RECENZE 2006 / 2007

Vrchlického divadlo v Lounech se vedle divadelních představení a hudebních koncertů soustřeďuje i na výstavy výtvarného umění. Ale zatímco Galerie Benedikta Rejta se zaměřuje – jako muzeální instituce – na časem prověřené špičky a Galerie XXL se zase naopak objevuje nejnovější výtvarné výboje, hledá si lounské divadlo cestu mezi těmito dvěma krajnostmi s přihlédnutím k umělcům spjatých s regionem. Zdánlivou výjimkou je současná výstava obrazů Vladimíra Franze, nazvaná V nový život. Umělec je sice s Louny spjat jen velmi volně, ovšem s universem divadla ho spájí výtečná scénická hudba, kterou skládá, a permanentní maska, již má – jako nekompromisní vyznavač bodyartu – vepsanou nejen do tváře. Svou bytostí spojuje neoddělitelně svět divadla, hudby a výtvarna, je syntézou těchto tří základních uměleckých oborů. A určitou provokující harmonii a teatrálnost v sobě mají i jeho velkoformátové malby vystavené v divadle. Všechny – až na jedinou výjimku (Rybníček – pulci, vážky a svatá larva, 1997) – byly namalované v posledních třech letech (některé veřejně vystavené úplně poprvé) a spolu s Franzem je tvořila i všemocná postmoderna. Ta, která osvobodila lidstvo od jha ideologií budujících řád z lidských kostí, ale nenabídla místo nich nic jiného než ironii a chaos. Dovoleno je vše, ale také nic nemá svou hodnotu. Ani ona sama. Protože i ironie požírá své děti. A tak klidně mohou být vedle sebe Miky Maus, Ferda Mravenec, neonové srdce a Bohorodička (Madona nesená mravenci, 2005) nebo třeba Masaryk, Gottwald, Havel a Špejbl (Republika slaví narozeniny (prezidenti), 2006). Je to hezké, je to vtipné, pro pár staromilců pohoršlivé a šokující, ale beznadějně povrchní. Ovšem i monumentální povrchnost může být působivá, jak dokazuje „Madona“, šestimetrová variace na oltářní obraz, nebo jiné velké formáty (Ježíš na mazlení, 2004). Ale i jejich těžiště spočívá jen na prvním dojmu. Možná jsem nespravedlivý, protože to ironizuje podobnou prvoplánovost vážného náboženského umění, které mělo u lidí v kostelech vzbuzovat ohromení a tím jimi manipulovat. Přesto mnohem přesvědčivěji působí cyklus Franzových krajin (např. Ježíšek v bouři, 2003, Pozdrav z prázdnin, 2006) nebo ironicky kýčovitý manifest V nový život (2006). Metoda se jemně modifikuje, slábne křečovitost a chtěnost, mizí verbální doslovnost. Pak i šestimetrový oltář není jen legrační, ale probleskuje jím opravdový a ambivalentní osud jednoho ukřižovaného člověka (Houby – Ježíš – Jahody, 2003). Ve většině Franzových obrazů se mísí nadčasové symboly, politická karikatura, moralistní odér a alfabetických hesla, vše sepnuto „sicherhajskou“ ironie. Spadají do podobné kategorie jako Knížákova Václavka a Dášenka nebo Davidovo konceptuální neonové Srdce nad Pražským hradem. Otázkou je, zda takto spoléhající na kontext nebudou za pár let srozumitelné jen s objemným poznámkovým aparátem. To je ovšem riziko každého takto angažovaného a společensky kritického díla, které míchá umění a aktuální publicistiku, každého satirika – třeba i malujícího. Nicméně ve svém celku je výstava ve Vrchlického divadle působivá a vlastně osvěžující po všech těch „nečasových“, ale smrtelně vážných abstrakcích. Přesvědčit se o tom můžete až do konce června.

(Vladimír Franz – V nový život, 2. květen až 28. červen 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

DUBEN 2007

Domácí kapela

Na konci dubna měli návštěvníci Vrchlického divadla vzácnou možnost uslyšet a uvidět málo známou a řídce koncertující Domácí kapelu. Hudební projekt Jana Brabce, bubeníka s marketingovou nálepkou „bývalý člen The Plastic People of the Universe“, navazuje na zvuk DG 307 z období desky „Uměle ochuceno“ (s klávesami a zpěvačkou) a počinu Mejly Hlavsy „Šílenství“. Skupina je ale do kolonky „underground“ řazena spíše z bezradnosti. Jak taky zaškatulkovat muzikanty, kteří v podstatě produkují příjemné rockové až poprockové písničky, ale dělají to bez kompromisů a ambicí vystrčit hlavu z podzemí? Pomyslný velvetovský samet sice po srsti hladili i v Lounech, přesto jim pod dlaněmi jiskřil a elektrizoval. Zůstali totiž věrní mohutné plastikovské melodice, kterou kouzlily znělá kytara Michala Kobersteina, housle Martina Zelenky nebo flétna a saxofon Petry Kaluschové. Stále dopředu je hnalo úderné Brabcovo bicí a změkčoval a retardoval melodický vokál Kaluschové. Když bylo však potřeba, tak rytmus podporovala nejen baskytara Oty Sukovského, ale i kytara, housle nebo ukázněné i rozevláté piano, u něhož se střídali Zelenka s Brabcem. Největší síla písní Domácí kapely byla v promyšleném budování atmosféry a vtahování posluchače dovnitř zpívaných příběhů. Její hudba se rozlévala do šíře, zaplavovala vysychající luhy emocí a oplodňovala úhor fantazie. Jenomže bez průraznosti a pohybu vpřed, ztratila zúrodňující záplava po čase směr, a bicí na vše samy nestačily. Naplno se to projevilo v kýčovitých Židovských hřbitovech a v songu Sedm hvězd, kde se sentimentální hudební doprovod minul s jemně naivistickou ironií básně Ivana M. Jirouse. Naštěstí měl kapelník v rukávu ještě jedno eso - svůj zpěv. Škoda, že s ním tak šetřil, protože nejen, že sound byl náhle osobitější, ale písně získávaly úplně jinou dimenzi. V „Oceánu“ se funkčně střídal s houpavým ženským vokálem, „Den co den“ rozstřílel na maděru kulometnou kadencí, v „Havranovi“ si zakřičel a v přídavku „Indiáni milujou hory“ gradoval zastřený šepot v hlasité skandování. I proto náhle fádní název Domácí kapela dostal v lounském divadle svůj přesný obsah.

(Domácí kapela, 25. dubna 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Nebezpečné vztahy

Lounský divák měl za poslední rok možnost shlédnout dvě divadelní představení podle knihy Nebezpečné známosti, kterou do obecného podvědomí dostaly slavné filmové adaptace. Těžkopádný jevištní tvar ovšem nemůže soutěžit s filmem ve výpravě, akčnosti a střihu. Musí si vystačit s dialogem a trpělivým budováním atmosféry. Loňská dramatizace kláštereckého Divadla Zdrhovadlo využila žánr románu v dopisech a nechala své postavy text chladně deklamovat do publika, čímž ilustrovala vzájemnou odcizenost a nemožnost jiného než sexuálního spojení. Režisér Václav Polda tyto „monology“ okořenil sugestivním, a přitom citlivým ztvárněním tohoto spojování. V podstatě si však vybral stejnou moralistní interpretaci jakou volily oba americké filmy. To Ladislav Smoček s Činoherním klubem, jejichž inscenaci Nebezpečné vztahy nyní uvedlo Vrchlického divadlo, šel jinou cestou. A názorně spolu se skvělými herci ilustroval, jak pouhými hereckými prostředky – jako jsou intonace nebo gesta – lze změnit vyznění klasického textu. Hodně jim napomohla vygradovaná dramatizace Christophera Hamptona. Stejně jako u kláštereckých byla logicky centrem všeho a vlastně jedinou kulisou velká postel. Tím ale veškerá podobnost končí. Valmont v podání Ondřeje Sokola nebyl tak neohrožený, jak jsme zvyklý. Rýsoval se spíše jako sice cynický, ale sympatický svůdce se smyslem pro humor, jenž morální svobodou a absencí předsudků převyšuje ostatní. V tom ho zdatně doplňovala Ivana Chýlková jako markýza de Merteuile. Smoček v konverzačním dramatu hledal komické situace a překvapivě je nacházel. Vtipkovalo se krutě na úkor těch, co směšně trvali na svých romanticky iracionálních představách o věčné lásce a věrnosti – místy se představení zvrhávalo až do lehce vulgární burlesky, kde si komické figurky jako pudům bolestně odolávající paní de Tourvil (Dana Černá) a naivní kráska Cecilie de Volanges (Marie Šopovská) zaslouženě odnášeli svůj díl posměchu. Sokol s Chýlkovou – třeba i civilními hovorovými vsuvkami do stylem sešněrovaných promluv – získávali trpělivě a rafinovaně divácké sympatie. A oproti škrobenému okolí jsou těmi, kdo vtipně demaskují hloupost a pokrytectví, a navíc jsou racionální a zábavní. Smoček proti sobě vrhá těžké kalibry – lehkou komedii, kde se hraje o nic a ještě se přitom bavíme (Valmont, markýza de Merteuile) a vážnou milostnou tragédii, kde se mučivě hledá řešení a dává v sázku vše (paní de Tourvil). Divák pak pochopitelně, třeba i bezděčně, fandí zábavné straně, tedy falši a zradě. O to bolestnější – pro jeviště i hlediště – je závěrečný přechod obou protagonistů mezi frontami, kdy se jim hra vymyká z rukou a stávají se z nich ty nudně vážně figurky, ovládané směšnými city a emocemi, jako jsou láska a žárlivost. A v tom se skrývalo jádro Smočkovy tragikomedie. Co teď s těmi tolikrát lživými romantickými frázemi a klišé, když je náhle myslíme upřímně? Jak je vyslovit, abychom jim věřili alespoň my sami? Jde ještě vůbec použít již tolikrát zneužitá slova v původních významech?? Patrně ne, protože za ně Valmont sklidil posměch při předsmrtné zpovědi i od diváků. Protože znásilněná řeč – a o tu tady jde především – již nikdy nezíská zpět panenství. A nezískala ho zpět ani markýza de Merteuile, když si nakonec sundala paruku a smyla masku. A to navzdory tomu, že režisér po celou dobu přiznanými příchody a odchody herců ironicky avizoval „divadlo na divadlo“.

(Christopher Hampton: Nebezpečné vztahy, 12. dubna 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Jiří Konvrzek & KonVRZek

Aby mohl populárními hitparádami protékat hudební střední proud, musí existovat muzikanti jako Jiří Konvrzek, kteří vymezují a provzdušňují jeho zurčící okraje. Posluchači, kteří navštívili dubnový folkový večer v lounském Vrchlického divadle, však poznali, že již není tím „divným“ exotem foukajícím do instalatérské trubice. Navenek se od loňského vystoupení nic nezměnilo. Konvrzek je pořád nezaměnitelný díky zvláštnímu zvuku dvoukrké mandolíno-kytary, modulovanému zpěvu a podomácky vyrobeným nástrojům. Jenže jeho hraní začalo připomínat písničky. A co více, písničky, které i po dvou a půl hodinovém koncertu stále „nakopávají“. Recept je geniálně jednoduchý a nespočívá jen ve šlapající kapelce KonVRZek. I když bez baskytaristy Lukáše Kalivody a bubeníka Petera Galaty by to celé asi takové „koule“ nemělo. Tajemství velvarského písničkáře spočívá v tom, že má doma v kuchyni tavící kotel, v němž vaří a míchá různé hudební styly, místo kypřícího prášku přisypává slovní a hudební humor a výsledek odlévá do různých forem, na nichž je vždy jeho emblém. Jen tak může být chvíli pitvořícím se bluesmanem od Řípu, lidovým vypravěčem absurdních kramářských historek, rock & rollovým bohem Elvisem ve vytahaném tričku, smrtelně vážným jazzmanem šlapajícím v jamu a marmeládě, punkáčem drhnoucím při drsné vypalovačce polokytaru až na šuplík, z něhož je vyrobena, prozpěvujícím opilcem troubícím vartu na trubku a hlasitě chrápajícím ukolébavku, veselým pubrockerem lehkomyslně trousícím hospodské odrhovačky, posmutněle orientálním cikánem, dřevním folkařem, jehož svědí rašící folklorní pupeny, středověkým trubadúrem-instalatérem, westernovým mužem s harmonikou, „kaťákem“ s bigbítovým flákem nebo třeba potulným harmonikářem. A při tom stále zůstávat Konvrzkem, muzikantem, který si hraje, neuznává žánrové hranice a podle potřeby střídá nástroje, jejichž seznam by byl velmi dlouhý. Jeho napůl parodie, napůl malé písničkové skvosty ozdobené velkým nadhledem zářily více než americký radar a každého se nějak dotkly a to včetně nešťastníků s absolutním sluchem. Až musel Konvrzek odlákat pozornost, aby ostatní z kapely mohli zadem prchnout před nadšeným publikem, které je nechtělo pustit z pódia. „Možná že se jednou znovu narodíš, budeš možná černej, nebo pták zpěvnej,“ zpíval. A bezděčně tak pozval na koncert písničkáře Karla Vepřeka (Vrchlického divadlo, 9. května), který podobně duchovní téma umí zaobalit sofistikovaněji.

