de“ nebo „Měl bych tě sejmout“, kde naopak vynikla hlavní síla „Cocottů“ – schopnost rozhoupat publikum i bez podpory velkých zvukových aparátů. Lépe než v nářezové verzi zněly „potichu“ také melodické hity „Kořeny“ či „Bastard“. Na závěr sklidili sedící muzikanti od sedících posluchačů mohutný aplaus a několikeré volání „sláva“. Ukázalo se tak, že s divadlem si může tykat i rocková hudba a hlavně – že na ní omladina do divadla v hojném počtu přijde.
(Jan Vnouček. Cocotte Minute – akustický koncert, Vrchlického divadlo v Lounech, 23. září 2005)