(Jiří Konvrzek & KonVRZek, 11. dubna 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

BŘEZEN 2007

Pavel Zajíček a Pavel Cigánek & MCH band

Po smrti Mejla Hlavsy zbylo v českém hudebním undergroundu mnoho osobností, ale málo muzikantů. Jedním z nich je Mikoláš Chadima. S jeho kapelou MCH band jsme se nyní konečně mohli seznámit i v Lounech. Kolorit alternativního večírku dotvořil ve Vrchlického divadle básník Pavel Zajíček, jehož verše doprovodil houslista Pavel Cigánek ze skupiny Dg 307. Zajíček četl „volné kusy“ z nové básnické sbírky, která má podle něho zatím pracovní název „Jedna noc, jeden den. Cesta vlakem z P. do B. Sen.“ A tento titul plně vystihoval podstatu jeho „příběhů“. Svými útržkovými větami totiž bezesporu vymezoval svůj životní čas a prostor. Pod civilně-patetickými volnými verši šlo zaslechnout tichou, ale hlubokou „řeku nezapomění“. Její proud navzdory lineárnímu času tekl odnikud nikam a spoutával ho jen Zajíčkův charismatický hlas a mnohotvárně monotónní Cigánkovy housle. „To o čem mluvíš, je vlastně kdykoliv,“ deklamoval básník. Proto se Zajíčkovi stále daří mytizovat banalitu. A tak jí úspěšně unikat: „Nemohl jsem najít okurky. Bylo nebylo.“ Bylo! Alespoň při koncertu bandu Mikoláše Chadimy. Protože při něm nikdo okurky nehledal. MCH band příliš nezapadá do undergroundové škatulky. Jeho produkce není většinou založena na litanické jednotvárnosti, ani zvukové provokaci. Nebrání se vábení hrubého a syrového podzemí ani bigbítové revoltě, ale k tomu je opojen temnou, někdy až novoromantickou žesťovou melodií (saxofon a zvláště trombon), propadá freejazzovému vytržení a je svolný k instrumentálním experimentům. Například v songu Hobit hrál Chadima na kytaru ústy. V hudebních kompozicích, které byly ale stále sbratřeny s písničkou, si pětice muzikantů často vystačila jen s krátkých textovým sloganem nebo s několika verši. Jejich básnivě naivistické texty stály k rafinované hudbě v protikladu, čímž způsobovaly zvláštní ornamentální napětí: „Když kráčíš kolem hyacintů, neměl bys lhát, snad ani vraždit.“ Jako by, jak zpíval kapelník, „sněhové vločky a tmu mísil vítr“. V písni „Bojovníci zpívají“ zase oslovoval bytost nejvyšší: „Starý Bože, jestli máš ještě uši, poslouchej náš zpěv!“ A šílený Bůh mu odpovídal dávivým saxofonem. Nebo se zpěvák udiveně tázal: „Kam jdete kameny?“ A ty mu samozřejmě odpovídaly: „Spěcháme do města, stavět lidem domy“. Ale MCH band se uměl i zklidnit v intimní „Nech světlo dohořet, Kateřino“. Svůj široký rozsah pak reprezentoval výběr přídavků. V dekadentní „Poddůstojník umírající v haličském lazaretu“ vysekl poklonu baladické formě. A v bigbítově průrazné „Ale to nic, to přejde“ poskytl svým posluchačům metafyzickou ironií až metafyzickou útěchu.

(Zajíček a Pavel Cigánek & MCH band, 28. března 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Cyklus koncertů pro dva klavíry 2007

Vystoupením Kristiny Stepasjukové a Adama Farany byl v Lounech zakončen letošní Cyklus koncertů pro dva klavíry. Před dvěma šestnáctiletými studenty pardubické Konzervatoře zahrála minulé týdny ve Vrchlického divadle zkušená dvojice Štěpán Kos a Petr Novák a populárně zaměřené kvarteto The Fourtyfingers. Letošní dramaturgie minicyklu byla velmi pestrá. Běžnému pojetí „vážné hudby“ se nejvíce blížil první koncert. Představení čtveřice klavíristů pod vedením Mirona Šmidáka bylo v tom nejlepším slova smyslu showmanské. A z ukrajinsko-polského dua zase sálal mladický elán a chuť poměřit se s obtížnými předlohami. Proto každý ze tří večerů poskytl jiné prožitky. Kos s Novákem nabídli 13. března jisté provedení úchvatných a neznámých skladeb Brazilské tance pro dva klavíry od Vlastimila Lejska a „Egyptský“ koncert č. 5 F dur Camilla Saint-Saënse. Při nich opravdu nikdo ani nedutal a jen se nechal unášet někam do cizokrajných krajin duše. Zrovna tak při notoricky známém, ale opět jiném Milhaudově Scaramouche. Kvarteto klavíristů ve složení Eva Hutyrová, Miron Šmidák, Hana Volková a Vjačeslav Grochovskij zase 20. března předvedlo, že nic není nemožné. Vyzkoušelo snad všechny hráčské varianty - od Skrjabinova Nokturna pro levou ruku, kde hrál Šmidák sám a ještě jen jednou rukou, přes jeden či dva čtyřruční klavíry až po čtyři umělce u jedné klaviatury. Tento koncert byl atraktivní zvláště úpravami populárních melodií, jako byly např. Boccheriniho Menuet, Mozartovy Předehra k Donu Giovannimu a Turecký pochod nebo Chačaturjanův Šavlový tanec. Ale málokdy se slyší také skladby napsané přímo pro čtyři klavíristy (ovšem u čtyř klavírů) jako byly Rondo C dur Bedřicha Smetany a Galop-marche Alberta Lavignaca. Šmidák také svým vtipným průvodním slovem ukázal, jak se dá klasická hudba zpopularizovat a odlehčit. A Grochovskij zase při šestiručním přídavku Aerobic, prokázal že kondičku lze zlepšovat i při klavírním doprovodu. Zase z úplně jiného osudku byl závěrečný koncert Cyklu. Kvůli nezkušenosti hráli oba studenti první půlku sólo a spolu až po přestávce. A i když byly znát rezervy, tak zvláště Farana při Chopinově Scherzu h moll op.20 a Stepasjuková při Beethovenově Sonátě d moll č. 17, op. 31 „Bouře“ uchopili látku velmi mladě, svěže a překvapivě. Proto nejen za tyto nádherné skladby je na konci čekal aplaus, jaký se dostává těm nejlepším. Cyklus koncertů 2007 sice skončil, ale další koncert pro dva klavíry bude v lounském divadle na programu 1. června. U příležitosti Celostátního setkání Kruhů přátel hudby tam vystoupí Pražské klavírní duo.

(Cyklus koncertů pro dva klavíry, 13., 20. a 27. března 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Cocotte Minute

Po ctitelích hard a art rocku 70. let (Energit) si v kavárně Vrchlického divadla dali dostaveníčko vyznavači moderního mixu hip-hopu a metalu. Kapela Cocotte Minute, která přijela v rámci svého Akustik tour, patří už několik let ke špičce českého nu-metalu a protože ji to už zřejmě na vrcholu nebaví, rozhodla se skloubit zdánlivě nemožné – tvrdý a akustický sound. „Cocoti“ sice trochu švindlovali, ale není se co divit. Jejich mladé fanoušky by zřejmě trefil šlak, kdyby se museli dívat na své miláčky s kontrabasem, a taky Přemek Fišer v rámci zachování tváře kapely svou elektrickou sedmi strunnou kytaru vyměnil za „španělku“ jen občas. Akustický prapor tak po celou dobu statečně držel jen druhý kytarista Czendál a hostující hráč na bonga. Koncertovat bez podpory silných zesilovačů a aparátů, znamená hrát písničky a nespoléhat, že posluchače opiju hlukem. Přesto rytmické a houpavé kousky „Cocotů“ vyzněly celkem slušně, jen jim občas chyběla energie, která by rozhýbala studené obecenstvo. Ale i v této komorní atmosféře hity jako Vo co tady de, Svatej pokoj, My proti sobě, Czeko, Kopem, Bastard či přídavek Měl bych tě sejmout zněly celkem svěže. Napomáhal k tomu i srozumitelný zpěv Martina Zellera, jehož texty se nebojí vyjadřovat ke světě kolem sebe. Vyloženým omylem však zůstávají ploužáky (např. Co hledáš?) – jako by do nich nakukovaly ty nejhorší klišé českého bigbítu. Kapela Cocotte Minute si zaslouží pochvalu za odvahu, ačkoli ve svém pokusu vlastně nemohla zvítězit. Umí si někdo představit, jak třeba jejich vzorová skupina Korn hraje na španělky? Přesto se nebála vstoupit na neprozkoumanou půdu, experimentovat a hledat nevyzkoušené cesty. Kéž by bylo v českém mainstreamovém, trochu již zahnívajícím rybníčku více takových! A taky naprosto vyprodaná divadelní kavárna dokázala, že našla u svých posluchačů pochopení.

(Cocotte Minute akustik, 14. března 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Třetí Lounské divadlení se vydařilo

„Vysoká dramaturgická i umělecká úroveň – silné předlohy, promlouvající k současnosti, zdařilé inscenace, minimálně dvě výrazně nadprůměrné, povedená scénografie, dobrá komunikace mezi porotou a soubory. A nikdy prázdný sál.“ To bylo Lounské divadlení 2007 podle předsedy odborné poroty, PhDr. Milana Strotzera. Třetího ročníku soutěžní a postupové přehlídky amatérských divadel se letos zúčastnily klášterecké soubory Klas a Zdrhovadlo, lánské Divadlo Tyrš, kadaňské Divadlo Navenek a mladoboleslavské Divadlo na dlani. Program zahájil v pátek odpoledne Klas s přepisem amerického filmu Haló, tady Denisa. Jejich představení, nazvané Haló, označila porota za „dramaturgický objev sezóny“ a ocenila jako „Divadelní počin“. Hru, na jevišti zdánlivě nehratelnou, která místy připomínala telefonní konferenci o sedmi lidech, ozdobily herecké výkony Zdenky Kovalové (nejlepší ženský výkon) a Martiny Elisové (četné uznání) a režie Miroslava Nyklíčka (čestné uznání za režii i herecký výkon). V inscenaci, kterou – podle předsedy odborné poroty Milana Strotzera - patrně v Čechách ještě nikdo nerealizoval, viděli další porotci Ladislav Valeš „wendersovské motivy“ a Petr Michálek se prý v jednu chvíli dokonce ocitl uprostřed filmu „Nebe nad Berlínem“. Strach před skutečnými city byl hlavním tématem i další inscenace, černé tragikomedie Mrzák inishmaanský ve zpracování divadelníků z Lánů. Tato ukázka moderní dramatiky od irského autora Martina McDonagha vzbudila asi největší kontroverze. Vcelku podařené, ale jak je u tohoto autora zvykem i dosti dlouhé představení porota ocenila třemi čestnými uznáními za herecké výkony. Podle Michálka hra ukazuje, proč je irská dramatika u nás tak oblíbená: „hospoda, kecání, cynická bezohlednost“. Jinak však porota konstatovala, že „volba hry byla nad síly souboru“. Porotkyně Veronika Týcová ocenila, že se hrálo „chladně, drsně, cynicky“, ale chyběla jí „tíha a obtížnost zápasu se zatloukanými city“ a žádala postavy víc „zlidštit a oživit“. Strotzerovi zase chyběla „gradace dramatických situací“. Vrchol přehlídky přišel hned v sobotu dopoledne. Dobře známé klášterecké Zdrhovadlo předvedlo další dramatizaci literární předlohy, režisér Václav Polda se tentokrát pustil do anti-utopie 451 stupňů Fahrenheita. Jeho inscenace 451 sice – jak si všiml Strotzer – vypustila některé dějové linie, postavy a technické vymoženosti, vzdala se příležitostí k napětí a posunula některé významy. Ale porotkyně Milena Nečesaná tyto námitky nepřipustila: „Já nešla na Bradburyho, já šla na Poldu!“ Také Valeš se přiznal, že v kláštereckém režisérovi vidí vycházející hvězdu amatérského divadla, jehož charakteristickým stylem je „skloubení výtvarna s dramatickou prácí s herci“. „Já se přiznám, že dnes jste mě dostali ještě víc než kdy jindy,“ naznačil preference poroty. Ta Poldovi udělila cenu za režii, Dádě Radové, Václavu Poldovi a Kristýně Jarešové za scénografii, Miroslavu Nyklíčkovi za mužský herecký výkon. Čestná uznání si dále odnesli Roman Štětina za hudbu a projekci a Jana Hlaváčová za herecký výkon. Následovala renesanční komedie Mandragora v podání kadaňských ochotníků. Nečesaná je pochválila za kostýmy, scénu a hudbu a „hrdinství Kallimachovo – odhalený zadek“. Jinak už porota jen vytýkala, naštěstí to činila taktně a poučně. Ale ani oni neodešli s prázdnou, odnesli si čestné uznání za vskutku povedené kostýmy a výpravu. Druhé vyvrcholení festivalu přišlo v sobotu večer, kdy mladoboleslavské Divadýlko na dlani s chutí sehrálo úchvatnou politickou satiru Snídaně od polského autora R.M. Gronskiho. A zaslouženě získalo Cenu Ekostaveb Louny s.r.o. pro divácky nejoblíbenější představení. K tomu porota odměnila čestnými uznáními neodolatelné komediální výkony Jeníka Hejdrycha, Jitky Urbanové a Petra Matouška. „Odpočinula jsem si od té síly myšlenek, které jsme tu od pátku řešili, a děkuji vám, že díky vám z divadla odcházíme rozchechtaní,“ vystihla pocity z představení porotkyně Milena Zikmundová. A jak to všechno dopadlo? Hlavní cenu pro nejlepší inscenaci udělila porota Zdrhovadlu za 451, k čemuž přidala i přímou nominaci na národní přehlídku Divadelní Děčín / Třebíč. Na ni také doporučila Haló od Klasu a Snídani od Mladé Boleslavy.

(Lounské divadlení 2007, Vrchlického divadlo v Lounech, 9. až 11. března 2007)
Jan Vnouček

O papírovém drakovi

Členové Nového divadla Louny zatím odložili premiéru své nové hry a na Lounském divadlení se objevili až v samém závěru, aby tak zvýšili napětí před vyhlášením výsledků. Představili se s pohádkou – nepohádkou O papírovém drakovi, kterou pro soubor napsal Jan Vnouček. Divák je nejprve zaveden průvodkyní (Iveta Fořtová) do pohádkového prostředí království s ošklivou princeznou (Irena Jensenová) a drakem, kterého je nutno ze známých důvodů zabít. Paralelou současného světa jsou postavy ekologa (Miroslav Blažek) a ekonoma (Marcela Vykouková). Bezradný král žádá o pomoc svého rádce (Johan Klesal), generála (Alena Rejhová) a ekonoma. Nejdříve jsou přizváni rytíři (Eva Hadravová, Kamila Lavičková, Andrea Srkalová), aby draka zneškodnili. Ti ale odmítnou bojovat kvůli tak ošklivé princezně. Ekolog, který miluje princeznu, váhá, má–li raději zabít ohrožený druh draka a získat svoji lásku nebo chránit přírodu. Ani Honzové z pece nevyhoví žádosti krále, zbavit zemi nebezpečí, a kladou si podmínky, kterým král nechce vyhovět. Příběh nakonec vyústí nečekanou pointou... Při nastudování této krátké „satiry na draka“ se herci nemohli opřít o zkušenosti režiséra Staňka a jeho místo zastoupil Jan Vnouček. Pěkné herecké výkony podal Johan Klesal v roli rádce a Marcela Vykouková jako ekonom, který trpí od dlouhé a nezáživné práce tiky v obličeji. Král v podání Jana Vnoučka podle svých slov „nevládne říši, ale říše vládne jemu“ a jeho neschopnost a nejistota kontrastuje rádcově rozhodnosti. Ve skutečnosti ale panovníkova samovláda nedbá potřeb přírody ani vlastní dcery. Pohádkový příběh tady ustupuje satiře. Setkáváme se proto s postavou generála, nosícího silné brýle, králem, který samolibě přehlíží chyby své a svých rádců a za cenu ekonomického blahobytu je ochoten obětovat i své nejbližší nebo královského ekonoma, který svojí slovní zásobou nápadně připomíná obsah hospodářských rubrik dnešních novin. Scéna byla jednoduchá a tvořil ji pouze vyvýšený trůn pro krále. Velice nápadité zato byly kostýmy a jistě nezapomenutelnou se stala princezna se stříbrnými vlasy, jejíž ošklivost byla naznačena dlouhým nosem, který ostatně vlastnil i ekolog. Chytrým nápadem bylo papírové brnění pro rytíře. Scénáristicky dobrou volbou se stala postava průvodkyně, která v ději udržovala přehlednost. Jedinou viditelnou chybou byla menší herecká nejistota některých členů souboru, která je snad omluvitelná premiérovým provedením této hry a poměrně krátkou dobou na její nazkoušení. Myslím si ale, že lounské publikum může být vděčné, že o sobě Nové divadlo Louny dává vědět. Svojí „crazy environmentální bajkou pro dospělé děti“ tak udělali pěknou tečku za divadelním maratónem.

(Jan Vnouček: O papírovém drakovi – Nové divadlo Louny, Vrchlického divadlo v Lounech, 11. března 2007)
Tereza Cajthamlová

451 - vítězné představení Lounského divadlení 2007

Divadelní soubor Zdrhovadlo, u jehož názvu se skoro zdráhám použít přívlastek amatérský, se přijíždí do Loun pochlubit s novým představením již pravidelně. Ruka režiséra sahá vždy po atraktivní látce. Ať už to byla Rollandova kniha Petr a Lucie nebo slavný román v dopisech francouzského spisovatele Choderlose de Laclose. V letošním roce se klášterecký soubor rozhodl ztvárnit anti-utopii 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho.
Ač jsou anti-utopické romány v knihovnách zařazovány mezi sci-fi, jejich hodnota spočívá právě v hrůzné uskutečnitelnosti, v prozřetelnosti, s jakou popisují možnou budoucnost lidstva. Strach, který v padesátých letech 20. století provázel při psaní Orwella, Huxleyho nebo Bradburyho, získává opodstatnění a naléhavost právě v této době, kdy je lidstvo sužováno diktátorskými režimy, hrozbou a nepředvídatelností klonování lidských embryí nebo manipulací masmédii.
Právě masmédia a sevření lidské bytosti v neskutečné, ale příjemně zjednodušené realitě, jsou alarmujícím varováním, které zaznívá z pódia.
Ocitáme se ve státě, kde se slovo intelektuál stává nadávkou, knihy jsou zakázány a ničeny stejně jako jejich majitelé. Po staletí vznikající moudrost zaniká v plamenech při teplotě 451? Fahrenheita.
V tomto bezstarostném a nenáročném světě se setkáváme s postavou hasiče Neala Montaga v podání Miroslava Nyklíčka, jehož úkolem paradoxně není požáry hasit (ostatně domy jsou stejně stavěny z ohnivzdorných materiálů), ale naopak škrtat sirkou podle rozkazu všude tam, kde se ještě vyskytují knihy. Neal není intelektuál, ale tak nějak instinktivně hledá ztracenou moudrost. Zlomem se pro něj stává setkání s Clarissou (Jana Hlaváčová), dívkou ze sousedství, která mu svou vnímavostí a čistotou ukazuje novou, neznámou podobu světa. Je znechucen životem, ve kterém se jeho žena Mildred (Dáda Randová) zavírá mezi tři telestěny a prožívá příběh neexistující Rodinky. Své povolání a vlastně i sám sebe začne Neal Montag nenávidět ve chvíli, kdy se jedna z obětí represe sama upálí i se svými knihami. Neal ukradne několik knih a tajně je schová doma. Mildred svého manžela udá a on je nucen zapálit svůj vlastní dům. V přímém přenosu pak prchá před policií. Absurdnost umělé reality médií je dovršena ve chvíli, kdy je zabit místo Neala nevinný člověk, jen aby se diváci u telestěn nemuseli bát, že nepřijde šťastný konec. Na okraji společnosti ale ještě existuje malá skupinka intelektuálů, kteří ukáží Nealovi hledanou cestu a plné pódium čtoucích lidí tak dává tušit, že to s námi ještě není tak zlé, že to nezkažené a čisté v nás přežije a díla literárních klasiků nebudou zapomenuta.
Ačkoliv soubor Zdrhovadlo hraje teprve od roku 2002, jejich inscenace působí velmi zkušeně. Nic nenechají náhodě a snaží se, aby předměty na pódiu nebyly samoúčelné. Tři bílé pruhy na pozadí scény tak nemají pouze funkci telestěn, na nichž je promítána projekce Romana Štětiny, ale při požáru, kdy je celé pódium červeně nasvíceno, působí dojmem obrovských plamenů šlehajících z budovy. Samotná projekce není nijak rušivá a neodvádí příliš pozornost od samotného představení (i když, na okamžik se tam mihne tvář jednoho z našich nejznámějších televizních bavičů). Jakmile se na scéně objeví postava Clarissy, vysílání vystřídá tekoucí voda a zpěv ptáků. Všudypřítomnost zaslepené Mildred, pomatené mediální realitou a tupě zírající s cigaretou v ústech do telestěn, je obrazem celé společnosti, která informace konzumuje, ale nepřemýšlí o nich. Proti jejímu barevnému světu, červené sedačce a růžovým šatům tak stojí šedý svět nespokojeného Neala. Mildred, stejně jako její kamarádky (Lenka Ježková, Iveta Vlková) vlastně zůstávají svými způsoby, řečí a gesty, malými dětmi, nedotčenými hořkostí světa. Jsou zvyklé dělat jen to, co jim dovolí telestěny v jejich obývacích pokojích a nebojí se války, která je obklopuje. Všechny jsou už příliš otupělé, než aby cítily něco sami za sebe, hrdinové z Rodinky přeci všechno prožijí za ně. Každý den tak dostanou svoji pravidelnou dávku emocí... Neznáme to odněkud?
Oproti knižní předloze je velitelem hasičů žena. Zatímco Bradbury daroval této postavě postupný vývoj a odkrýval tak čtenáři skutečnost, že Nealův nadřízený je ve skutečnosti velmi vzdělán, zná pravý obsah knih a dokáže citovat slavné autory, velitelka Lynett (Dita Jandová) v divadelní verzi příběhu tuhle nebezpečnou stránku své postavy divákům zatajuje. Ostatně, rozdílů mezi knihou a Poldovým scénářem je více. Úplné vytěsnění válečného konfliktu tak příběh podstatně zjednodušuje a ulehčuje divákovi přístup k hlavní a silné myšlence hry, která přímo křičí svojí aktuálností. Trochu mě zamrzelo, že zde chybí jedna z nejdůležitějších postav románové předlohy – a totiž Faber, jež nezkušenému a nerozhodnému Nealovi vlastně ukázal cestu, pomohl mu najít skupinku bývalých vysokoškolských profesorů a zavedl mechanického ohaře na špatnou stopu. A vida, další rozdíl. Mechanický ohař, nová a neomylná zbraň hledající si své oběti sama pomocí pachových stop je sice lehko představitelná ve čtenářově fantazii, ale obtížně ztvárnitelná na pódiu. Ani soubor Zdrhovadlo si na tak náročný úkol netroufl.
Samotná postava Neala Montaga je zahrána pravdivě a lehce. V úplném začátku jej jeho práce těší stejně intenzivně jako ji začíná v průběhu hry nenávidět. Když na úplný závěr přednáší úryvek z knihy Artušova smrt (Thomas Malory), je stejně přirozený jako v kterékoliv předchozí scéně.
Autorský rukopis Václava Poldy je už čitelný. Nepříliš složité a přitom působivé efekty vyráží divákům dech. V letošním roce byla kontinuita příběhu dotvořena listy papíru, stránkami knih nebo lístky ze stromů, které se zvolna snášely na zem. Velmi pěkně byl vyřešen okamžik, kdy Neal zabije Lynett shozením do plamenů ohně. Motivem strhávání pláten sice zopakoval režisér Václav Polda výborný nápad z minulého roku, tentokrát však plátna nesla portrét hledaného Neala Montaga a on sám po sobě jejich ničením smazával stopy.
Divadelní soubor Zdrhovadlo je již tradičně zárukou velkého divadelního zážitku. Letos přijel do Loun s nesmírně zajímavým námětem, který sice zjednodušil, ale o to snadnější měl potom cestu k divákovi. Těžko věřit, že hra měla premiéru teprve 1. března letošního roku.

(Ray Bradbury: 451 – Zdrhovadlo Klášterec, Vrchlického divadlo v Lounech, 10. března 2007 h)
Tereza Cajthamlová

ÚNOR 2007

Energit

Někam do začátku 70. let se poslední únorový den ponořila kavárna Vrchlického divadla v Lounech. V rockovém zvuku těchto let ji pořádně vykoupala obnovená skupina Energit. Bohužel se nemohla prezentovat v plné síle, protože „Guma“ Kulhánek náhle ochořel. Tony Smrčka, jeden ze zakládajících členů Žlutýho psa, sice pohotově zaskočil, ale těžko říci, jak by vypadal repertoárový list s původním baskytaristou. Takto na něm převažovaly hardrockové a artrockové šlágry ze vzývaného desetiletí, které sem tam doplnila stará bluesová balada, jazzrocková kompozice vystlaná Holečkovými „hammondkami“ nebo některý z vlastních, zřídka slýchaných hitů. Energit dával od začátku najevo, že živočišnému rytmu bubeníka „Erno“ Šedivého je divadelní kavárna trochu malá. Po jeho šťavnatém boogie se kytara Luboše Andršta opakovaně rozbíhala k vlastním exhibicím a úchvatnému plantovskému zpěvu Honzy Holečka byl strop budovy příliš nízký. Pamětníci a nostalgici si tak jistě prožili nejednu extázi. Ti dopředu zahledění, trošku již alergičtí na neustálé revivalové vlny se shovívavě usmívali a mysleli si něco o tom, že tato hudba má dnes již především dokumentární a symbolickou hodnotu – jak dokazoval dosti vysoký věkový průměr posluchačů a třeba jedna z mála zahraných vlastních písní, nazvaná Freedom. Ovšem jen do chvíle, než se přistihli, že si sami podupávají do rytmu a zálibně pohupují hlavou. Bylo by proto dnes lehké odbýt produkci Energitu jako kvalitní a povedenou imitaci sedmdesátkového soudu od Led Zeppelinů přes Deep Purple po Jimiho Hendrixe. Když si však uvědomíme, že jejich hudba byla od soudobého trendu pozadu jen o několik let, oceníme její přínos a přijde nám líto, že ji normalizace tak brzy zadusila – z jejích pupenů mohl vyrůst plnohodnotný rockový strom s českými plody. A taky - měli jste vidět to nadšení publika!!

(Energit, Vrchlického divadlo v Lounech, 28. února 2007)
Jan Vnouček

Maratón

Otázku, proč se lidi stále za něčím plahočí, se v lounském Vrchlického divadle snažila zodpovědět netradiční komedie Maratón. Pod hlavičkou Divadla bez zábradlí si maratónskou trať zaběhli Bohumil Klepl, Filip Čapka a Adrian Jastraban. Autor slavné hry vsadil své tři vzájemně se faulující anti-hrdiny, pojmenované podle klasických francouzských básníků (Rimbaud, Ducasse-Lautreamont, Nerval), do vcelku průhledné metafory. Jen na rozdíl od starších kolegů na Godota nečekají, ale běží za ním. Tím, že Claude Confortés děj situoval do reálné situace sportovního závodu, oslabil absurdní vyznění a přidal mu akční prvky, které ho udělaly přijatelným i pro širší publikum. Navíc si ironicky pohrál s žánry a nechal na jevišti odehrávat směsku komedie, klauniády, kabaretu a scénických civilních zpovědí. To dohromady vytvořilo zábavní show stylu Polívkovy Manéže, občas doplňovanou hlasem sportovního komentátora. Bez znalosti textu hry nelze posoudit, co byly nápady autora a co režiséra Radka Balaše. Každopádně režie chytře, aniž to přeháněla, zapojovala zcizovací prvky (vystupování z rolí), časté aktualizace z českých reálií (parodie reklam, konkrétní narážky) a přímý dialog s publikem. Zdařilo se také – trochu i za pomoci vulgárního slovníku -, že modelové téma představení nepůsobilo strnule a suše. A když se k tomu přidala ještě invence herců a pohotovost diváků (např. neplánovaný „skeč“ s pravidelnou návštěvnicí, paní Havrlantovou), vzniklo vtipné, místy až bláznivé představení s vážným podtónem. Postavy, typově zastupující mládí, střední věk a stáří, se vedle vzájemného soupeření stihly pohádat například v otázkách stylu běhu, náboženství i politiky, vyložit svoje představy úspěchu, zestárnout a prožít si pohřeb. „Chceme zabít čas, ale čas stejně nakonec zabije nás, “ zazní v závěrečné pasáži a odpoví na úvodní nevyslovenou otázku. A i když si to uvědomují hlavně ti „poražení“, Godotovi s kosou neutečou ani „vítězové“. „My jenom bavíme lidi, aby zapomněli, že to s nima jde s kopce,“ vyjádřili se k tomu herci - napolo v roli, napolo za sebe - běžící také svůj soukromý maratón. Ale kde je potom nějaká naděje? Dokud neležíme na márách, můžeme naštěstí vždycky začít znova. Alespoň podle „zlatého pravidla maratónu“.

(Claude Confortés: Maratón – Divadlo bez zábradlí, Vrchlického divadlo v Lounech, 15. února 2007)
Jan Vnouček

Oleš-Jörgensmann-Oleš trio

Nestává se často, aby do Loun zavítali špičkoví zahraniční muzikanti. Proto nejlepší polská jazzová kapela 2005, Trio Oleš-Jörgensmann-Oleš, vzbuzovala velká očekávání. Hned od prvních tónů bylo také jasné, že v kavárně Vrchlického divadla koncertuje další reprezentant současného evropského jazzu. Nedávné vystoupení podobně stylově vyhraněného Vertiga Quintet (česká jazzová kapela 2005) vyvolalo rozporuplné reakce. Dva mladí polští bratři, baskytarista Marcin a bubeník Bartrolomiej Brat, a zkušený německý basklarinetista Theo Jörgensmann postavili svou hudbu taktéž na atmosféricky kakofonickém a jemně odstíněném zvuku. Ale na rozdíl od svých českých kolegů, kteří se až moc nechávali unášet zasněnými, minimalistickými někdy až ambientními hudebními krajinami, je polsko-německá trojice střídala i s rychlými instrumentálními orgiemi, kde melodickou linku trhala na cáry nebo alespoň na vlající fangličky. Publikum tak dostalo, co chtělo – srozumitelný rytmus. Skupina navíc vládla silnými zbraněmi – častými, a kupodivu překvapivými solíčky, což se dnes zdá takřka zázračné, a úchvatnými zvuky, které dokázala ze svých nástrojů vyloudit bez pomoci jakýchkoliv odpůrných efektů. Ale hlavně jí nescházelo to nejdůležitější – odvaha a invence. Jeden příklad za všechny, nevidí se přece často, aby bubeník hrál na činely smyčcem jako na struny… Osobně za vrchol koncertu považuji dramatickou avantgardní kompozici „Parbat“ s úvodními naléhavými zvonečky, industriální basou, klarinetem a folklorními a baladickými ohlasy. Po úvodních rozpacích byly tedy mohutné ovace o to sladší pro sympatické jazzmany i spokojené posluchače.

(Oleš-Jörgensmann-Oleš trio, Vrchlického divadlo v Lounech, 8. února 2007)
Jan Vnouček

Petr Váša

Historií svého „fyzického básnictví“ provedl lounské obecenstvo Petr Váša. Kdo ještě nikdy nebyl svědkem jeho vystoupení, k němu mohl přistupovat s jistou negativní předpojatostí. Proboha, co ten chlápek z Brna chce na pódiu dělal? Bez hudebního nástroje, na nějž by hrál, bez papíru, z něhož by četl? Nebude to jen rádoby umělecká exhibice pro snoby? Přes toto jisté napětí přišla do kavárny Vrchlického divadla slušná návštěva a podle ohlasů byla velmi příjemně překvapena. Vášovi se totiž podařilo nenásilně propojit intelektuální komunikační experiment se skoro klaunskými výstupy - plnými hříček, výrazné mimiky pantomimy, modulace hlasu a smyslu pro humor. A ještě diváky srozumitelně provedl patnácti lety tohoto žánru na pomezí poezie, pohybového divadla, akčního výtvarného umění a hudby. V jeho raných pokusech ze začátku 90. let jako by se připravovala všechna pozdější vývojová stadia „poémes physiques“. Ze slov a těla budoval fyzické kaligramy (jako např. při výstupu „Je naděje“), recitačně a pantomimicky se chápal absolutní poezie složené ze zvuků a hlásek („Vlak“) nebo se dotýkal až zpěvu a capella („sólo na bezpražcovou baskytaru“). V druhém tvůrčím období začal omezovat konvenční slova. Zavzpomínal si na něj výstupem, při němž češtinu prokládal jakousi svahilštinou a až primitivními pazvuky, od divošských zaklínadel až po dětské žvatlání. To vše doplňoval bubnováním na židličku a luskáním prstů. „Vida Ovida!“ povzdechl si ironicky, ještě než představil svou nejradikálnější etapu. V programu „Cirkus – chaos – minaret“ se už odhodlal zbavit všech jazykových konvencí a pokusil se o universální srozumitelnost. Na základní rytmus, třeba podupávání, navlékal plejádu vrčení, skřeků a mlaskání. Toto „radikální techno“, jak to sám nazval“, ho osvobodilo od „člověka“ a dovolilo mu objevovat svou animální podstatu, třeba „kadencí“ obličejových masek z prstů. Návrat k českému jazyku Váša demonstroval úryvky z vlastního operního libreta Lišák je lišák (nahrávka vyšla loni na CD pod značkou Ty syčáci). V kouzelném textu plném jazykolamů a řečových hříček spojil své předchozí zkušenosti. Proto tak věrně osobitou „přírodní lyrikou“ naimitoval zvuky lesa i s jeho vábením - „Les vábí: Vlez!“ a „Svleč pleš!“ A ještě dokázal „ruka-noha“ vykreslit závažné drama „člena mysliveckého sdružení, starého Poseda“. Jako zatím své nejnovější dílo předvedl program „Tomvansong“. Vymyslel si pseudoesperanto, vlastní jazyk trans-latinu. Slovy z různých jazyků, zvuky nebo jen shluky a vyrážením hlásek se ponořil do biblické prehistorie či hlubin své duše. Například v kouzelném dialogu z „Rajské scény“: „Ave, Eva!“ „Huš, huš, Tyranosaurus rex!“ nebo v „Lamentu na rozladěnou starou loutnu“ zakončeném vlčím vytím. Co taky zbývá jiného, když „luna-nula“? Ale není třeba propadat beznaději, vždyť slovy Poseda: „Bude kobře! Napařát!!“

(Petr Váša: 15 let fyzického básnictví, Vrchlického divadlo v Lounech, 7. února 2007)
Jan Vnouček

LEDEN 2007

Gazdina roba

Ve hře Gazdina roba představila Gabriela Preissová samostatnou, svobodomyslnou a tvrdohlavou hrdinku Evu, která se vzepře „celému světu“. Mezi muži však nenajde podobně odvážný protějšek a proto opuštěna „celým světem“ volí raději sebevraždu. Realistické drama ze Slovácka, které oprávněně zařazujeme do zlatého fondu české divadelní klasiky 19. století, se ve své době (1889) setkalo s drtivým odsudkem kritiky. Soudobí publicisté – zvyklí na vlastenecké historické fresky a bulvární komedie – mu vyčítali především nemravnost a hanobení lidu. Není proto divu, že režisér Jiří Pokorný, známý to průkopník českého coolness divadla, svlékl postavy z krojů a vrhl je do „post-realistických“ kulis a kostýmů druhé poloviny 20. století. Chtěl ukázat, že 120 let starý skanzen skrývá nebezpečně aktuální, polemicky feministické jádro. Režisér sice použil svérázné vyjadřovací prostředky a pověstných schválností se také nevyvaroval (např. jediný, kdo je oblečen do tradičního kroje, je rozvedená, vyvržená a tradici nectící Notáriuska), ale zůstal věren duchu Preissové. Je ironií, že mnoho současných recenzentů inscenaci Divadla Na Zábradlí odsoudilo podobnými slovy jako jejich dávní kolegové – urážka již ne lidu, ale autorky, neúcta k tradici a nemravnost (viz např. kritiky na http://i-divadlo.cz). Jako by nevěděli, že takovými měřítky se umění hodnotit nedá. Celé představení doprovází metafora skoku – skoku po hlavě do lásky, do neznáma, do Dunaje… V souladu s tím je celkové vyznění nejednoznačné – vyhrocená svobodomyslnost a láska jsou vykresleny jako osvobozující, ale zároveň zničující vášně. Jevištní zpracování je založeno na stírání stylových a žánrových hranic. Pokorný mísí naturalistickou coolness poetiku s citlivým symbolismem. Bezprostředně vedle sebe postavil lidskou tragédii, kabaret (živé hudební produkce) a parodii (např. začátek 2. dějství připomíná „maryšovskou“ scénku z Možná přijde i kouzelník, postavy barona a baronky jakoby vystřižené ze šteindlerovsko-vávrovského kurzu Alles Gute) – a nechal je spolu působit. Divák je tak při vypjatých obrazech, když se třeba mluví o mrtvém dítěti, postaven do nezáviděníhodné pozice. Je dojat, ale zároveň ponoukán ke smíchu. Vrcholem je monumentální třetí dějství, přeplněné čistými symboly a metaforami. A závěrečný obraz, kdy se diváci mohou sami rozhodnout, zda se Eva - oddělena oponou od ostatních – utopila nebo jen odhodila symbol pokrytectví a začala nový život. Podobně „na hraně“ jsou i herecké výkony. V Pokorného režii se vymykají běžnému posouzení – herci jsou nuceni střídat různé typy herectví. Z charakterního přecházejí do vnějškového (Kristina Maděričová jako Eva, David Švehlík jako Mánek), z civilního do tragikomického (Zdena Hadrbolcová jako Mešjanovka), křečovitě parodují (Jaroslava Tvrzníková jako Evina tetka) nebo jsou obsazeni spíše jako ochotnické, dojemně komické typy (Pavel Liška jako Samko). Režisér Jiří Pokorný má své chyby, někdy je zbytečně efektní, povrchní a rád provokuje, ale Eva v něm našla svého vysněného odvážného muže. Což v podobě nominace na nejlepší českou inscenaci roku 2004 ocenila i porota Cen Alfréda Radoka a překvapené lounské publikum mohutným potleskem.

(Gabriela Preissové: Gazdina roba – Divadlo Na Zábradlí, Vrchlického divadlo v Lounech, 25. ledna 2007)
Jan Vnouček

Liz a Betty

Rádobydivadlo Klapý je v Lounech pravidelným hostem. Návštěvníci Vrchlického divadla byli tentokrát zvědaví, jak se vypořádalo s jím málo probádanou komediální půdou a komorním divadlem dvou herců, konkrétně hereček. Nutno ovšem říci, že veselohra Liz a Betty od americké spisovatelky Elizabeth Fullerové to Klapýmu příliš neusnadnila. Osvědčené zápletkové schéma o hostovi, který nechce odjet, autorka navoněla autografickým odérem a zatraktivnila postavou skutečné hollywoodské legendy 30. a 40. let, Bette Davisové. Již originální název Me and Jezebel napovídá, že k plnému vychutnání hry bude českému publiku patrně chybět znalost kontextu. Kdopak u nás zná film Nahá pravda z roku 1938, v němž Davisová ztvárnila tuto svou nejslavnější zápornou roli? Režisér Ladislav Valeš se snažil – i změnou názvu – situaci více zobecnit, ale přesto v záplavě hollywoodských jmen a reálií z té doby většina v USA jistě velmi vtipných narážek vyzněla do ztracena. Obě herečky – Veronika Týcová jako vypravěčka Liz a Eva Andělová jako uštěpačná a egoistická Betty – se tedy příliš nemohli spolehnout na vyznění textu. Všechna tíha představení ležela na jejich hereckých výkonech. A jen díky oběma protagonistkám poněkud sentimentální komedie obstála. Eva Andělová nechala zahořklou a zestárlou držitelku dvou Oskarů trousit sarkastické perly a občas odkryla i její citlivé, osamělé a nešťastné nitro. Její hostitelka Liz (a autorka hry) v podání Veroniky Týcové nenásilně prolínala epickou polohu vypravěčky a dramatickou polohu postavy a těžila z tohoto rozporu komické situace. Navíc sama ztvárňovala i svého manžela, své dítě a další figurky, což bylo herecky i divácky velmi vděčné. Suverénní improvizací zvládla též technické problémy s osvětlením jeviště. „Trochu nám blbne elektrika,“ vysvětlovala pohotově. Elektrická síť v celém městě „spadla“ v důsledku vichřice a bouřky naštěstí až čtvrt hodiny po představení. Věřme, že na ochotnickou přehlídku Lounské divadlení 2007, která se v lounském divadle koná 9. až 11. března, již bude svítit jen sluníčko.

(Elizabeth Fuller: Liz a Betty – Rádobydivadlo Klapý, 18. ledna 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Vratislav Brabenec a Joe Karafiát

Emotivní! Jinak nelze nazvat autorské čtení Vratislava Brabence za doprovodu kytaristy Joe Karafiáta proběhnuvší v kavárně Vrchlického divadla. Básníka a saxofonistu The Plastic People doprovázel na kytaru Joe Karafiát z téže kapely. Po úvodní mohutné zvukové kakofonii obou muzikantů začalo vystoupení dlouhým, nikdy neodeslaným dopisem „Vážený pane Kolář“. Brabencova usilovná, rychle plynoucí deklamace, vychrlená bez pomlk jakoby jedním dechem připomínala zoufalou motlitbu. Motlitbu člověka, který chce věřit, ale ví, že to po apokalyptickém 20. století už nejde: „zjevuje se mi to ve snech / když mě vyřazují z fronty do komor / protože nejsem žid“ nebo „a lačnýmu je třeba do žlabu přidat / hladovýmu ubrat, jak je napsáno / v každým dobrým návodu na víru / či na pořádný fundamentální náboženství“. A který se musí spokojit s tím, že „ta prostá, boží buzerace“ je vykoupena jen drobnými wolkerovskými radostmi: „Konečně jsem dnes, pane K., rozuměl psovi“. S tímto vyzněním korespondovala i disharmonická hluková kytara a zpěvavé „refrény“, kde místo oslavného „aleluja“ znělo skeptické a ironické „sám sobě kurvou“. Spojování „vysokého“ s „nízkým“, biblického jazyka s vulgaritami nejhrubšího zrna, historických skutečností s banalitou, mýtu s konkrétními reáliemi je základem básníkova vyjádření. Vědomě navazuje na civilní beatnictví často vzpomínaného Ferlinghettiho, mýtotvorný antimýtus českého literárního undergroundu a přes všechnu lyrickou zastřenost i na plamenný vztek pozdního Ivana Diviše. Jako by to nestačilo, jeho slova navíc vybrušoval Karafiátův nástroj. Trhal je na cucky, nemilosrdně kul ocelovým kladivem nebo z nich vyřezával bluesovou dřeň. Posluchači samozřejmě nepřišly ani o tradiční freejazzové exhibice a Brabencovu specialitu – hru na dva saxofony zároveň. Mužný žal nad zmarněným časem, nesentimentální lítost nad vlastními nedostatečnostmi a bolest a děs nad lidským utrpením, celý večer kapající z Brabencových automatických textů a litanických pásem, jejichž temnotou jen občas bleskl rým, naplno vytryskl v závěrečné pohádce O havranovi. „Pravdivá“ bajka, protože „dětem se lhát nemá“, v níž vzpomínal na svého mrtvého „fotra“ - se zjevnou narážkou na „Nikdy více!“ Poeova ravena - dojala autora až k nefalšovaným slzám. A když za otce přidal kvílivé saxofonové requiem, umocněné zrychlující dunivou kytarou, musel vše shodit nevěřícným zakletím: „Tyhle Louny, to je teda štace!“

(Vratislav Brabenec & Joe Karafiát, 17. ledna 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Jaroslav Čása a Rychlý spouště

Na začátku ledna byly ve Vrchlického divadle v Lounech zahájeny dvě zajímavé výstavy. V divadelní kavárně vystavil své obrazy lounský „ztracený syn“ Jaroslav Čása a ve vstupním foyer před veřejnost předstoupil místní fotografický kroužek „Rychlý spouště“.
Čásova plátna z dlouhého časového rozpětí 1980 až 2006 se až na výjimky pohybují v mantinelech abstraktního expresionismu, ale rozptyl uchopení „stylu“ je velmi široký. Od nejstarší abstrahované krajiny až po barevně i výrazově střídmé, častěji divoké abstraktní kompozice, které hledají ztracenou strukturu tu ve velkých oválech, tu v malých bodech, tu v zašmodrchaných tazích, v mocných nánosech jedovatě žluté nebo silných pravoúhlých tazích špachtle. Rozdílné přístupy k tomuto druhu malby vyjádřili i úvodní řečníci. Ředitel divadla Vladimír Drápal vyzdvihl, jak se v obrazech promítla malířova osobnost. „Vidím v nich jeho energii a jeho zběsilé nápady. Potvrdilo se mi, že obraz je poezií duše,“ řekl mimo jiné. Názor většinové populace, jež nad tzv. moderním umění dávno zlomila hůl, zastupoval Jan Kerner. „Snad se na mě nebude zlobit, ale já v těch obrazech jeho osobnost nevidím. Ale protože vím, že tu takový nejsem sám, tak se budu snažit ji na druhý, třetí pohled najít,“ přislíbil starosta Loun. Příznačnou „neshodu“ dvou pohledů vyřešil sám umělec, když výstavu zahájil smiřujícím: „Bar je otevřen!“
Ale i u vstupu se bylo na co dívat. „Rychlý spouště“ se předvedly jako sdružení plné talentu. Troufám si předpovědět, že jednou se o tomto neformálním spolku, který vznikl v roce 2004 okolo Jiřího Ondráka, bude psát v příštích kulturních dějinách Loun. Každý z patnácti tělem či duchem mladých fotografů dostal prostor k prezentaci jen několika snímků, ale i přes pestrost zvolených technik a žánrů působí výstavka vyrovnaně. Vidět jsou experimenty s dírkovou komorou, krajinky, reportáže, portréty a akty, makrosnímky - a to barevné i černobílé. Výhodu mají fotografové, kteří vystavili uzavřené monotematické celky jako krásná milovnice dráždivých autoportrétů Martina Kopecká, poctivá reportážní žurnalistka Anna Menoušková nebo třeba žasnoucí návštěvník Paříže, Mirek Blažek. Samostatnou kapitolou je vyznavač camery obscury Jiří Bláha, oživující dřevní doby fotografického umění. A to jmenuji opravdu jen namátkou. Výstava je svědectvím, že v Lounech roste silná generace fotografů a že spojovat se má smysl i v době individualismu.
Díla Jaroslava Čásy můžete v divadle shlédnout až do konce února, „Rychlý spouště“ jen do posledního ledna.

(Jaroslav Čása, obrazy - 8. ledna až 28. února 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
(Výstava kroužku „Rychlý spouště“ – 8. ledna až 30. ledna 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

PROSINEC 2006

Dagmar Andrtová-Voňková

Čarovný večer čekal 6. prosince návštěvníky Vrchlického divadla v Lounech. Písničkářka Dagmar Andrtová-Voňková pro ně totiž připravila velmi nevšední představení. Její koncert vytrhl posluchače z běžných starostí a uvedl je do vlídné náruče Matky Přírody. Stále se usmívající umělkyně zrušila „pódium“, a pohybovala se volně před obsazenými stoly. Odmítla také zprostředkující mikrofony a vystoupila plně akusticky. Prvním překvapením bylo tedy zdánlivě samozřejmé zjištění - aby člověk slyšel, musí poslouchat. Druhým překvapením byl uhrančivý účinek jejích písní. Předvedla se v nich především jako suverénní kytaristka a – i přes nachlazení – jako majitelka hlubokého, plného a velmi tvárného hlasu. Textově vědomě navazuje na folklorní poetiku, která je však jen řídce pseudofolklorní. Z lidových nápěvů si vzala jen posmutnělou baladickou atmosféru a bohatou přírodní metaforiku. „Hřbitůvek do stráně, jak chleba do pece…,“ zpívala například. Jindy jakoby navazovala na raný wolkerovský naivismus: „Den jde s tím, kdo ho stvořil, do polí.“ Co dělalo koncert originálním, bylo také spojení této poetiky s rozmanitým a precizním zpěvem – někdy vypjatým, jindy ztlumeným – s ještě barvitější kytarovou hrou. Svá témata nehalila do folklorních krajek, naopak navlékala je do moderního folkového zvuku. S odzbrojující samozřejmostí zpívala a vyprávěla o „zlomené lipce“, „čirém potůčku“, o „ptáčkovi na zahrádce“, o „háji bukovém“, „starém dubu“, o „duze“ a „protiduze“, o „odrazu nebe na hladině řeky“, o „jasné hvězdě“, „větrném víru“ nebo třeba o „bezince“. Její v této poloze až františkánské vidění světa bylo hodně zranitelné. Kupodivu ale nikdy nesklouzlo k barokizujícímu kýči. Vedle nesporné autenticity k tomu napomáhalo pevné ukotvení její tvorby v krkonošském a posázavském kraji, kde Andrtová žila nebo žije. Každý potůček, každý strom, o nichž zpívala, byl stejně konkrétním jako všeobecným potůčkem a stromem. Prostřednictvím jich vzývala a opěvovala svou krajinu, ale i přírodu jako takovou. Lze si ji snadno představit jako přírodní šamanku, jejíž hudba léčí a zaklíná. „Jak jsi krásný dube starý, Bohem stvořený, jeden lísteček máš zlatý, druhý měděný… i mým srdcem prorůstají tvoje kořeny,“ potvrzovala tezi o prolínání „krajiny vnitřní a vnější“. Vedle polohy muzikální lesní víly, žasnoucí nad těmi zdánlivě nejsamozřejmějšími věcmi, však ukázala, že je i zdatná šansoniérka (píseň Ester a Géza) a instrumentální alchymistka. To když v písni o „šlapání zelí“ laskala svou kytaru jen smyčcem nebo když v experimentální Voliéře zavěsila smyčec na struny pražce a nechala jej „tlouci“ synchronně se svým srdcem. Stará hipísačka Andrtová, jak ji odhadl jeden z návštěvníků, by jistě raději koncertovala někde v prosluněném bukovém lese, ale končit se jí nechtělo ani v divadelní kavárně. „Jen hlava zelí, a jakou silou drží pohromadě!“ divila se na konci svého dvě a půl hodinového vystoupení a všem přítomným bylo jasné, jaktože zažívá v přírodě ty magické zážitky, které jí pak nikdo nechce věřit – třeba ten o lípě obsypané hejnem motýlů-baboček…

(Dagmar Andrtová-Voňková, 6. prosince 2006, Vrchlického divadlo v Lounech) Jan Vnouček

LISTOPAD 2006

Vertigo Quintet

Někdo říká, že jazz zemřel v roce 1991 s Milesem Davisem. Jiní se ho snaží rozvíjet dál. Jednou z takových novátorských kapel je česko-slovenský Vertigo Quintet, který na konci listopadu zahrál v kavárně lounského Vrchlického divadla. Soubor, oceněný vloni Andělem za nejlepší jazzovou nahrávku, se vydal oblíbenou eklektickou cestou, ale vyhrotil ji ad absurdum. Ve vlastních skladbách, jež na koncertě prezentoval, se nebál ostře vyklenout dechovou, skoro swingovou melodickou linku, aby ji vzápětí bebopově natrhal na malé kousíčky nebo freejazzově vydávil na hromadu. Tomu všemu ochotně sekundovaly Fender klávesy, které ale dokázaly skladby i pečlivě vyhladit až k popovosti, pozvednout k romantizující klasické hudbě či je minimalisticky utišit až skoro do ticha. Moderní jazz už dávno rozbil klasickou písničkovou stavbu a nahradil ji strukturou „skladba – improvizace – sólo“ s očekávanými reakcemi publika. Vertigo Quintet se odvážil rozbít i tento obecný rastr. V jeho kompozicích se vše slilo do kostrbaté, nepravidelné sinusoidy, která se nesoustředila na instrumentální exhibice, ale na překvapivě introvertní a subtilní budování atmosféry. Jejich hudba vlastně s obecenstvem ani příliš nepočítala a trpělivě a soustředěně meditovala. Byl to lyrický, zasněný, absolutně abstraktní jazz s explozemi nastražených min žánrové historie (swing, bebop, freejazz). Jeho esence se nejzřetelněji projevila v předposlední skladbě Rozprávka. Chceme-li pro Vertigo mermomocí najít nějakou škatulku, přiklonil bych se k „artjazzu“ nebo jazzové alternativě. Že je to krok novátorský naznačilo i několik posluchačů, kteří z koncertu odešli předčasně. Podobně se kdysi odcházelo z vystoupení dnes již klasiků, Charlese Parkera nebo Thelonia Monka, ale určitě i z jiných dnes neznámých a právem zapomenutých hudebníků. Zda styl Vertiga Quintet (odkud fouká vítr jejich inspirace, ukázal např. kus od Kennyho Wheelera) je předzvěstí nového jazzu nebo jen slepou uličkou, ukáže až čas. Vertigo znamená v angličtině závrať - a mezi pádem a extází bývá jen úzká hranice…

(Vertigo Quintet, Vrchlického divadlo v Lounech, 29. listopadu 2006) Jan Vnouček

William Shakespeare: Hamlet – Divadlo v Celetné / Kašpar

Po loňském Richardu III. přivítalo Vrchlického divadlo v Lounech další velkou tragédii Williama Shakespeara. Hamlet je notoricky známá hra, která svádí k výrazným inscenacím. Nápaditou interpretací prastarého příběhu bylo i představení Spolku Kašpar. „Moderní úpravy“ – jichž se dnes tolik obává konzervativní divák – se nespokojily s nápadnými, ale povrchními schválnostmi, jako bylo obsazení „afročešky“ (mimochodem s krásným českým jménem Eliška Boučková) do role Ofélie nebo jedna scéna s telefonem. Režisér Jakub Špalek se zmocnil celé podstaty díla a aniž by autora prznil, nabídl na „prince dánského“ svůj vyhraněný pohled. Základem jeho uchopení byl neokázalý, nebásnický, notně proškrtaný a až na kost pročištěný překlad Milana Lukeše. V souladu s ním hercům předepsal silně civilní projev a příklonem k fraškovitosti rozkolísal celé zástupy hamletovských stereotypů. Hamlet v podání Petra Lněničky nebyl zadumaný melancholik se sklonem k filosofování, ale cynický ironik, jen proslulý „těžký“ monolog „být či nebýt“ nedeklamuje, ale pronáší lehce a s jemnou ironií v hlase. Proradný Claudius Jana Potměšila je až do odhalení vcelku příjemný a milující otčím. A Ofeliino šílenství není krutým únikem, ale trapným a vulgárním pomatením mysli. Od začátku až do konce si Kašpaři pohrávali s formou frašky, z níž jen sem tam nechali vystrčit drápek tragédie. A neomezili to jen na obligátní černohumorné Hrobníky. I jiné postavy jako by vypadly z grotesky – od humpoláckého Ducha otce přes Rosenkrantze a Guildensterna, duo nastrčeným špiclů k politování, až po neobratného Polonia. Latentní komično – kdy byl divák na vážkách, zda se vůbec může smát, tak bylo přítomno ve většině, i těch nejvyhrocenějších obrazů. Tragické a komické se sráželo v podivnou a vlastně nechutnou kaši, která vyvrcholila při závěrečném souboji Hamleta s Laertem, připomínající spíš bitku dvou nevycválaných kluků než heroický zápas. „Doba vymknutá z kloubů“ udělala z kašparovského Hamleta ochotného účastníka boje o moc, který se neštítí ani „spravedlivých“ zločinů. Zlo jde napříč postavami a je ďábelsky civilní… A důstojnost a patos se nedostavuje ani při finále. Před smrtí myslí Hamlet jen na to, kdo bude vládnout v Dánsku a aby se jeho příběh někdo dozvěděl. Proto celé přestavení příznačně končí „slavností války“, slavností zmaru a zániku. Možná takto fraškovitý Hamlet je nakonec depresivnější než obvyklá těžkomyslná provedení. Tento přístup však skrýval i úskalí. Velkou civilností se logicky z dialogů vytratilo i charakteristické osudové napětí a dramatičnost a inscenace především první třetině hry příliš nedržela pohromadě. Divák musel pomalu přicházet Špalkovu vnitřně převratnému výkladu na chuť. Když se mu to však podařilo, mohl pocítit svěží vánek uměleckého souznění a porozumění. Copak se celá zápletka Hamleta vlastně nepodobá komedii omylů, kde všichni umírají tak nějak nedopatřením? A copak víme, jak se tato hra hrála před čtyřmi stoletími, ještě než se na ní usadily nánosy romantických splínů a modernistických neuróz?

(William Shakespeare: Hamlet – Divadlo v Celetné / Kašpar, Vrchlického divadlo v Lounech, 21. listopadu 2006) Jan Vnouček

Peter Shaffer: Equus – premiéra Rádobydivadla Klapý

Představení Rádobydivadla Klapý nakukují do psychologických labyrintů a zákrut mezilidských vztahů. Proto logicky nebývají veselým pokoukáním, ani z nich nevyplývají nekomplikované teze. Jejich poetika má jiný cíl – dotknout se něčeho, co se může nazývat třeba duší. Taková byla i premiéra inscenace Equus od Petera Shaffera, uvedená 14. listopadu v lounském Vrchlického divadle. Hra řeší otázku, proč sedmnáctiletý chlapec oslepil několik koní. Případu se snaží na kloub přijít psychiatr, který jeho prostřednictvím řeší i vlastní osobní problémy. Umělecký vedoucí souboru, Ladislav Valeš, tentokrát režii přenechal svému kolegovi Jaroslavu Kodešovi a sám se ujal role doktora Dysarta – vypravěče příběhu. Režisér látku uchopil bravurně. Postavil jednoduchou scénu, na níž byly jako diváci po celou dobu přítomny všechny postavy. Na ní s lehkostí střídal časové roviny a změny místa a vypomáhal si při tom s dvěma předními světly. Celá hra se v podstatě odehrávala v psychiatrické ordinaci, odkud si jen ve vzpomínkách pachatele Alana (Vít Štastný) odskakovala na jiná místa. Středobodem příběhu byla ale vypravěč a komentátor děje. Valešova role byla vůbec složitá, musel často střídat literární pásmo s dramatickými dialogy. Na začátku a hned po přestávce mu někdy rezidua vypravěčské vševědoucnosti zůstávala v replikách, což mohlo mást. Vedle Liběny Štěpánové (matka), Jaromíra Holfeuera (otec) a Lenky Šťastné (Jill) dostal největší prostor Vít Šťastný jako mladiství delikvent. V jeho dobrém výkonu mu hodně napomohla práce režiséra. Především závěrečný vypjatý obraz, plný vášní, temnoty a koňského ržání, byl souhrou celého týmu velmi sugestivní a mrazilo z něj. I trvalá přítomnost všech herců na jevišti měla svou funkci – mimo své role totiž ztvárnili i pětici koní, kteří všechno viděli… Ano, jsme u zásadní otázky, o co se vlastně hrálo. „Já miluju oči koní, protože se v nich vidíš sám,“ říká jedna z postav a nabízí jednu z možností. Ale od začátku do konce se po postavách pnou oddenky „náboženství“. Někdo se modlí k Bohu, někdo ke spravedlnosti, jiný k vědě nebo k sexu. Ale zbavit se „žárlivého boha“ není tak snadné, nestačí se vzbouřit a vypíchnout mu oči. „Nikdy se toho udidla nezbavíš,“ říká na závěr zkušený lékař. Jen se zbavíš jednoho, už potřebuješ mít v ústech další. Psycholog Erik Fromm o tom kdysi napsal knihu Strach ze svobody. Ale tak jednoduché to není, některý bůh na oplátku dává vášeň a fantazii. Jenomže vždycky za to něco chce, a to trochu příliš připomíná ďáblův úpis. Neskončil by dnes Kristus také v blázinci, podobně jako Alan?

(Peter Shaffer: Equus – premiéra Rádobydivadla Klapý, Vrchlického divadlo v Lounech, 14. listopad 2006) Jan Vnouček

Phil Shöenfelt & Pavel Cingl

Listopadový folkový večer Vrchlického divadla v Lounech byl ve znamení potemnělého folkrocku Phila Shöenfelta. Tento anglický rocker, žijící v Praze, je v našem regionu dobře známý z mnoha vystoupení kapely Southern Cross v již zaniklých klubech Banán, Mandarín a Opera. Nyní dokázal – za pomoci kytaristy a houslisty Pavla Cingla - nadchnout i sólově. Kytarista Phil Shöenfelt patří do rodu amerických – ač sám Brit - folkových vypravěčů, které oplodnil životní pocit garážových rockerů z džungle velkoměst. Výsledkem je šansonově uhlazený, ale temně dekadentní zvuk. Při komorním koncertu se – především ve střední části koncertu - napovrch dral více onen cohenovský, dylanovský a cavovský spár. Ale o to více vynikly všechny jemné nuance hudby a chladná podmanivost zpěvu. Navíc Cinglovy aranže jeho příběhům dodávaly prostor a pomáhaly modelovat psychedelické nálady. Housle zatahovaly modrou oblohu nebo v písních čeřily poklidnou hladinu (např. Gambler) a elektrická mandolína je zvláčňovala (např. Charlottes Room) či minimalisticky přisypávala bezútěšnost (např. Black Rain). Nad tím se těžce nesl zvučný Shöenfeltův hlas. O všech těch nehezkých věcech (např. Hospital) zpíval nezúčastněně a lhostejně, což ho přibližovalo až někam ke gotic-rocku. Emocemi ve zpěvu šetřil, nechával je probublávat velmi skromně a projevoval je pouze ve vypjatých místech (např. Darkest Hour). A v tom právě spočívala jeho síla. V nevyjádřené melodice a dráždivě klidném zpěvu . Ta melodie tam pořád někde vespod byla, ale zjevovala se pouze skromně v refrénech – vždy v menší dávce, než by čím dál závislejší posluchač chtěl – čím méně jí bylo, tím byla tajemnější - a sladší. To ukázal po přestávce blok melancholických písních o lásce (Magdalena, Love and Destriction, Veronica ´s Veit), kde zpěvák opustil předchozí zamyšlenou polohu. Najednou něco chybělo, hudba se utápěla ve smutku a zpěv se nutil do zvroucnění. Přes Cinglovo aranžérské kouzlení se ztrácela ta nevyslovená, podprahová energie. Jak však Shöenfelt opět přidal na rockovém důrazu, tak se tklivým housličkám a citlivému zpěvu opět vrátila (Dead Flower for Alice). A to proto, že ji potřebovaly na roztančený závěr večera, kdy zazněly největší hity. Pomalu odpouštěný papiňák, do něhož se občas ozval brutální houslový „riff“ (Only You), explodoval v závěrečné Damage. Ale ani odpíchnutější kvákavý rytmus (houslové „kvákadlo“) nepředal Shöenfeltovu ledovému vokálu trochu tepla. Člověk by se musel zbláznit, kdyby netancoval… Sice skoro na vlastním hrobě, ale když se při třech přídavcích neudržely ani plechové strojky Václava Jíry… I ty - ač z odpadu – na počest té hudby tleskaly a rámusily!

(Phil Shöenfelt & Pavel Cingl, Vrchlického divadlo v Lounech, 8. listopadu 2006) Jan Vnouček

Václav Jíra – strojky a obrazy

Dvě strany své umělecké duše odhaluje v lounském Vrchlického divadle výtvarník Václav Jíra. Ve vstupním foyer a v kavárně rozestavil své motorické „strojky“, které na povel „ožívají“ - hýbou se, vyluzují zvuky nebo blikají. Nad ně pověsil velká plátna zaplněná barevnými nebo černobílými mechanickými součástmi. V malém sále pak vystavil vyabstrahované krajiny a „zahrady“ z desetiletí, kdy se lámalo tisíciletí. Některé složil z matissovských barevných skvrn, jiné z tučných impresionistických tahů, další z drobných expresionistických šlehů. Na první pohled by se zdálo, že hravý, technicky zdatný dadaista a poetický krajinář musejí jít proti sobě. Ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že Jíra je Louňák a jako všichni lounští malíři své generace je silně ovlivněn tvorbou Zdeňka Sýkory. Ten také o svých geometrických Liniích tvrdí, že jsou přirozeným pokračováním jeho krajinářství. Koneckonců Sýkorův duch z mnoha vystavených maleb přímo dýchá. Odvozenost, ale i Jírovu originalitu si nejlépe uvědomíme právě před malbami, kde se překrývají různě barevná ozubená kola, dráty, kliky a převodové řemeny. Sýkora svůj geometrický svět sestavuje z barevných linií, které mu diktuje počítač. Jíra k němu použil reálné části strojů. Vizuálně se obrazy obou malířů podobají, mezi Sýkorovou kombinatorikou a Jírovou hravostí je však rozdíl jako mezi přísným matematikem, co řeší rovnici o tisíci neznámých, a malým klukem, co rozmontoval budík, aby zjistil, proč místo tikání radši nelétá a neštěká. Paradoxně jde oběma o totéž. Popřít čas. Ale každý z nich se o to pokouší po svém. Sýkora ho nečasovostí a absolutností svých děl ignoruje. Jíra jeho neúprosně strojový rytmus sice přiznává, ale jenom proto, aby ho hyperboloval, donutil provádět „psí kusy“ - a tím se mu vysmál. Dadaismus - v reakci na jejich „užitečné“ využití v řadě krvelačných válek - zbavil stroje „funkcí“. Proto i „lounský Frankenstein“ stvořil svá „monstra“ jako čistě samoúčelné mechanismy. A když už jim vnuknul nějaký účel, tak je vyučil v ušlechtilých múzách – jako je malba nebo třeba barmanství. Na obě nerozlučně srostlé půlky Jírovy duše z balkónu Vrchlického divadla shlíží pozorně monstrózní Pocta Zdeňku Sýkorovi. Je to ztělesnění tohoto velkého umělce, který „diriguje“ – podobně jako zapnuté „monstrum“ - dění nejen lounské výtvarné scény již přes půl století. Přijďte se podívat do lounského divadla na Jírovo panoptikum. Uvidíte např. motorku, která maluje a ještě si k tomu zpívá…

(Václav Jíra – strojky a obrazy, Vrchlického divadlo v Lounech, 6. listopadu až 20. prosince 2006) Jan Vnouček

Jaroslav Erik Frič & Josef Klíč, host Ivan M. Jirous

Autorským čtením brněnského básníka Jaroslava Erika Friče a multižánrového violoncellisty Josefa Klíče začala v lounském Vrchlického divadle série literárně-hudebních večerů. Zájem celostátních médií avizoval výjimečnost kulturní události. Českou televizi, ČTK a literární magazín přilákal především hvězdný host, Ivan M. Jirous, čerstvý laureát Ceny Jaroslava Seiferta. Což o to, v divadelní kavárně se sešla slušná společnost. Jen, až na čestné výjimky, např. slečnu Boudovou, nějak chyběla mladá generace. A to je ve městě, které se chce pyšnit úctyhodným gymnáziem na pováženou. Na pováženou však nebyla produkce pořadu. Samorostlou hudební ekvilibristiku Josefa Klíče poznali při recitálu den předtím členové Kruhu přátel hudby. Interpretace skladeb Bohuslava Martinů, Astora Piazzoly a provedení vlastní barokně-expresivní kompozice Všechna jitra světa nenechalo nikoho na pochybách, že mají tu čest s invenčním a odvážným virtuózem. Brněnský hudebník svůj nástroj nepoužíval k pouhému hraní not ani při doprovodu obou básníků. I zde jím vyjadřoval především myšlenku a emoce. Dříve se tomuto žánru, kde jsou hudební i literární složky rovnocenné, říkalo melodram. V úvodní dlouhé básni Poslední autobus noční linky slídily Fričovy „střevlíky paměti“ kocovinou veršů, slov, reflexí a vzpomínek po dávno odteklém času dětství a jinošství, z něhož zbyly pouze koncová světla onoho nočního spoje MHD. Do toho Klíč dotvářel zšeřenou a disharmonickou krajinu, jíž jen občas - jako krátká šťastná chvilka - probleskla klasická melodie, smutná, ale plná jistoty, bezpečí a pevné půdy pod nohama. Poté se dostal ke slovu Jirous a zarecitoval několik básniček z poslední sbírky Rattus norvegicus. Zatímco Frič je epik, roztříštěně a bezcílně beatnický, ale epik, „Magor“ spřádá krátké, pokorně neuctivé lyricko-epické výkřiky a šepoty, plné apostrof (oslovení), citoslovcí a „vlkodlaků“. Jeho ambivalentně naivistickými rýmy prosakuje bolest, což vycítil i Klíč. Proto jí už nedal vyklenout jako u Fričovy rozevláté promluvy, ale nechal ji ze svého cella pouze probublávat. Po přestávce představili oba brněnští umělci společnou skladbu pro hlas a violoncello Můžu ti říct svůj sen. V novém, prý teprve podruhé veřejně prezentovaném díle se proplétaly dva hlasy. Fričova energická deklamace a Klíčův nápěv latinského liturgického textu. Vznikl tak velkolepý celek, v němž na sebe vzájemně působily protiklady zoufalého hymnu životní banality a neméně zoufalého hymnu duchovního. Kontrast zastřeného Fričova hlasu s jeho všedními metaforami („nedopalek léta“) a vznešeně vypjatého Klíčova vokálu ještě umocňoval svár mezi církevní písní, avantgardní disharmonií a metalovou smrští. „Čas, který je rytmem, který není,“ stýskal si básník nad nemilosrdností našeho novodobého boha. A Klíč za brutálních tónů svého cella litanicky naříká: „Kyrie, eleison! Kyrie, eleison“. Ale o smilování prosí oba, i když vědí, že čas i vzývaný bůh jsou lhostejní a neodpovídají.

(Jaroslav Erik Frič & Josef Klíč, host Ivan M. Jirous, 1. listopadu 2006, Vrchlického divadlo Louny) Jan Vnouček

ŘÍJEN 2006

Elling a Kjell Bjärne aneb Chvála bláznovství – Divadlo Kalich

Vyprodané Vrchlického divadlo si vychutnalo představení Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství. Jedno z nejlepších, co za poslední tři roky do Loun přijelo. Tvůrci mu totiž vnukli do vínku vzácnou ingredienci - přesnou vyváženost inteligentního humoru a lidové zábavy. A to s obdivuhodnou lehkostí, bez velkých kompromisů a viditelných švů. Pevný základ byl postaven již norským autorem knižní předlohy. Ingvar Ambjornsen využil skandinávské vymoženosti, díky níž lidé propuštění z psychiatrických léčeben získávají od státu zdarma byt. Do tohoto prostoru umístil dva tzv. blázny, od nichž „město Oslo“ - reprezentované sociálním pracovníkem - očekává opětovné zařazení se do tzv. normální společnosti. Námět, kde proti sobě stojí svět „bláznů“ a „normálních“ lidí, kteří si navzájem nerozumějí a z jejichž srážky vznikají nejčastěji tragikomické situace, využívá literatura k polemice o hranicích tzv. normálnosti. Jak napovídá již podtitul hry, odkazující až ke spisku renesančního humanisty Erasma Rotterdamského, ani zde tomu nebylo jinak. Ambjornsen se však naštěstí vyhnul obehrané písničce, v níž „blázen“ získává morálně navrch a stává se soudcem těch duševně zdravějších. Podobně jako Vladimír Morávek (ve filmu Nuda v Brně) se tomuto kýčovému přístupu vyhnul tím, že ze svých antihrdinů udělal lidi z masa a kostí s běžnými lidskými chybami a tužbami, žádné černobílé konstrukty. Scénárista Axel Hellstenius předlohu rozčlenil do krátkých filmových obrazů, z nichž režisér Ondřej Zajíc vytěžil maximum. Dařilo se mu řadu tragikomických scén ostře vypointovat a zároveň nesklouznout k povrchnosti. To by ovšem nedokázal bez obou hlavních hereckých představitelů. Výkon bratrů Dlouhých byl totiž brilantní. Oba vystavěli své postavy plné fobií a neuróz tak, že je po celou dobu udržely na tenké hranici mezi směšností a soucitem. Ellinga pojal Vladimír Dlouhý jako inteligentního „světáka“ se sklony k bájné lhavosti, navenek sebejistého, uvnitř komplikovaného, křehkého a zranitelného. Jeho herecký projev byl civilnější a těžil z ironie a sebeironie. Naproti tomu Kjella zahrál Michal Dlouhý jako lehce mentálně retardovaného outsidera, který přijímá svět kolem dětsky vyjeveně, ale uvnitř je silnější než jeho vychloubačný kolega. Proto Michalova komika mohla těžit z životní vitality, lidovosti a jednoduchosti své postavy. Z této rovnováhy, kterou vhodně doplňovaly figurky Vasila Fridricha a Evy Leinweberové, bralo představení Divadla Kalich již zmíněnou sílu. A mohlo se za bouře „smíchu skrze slzy“ soustředit na vykreslování tzv. normálnosti jako nekonečné série banálních rutinních úkonů (např. telefonování, nakupování, seznamování se s jinými lidmi). A o to tu šlo. Naučit se normálnosti, tedy přijmout banalitu a naučit se s ní žít, a zároveň neztratit citlivost a vnímavost k sobě i svému prostředí. Oba „hrdinové“ smysl svých životů přes různé peripetie nakonec našli. I proto představení - přes všechen hořký humor - vyznělo vlastně laskavě, což má české publikum rádo. „To doufám,“ reagoval Elling na poznámku, že „žijeme jen jednou“.

(Elling a Kjell Bjärne aneb Chvála bláznovství – Divadlo Kalich, 26. října 2006, Vrchlického divadlo v Lounech) Jan Vnouček

Psí vojáci

V poslední době mají lounští fanoušci rocku opět na co chodit. Akcí, kde hraje živá bigbítová kapela, se koná relativně dost. Jen v listopadu se jich chystá několik, v divadle vystoupení rockera Phila Shöenfelta, na „Bahně“ undergroundový festival a v Dobroměřicích koncert populárních Wohnoutů. Svou troškou do mlýna nyní přispělo znovu i Vrchlického divadlo a pozvalo skupinu z první ligy – Psí vojáky. Úkolu zahájit večer se zhostila Stolní společnost, která představila své nové CD. Již název napovídá, že nešlo o nějaký odvaz. Žatecká čtveřice v obsazení kytara, baskytara, bicí a piano navazuje na tradici českého hudebního undergroundu. V jejich křehkém zvuku a nevzrušivé deklamaci je slyšet vliv DG 307 a ve zvonivém pianinu třeba i „psího“ Filipa Topola. Oproti svým vzorům postrádají určité rockové nasazení, které nahrazují introvertním folkrockovým výrazem. Může to být slabina, může to být přednost. Pomalé a melodické skladby zněly příjemně a zajímavě, ale po půlhodinovém setu poněkud jednotvárně. Když však přitlačili trochu na pilu, jako např. v písni Pereme špinavé prádlo na Gellnerův text, tak dokázali, že se je vyplatí pozorně poslouchat. Po nich, po krátké přestavbě scény, nastoupili v tradiční tříčlenné sestavě Psí vojáci. Filip Topol srostlý s pianinem, David Skála za bicími a Jan Hazuka s baskytarou přehráli většinu svých šlágrů, včetně ploužáčku Chce se mi spát, šansonku Nebe je zatažený, ironicky optimistické hymny I ´m lucky nebo třeba bigbítku s lyrickým základem a několikrát odkládaným koncem Sbohem a řetěz. Kouzlo této původně dětské kapely (když poprvé vystoupili bylo jim okolo 14 let) je především v Topolově hře. Jeho naléhavé piáno bylo i v Lounech folklorně, skoro až cimbálově cinkavé, šansonově zamyšlené, jazzově rozhárané, klasicky uhlazené, temně burácivé nebo punkově skotačivé. To by ještě nebylo nic zvláštního, výjimečnost tkvěla v tom, že jeho smutek byl vždy spojen s jakýmsi ostnem, jakousi nevyslovenou bolestí. A když k tomu přidáme nenapodobitelnou tematizaci životních banalit, někdy ohnivě mytizovanou, zpívanou charakteristickým měkce ležérním hlasem dostaneme poetiku Psích vojáků jako na dlani. Ukázalo se také, že nejsou jen kapelou jednoho muže. Oba zbylí členové po těch dlouhých 27 letech, co spolu vystupují, již vědí, kdy nepřekážet, a kdy naopak zdůraznit náladu písně. Psí vojáci bývají nazýváni kultovním souborem, to znamená že publikum je přijalo bezvýhradně za své a odpustilo jim, že už mají zenit několik let za sebou a že jsou poněkud „životem unaveni“. Pokud však nezasvěcený posluchač nevěděl, že Topol mívá dlouhé proluky mezi písněmi nebo že ty méně melodické věci nejsou přístupné na první poslech, mohl se začít místy i nudit. Nezahráli sice Marylin Monroe či drásavé Žiletky, ale temně existenciálním přídavkem Žiju s textem středověké balady dokázali přeplněné divadelní kavárně, že se s nimi musí stále počítat.

(Psí vojáci, 25. října 2006, Vrchlického divadlo v Lounech) Jan Vnouček

Karel Plíhal

Louny svým koncertem obšťastnil písničkář Karel Plíhal. Jestli to bylo také obráceně, těžko říci. Každopádně si s sebou přivezl nejen kompletní zvukovou aparaturu, světelný park a vlastní židličku, ale i svou nenapodobitelnou poetiku. Ta mu získala tak masovou oblibu, že je schopen vyprodávat haly a velké sály, což dokázal i ve Vrchlického divadle. Umělecká stylizace posazená kamsi mezi roztržitost Jiřího Schmitzera a procítěnou vtipnost Jaromíra Nohavici pořád zabírá. Onen veřejně sdílený plíhalovský mýtus o introvertním baviči je však pouze mediálním obrazem. Plíhal nikdy nepatřil mezi rozjuchané folkaře, ale soudě podle lounského vystoupení je vlastně smrtelně vážný. Samozřejmě se nevzdal populárních veršovánek s vtipnou, často něžně cynickou pointou. Ale pod vlivem swingujících kainarovek z desky Nebe počká se do popředí jeho repertoáru dostaly posmutnělé šansony a balady. Kouzlo spočívá v tom, že Plíhalův pesimismus je velmi zábavný. Je jím prodchnuta i většina z oněch básniček, jimiž prokládá svá vystoupení a která jsou vlastně moudrými gnómickými výpověďmi. Ale s příchodem tématu stáří a smrti náhle se jeho pesimismus prohlubuje. „Až mi bude sto deset, přijde Bůh a zmáčkne reset,“ vyvolal salvu smíchu, který záhy tuhl na rtech. Potom už nepřekvapil bluesový zvuk tří Plíhalových kytar a vlastní, Kainarovy nebo třeba Šrámkovy melancholické verše. Neboť i když jeho mladistvé a hravé „ego, pořád rádo skládá lego“, tak ví že „smutek nevyvětrá tak lehce jako svítiplyn“ a že když „Pánbůh mlčí, asi čte si,“ zůstává jedinou, byť nejistou nadějí, že „mohou-li počkat mí věřitelé, i nebe počká!“ Ano, jen při koncertu Karla Plíhala „Hamlet drží bezlebkovou dietu, „kocour kliká šedou myší“ a „v babiččině skříni bydlí beduíni,“ ale nejsem si jist, zda je při něm možno potkat opravdového Karla Plíhala. Protože se zdá, že za oním máchovským „na tvář lehký smích, hluboký v srdci žal“, zeje hluboká obrovská propast, nad níž Plíhal balancuje po vratkém mostku humoru. A umíněně i s vědomím prvoplánovosti si opakuje: „Proč se smějou tuleni? Protože jsou zhuleni!“ Smáli jsme se všichni… Jen on se lehce usmíval.

(Karel Plíhal, 10. října 2006, Vrchlického divadlo Louny) Jan Vnouček

Václav Klapka: Holmesiáda – DS Jirásek Česká Lípa

Po opeře a sérii komedií s atraktivním hereckým obsazením nabídlo lounské Vrchlického divadlo na začátku sezóny svým návštěvníkům ochotnické divadelní představení. Již potřetí za svou existenci na své jeviště pozvalo Divadelní spolek Jirásek z České Lípy. Po loňském Psu baskervilském tentokrát českolipští přijeli s novým dobrodružstvím Sherlocka Holmese. Komediální hra Holmesiáda Václava Klapky navázala na „Psa“ tématicky i použitím stejných jevištních prostředků. Diváci se tak opět setkali s humorem stavějícím na parodii, nadsázce a inspiraci z gagů němých filmových grotesek. Časté byly také aktualizační politické a společenské narážky a dobové přesahy, až se chvílemi inscenace přibližovala poetice Cimrmanů. Tak se v ní mihla čínská restaurace s populárním Bóbikem, dvojice Karl a Bedřich z Německa hlásící se neúspěšně do služeb zla nebo Arab opásán časovanou bombou, podle jehož budíku si Watson seřizuje čas. Také zde jednotlivé výstupy spojovaly předtočené groteskní filmové sekvence, které navíc doplňoval ironizující či paradoxně postavený komentář. Projekce vhodně ilustrovaly také změnu prostředí a nahrazovaly zadní kulisy. Nicméně - jak u to u druhých dílů bývá – ztratila Holmesiáda poněkud švih. Bylo znát, že Klapka už své nápady nenavléká na pevný syžet předepsaný A.C. Doylem, a staví děj na jednotlivých epizodách. Také dvojice Holmes-Watson (v podání autora a režiséra Klapky a Karla Bělohubého) ustoupila dějově a herecky do pozadí. Prim získala vděčná úloha zloducha Moriartyho. Jmenovec známého herce Pavel Landovský ho pojal jako křížence Hanibala Lectera, zvoníka od Matky Boží a hororového Barta Simpsona. Výrazně působili i ostatní padouši: Jack Rozparovač (Miki Vik), Frankenstein na dálkové ovládání i popletený a krátkozraký Drákula (oba Cyril Grolmus). Škoda, že vinou herecké nejistoty občas zanikaly břitké pointy. Ale tyto případy nebyly časté. Jinak by inscenace nesklízela potlesk po každém obrazu, což není příliš obvyklé. A to i přes poněkud nejednoznačný konec, kdy se detektivka změnila v cimrmanovsky prorockou společenskou moralitu. Naštěstí českolipští lotři jsou natolik neodolatelní, že je vlastně máme rádi. „Polepším se! Budu šít saka. Stanu se Krejčířem,“ slibuje například napravený Jack. A zatímco Holmes a Watson míří se šťastným úsměvem do manželského chomoutu, poražený Moriarty zdvíhá hlavu a nadějeplně hledí vstříc 20. století.

(Václav Klapka: Holmesiáda – DS Jirásek Česká Lípa, Vrchlického divadlo v Lounech, 4. října 2006) Jan Vnouček

ZÁŘÍ 2006

FUT- František Uhlíř Trio

Cyklus jazzových koncertů se rozeběhl v lounském Vrchlického divadle. Jako první po prázdninách do jeho kavárny zavítalo trio Františka Uhlíře, které spolu s tímto zkušeným kontrabasistou tvoří neméně ostřílený bubeník František Helešic a kytarista Darko Jurkovič. Tento chorvatský hudebník přijel do Loun ukázat svůj málo (či vůbec) vídaný hráčský styl, tzv. „two hands tapping“. Kdo se však obával nějakého kytarového „onanování“, byl příjemně překvapen citlivou souhrou všech tří hráčů. A jestliže Uhlíř své silné struny krotil, Jurkovič se s nimi laskal na svém hmatníku. Chorvatův nástroj zněl jemně – nedral se zbytečně dopředu a citlivě se doplňoval s ostatními. Při takové konkurenci se o to víc musel snažit Helešic, který si také vystřihl několik velmi dlouhých bubenických sólíček. V celkové koncepci koncertu bylo jejich zařazení trochu násilné, ale to už k jazzu patří. Trio se prezentovalo vyspělým zvukem s dominantním kontrabasem, který se s bicími střídal v udávání rytmu, a do toho si na kytarovém hmatníku „vyťukával“ své party Jurkovič. Projev souboru byl dostatečně pestrý. Zahrál blues (Uhlířovo Zase nejsi doma), bossanovy (např. Triste A.C. Jobima), muzikálovou melodii (Rogersova slavná I Marrie an Angel), baladický ploužák (Uhlířův From Heart to Hearts), ale i jazzové standardy (Cole Porter, Burt Lane, Heyman-Young). Vše dostatečně vymáchané a vyvařené ve freejazzové omáčce. Nepočítáme-li přídavek, tak playlist uzavřel energický Jurkovičův hit Banana Split, kde se dalo zaslechnout blues i rockenroll. Trio Františka Uhlíře se příjemně poslouchalo a protože ji hráli Páni muzikanti, muselo se líbit i tomu, kdo jinak nemá tento rozvolněný způsob hudby rád.

( FUT- František Uhlíř Trio, 27. září 2006, Vrchlického divadlo v Lounech) Jan Vnouček

Panochovo kvarteto

Po úspěšném začátku divadelní sezóny se ve Vrchlického divadle Louny vydařilo i zahájení sezóny koncertní. Již 33. cyklus lounského Kruhu přátel hudby otevřel koncert Panochova kvarteta, jemuž předcházela vynikající pověst. „Služebně nejstarší komorní soubor u nás“ (podle předsedkyně KPH Hana Benešová) provedl Mozartův, Janáčkův a Dvořákův kvartet. Večer začal tzv. „Loveckým“ smyčcovým kvartetem B dur Wolfganga Amadea Mozarta. V jejich podání i toto rozverné dílo mělo hloubku a bylo prosto klasicistní „popovosti“. Přesun od slavného rakouského skladatele k Janáčkovi byl skokem od kratochvilné bezstarostnosti s hlavou v oblacích k moderním dilematům partnerských vztahů s hlavou v dlaních. Střídání dlouhých táhlých tónů s rychlými a krátkými v první větě 1. kvartetu „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“ prozrazují zápolení citu s rozumem a vášně s intelektem. Motivy lidové písně narážející do vibrujících tónů zase signalizují srážku jistot tradičních zvyků s lákavou, ale zničující nestálostí lidské přirozenosti. Vrchol vystoupení korunovaly drásavé smyčce čtvrté věty, kde zničující vášeň i smutek naznačily tragické vyústění dilematu. Po tomto vypjatém zážitku vrátil náladu v sálu zpět k vroucnosti Dvořákův kvartet F dur, nazývaný „Americký“. V první větě něžné smyčce vykreslily americkou idylu, panenskou zemi, ráj to napohled s melodickými náznaky takřka „pastýřských“ příběhů. V druhé větě už začíná na síle nabírat jemně klenutý smutek v očekávání pošlapání panenské půdy a na druhé straně slavnostní odhodlání budovat a přetvářet. Americký činorodý duch je ve třetí větě znázorněn až strojovým rytmem a velký americký příběh je sepnut v poslední větě, kde se hudební „obraz“ rozmachuje od slavnostně zábavného celku po melancholický detail. Po této všedně slavnostní skladbě následoval dlouhý zasloužený potlesk proložený dvěma přídavky . Bylo totiž znát, že Jiří Panocha (1. housle), Pavel Zejfart (2. housle), Miroslav Sehnoutka (viola) a Jaroslav Kulhan (violoncello) spolu hrají již od roku 1968 a že zvěst o jejich umění nelhala.

(Panochovo kvarteto, Vrchlického divadlo Louny, 26. září 2006) Jan Vnouček

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
(Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem)

Co se v Lounech ještě před několika lety zdálo utopií, se stalo skutkem. Vrchlického divadlo zahájilo svou třetí sezónu velkolepě, klasickou kostýmní operou Prodaná nevěsta od Bedřicha Smetany. A začátek se po všech stánkách vydařil. Tolik opon na závěr tu zvykem nebývá, a nejen proto, že opona dnes vyšla z módy. Orchestr pod taktovkou dirigenta Norberta Baxy se nedral zbytečně do popředí a nechal plně vyniknout nádherným pěveckým áriím. Díky němu bylo zpívaným replikám zřetelně rozumět a geniální Smetanova hudba mohla na posluchačovy emoce působit nenásilně. Citlivý dirigent dal vyniknout především výraznému basu Aleše Hendrycha (Kecal), introvertnímu tenoru Jaroslava Kovacse (Vašek) a zamilovanému sopránu Kláry Novotné (Mařenka). A kdo - poučen školními osnovami – viděl za touto operou jen tříhodinovou nudu, rychle měnil názor. Chudáku Milanu Vlčkovi (v roli Jeníka) sice nezbývalo než jen herecky statovat. Ale komediální výkony Kovacse, Hendrycha či třeba i spíše mimicky hrajícího Petra Matuszka jako otce Krušiny byly hereckými skvosty. Nemohu vynechat ani spolehlivý výkon baletu, kde tradiční kluky zastoupila děvčata.
Je zvykem vidět největší slabinu „opery o jednom sňatku“ v libretu Karla Sabiny. Pokleslá veseloherní zápletka s nalezeným synem a chybné časování dějových peripetií nepůsobí příliš přesvědčivě. Jenže společná práce národního skladatele a policejního konfidenta smysl. Mnohé napoví charakterové rozvržení postav. U Kecala není pochyb, je rozeným pragmatikem. Pár Mařenka a Jeník ale již vzbuzují rozpaky – bojují za svou věc příliš lstivě a intrikářky, abychom v nich mohli vidět zamilované idealisty. Vždyť slavná árie „Rozmysli si Mařenko, rozmysli“, jíž jí rodiče s Kecalem domlouvají, by se mohla stát hymnou všech pragmatiků. Na opačném pólu od Kecala stojí idealista Vašek – skutečný hlavní hrdina příběhu -, jehož čistotu Kovacs zdůraznil až infantilní stylizací. Je skoro ještě dítě, jediný „nevinný“ celé opery. Ne nadarmo ho režisér Ladislav Štros posadil na houpacího koníka, když ho Mařenka „houpe“. Je to první z řady českých literárních antihrdinů, outsiderů, kteří časem ovládnou české knihy, jeviště a filmová plátna.
Pak svou funkci získává i jinak nadbytečná scéna s cirkusem. Vaškovo ponížení v medvědím kostýmu musí dosáhnout vrcholu, aby se odhodlal ke vzpouře, odmítl vnucovanou Mařenku a tím i pragmatismus celé vesnice. A jak tedy dopadá nenásilně načrtnutý souboj mezi pragmatismem a idealismem, který se odehrává mimo území dobra a zla a dělá z této opery nesmrtelný opus? Přece happyendem! Jeník si bere Mařenku a celá ves zpívá: „Dobrá věc se podařila, velká láska zvítězila!“ Ale stejný sbor ještě před třemi hodinami v úvodní árii pěl v souvislosti s manželstvím: „Ouvej, ouvej! Konec radostí!... Jenom ten je vpravdě šťastný, kdo života užívá!“ Že by narážka na Vaška?! Každopádně rovnováha zůstává zachována – vesnice vítá ztraceného syna Jeníka, který před lety odešel jako „tulák“, ještě pln ideálů. A ztrácí Vaška. Ten patrně odchází s komedianty – ztratit iluze a dospět!

(Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, Vrchlického divadlo Louny, 12. září 2006) Jan Vnouček