RECENZE 2007 / 2008

ČERVEN 2008

Milan Uhde: Zázrak v černém domě (Divadlo Na Zábradlí) – 12. červen 2008 (fotografie z představení)

Vrchlického divadlo si na závěr divadelní sezóny nechalo zlatý hřeb. Hra Zázrak v černém domě letos získala Cenu Alfréda Radoka. A Divadlo Na Zábradlí, které ji v Lounech předvedlo, patří u nás k nejlepším a nejodvážnějším. Navíc se autor Milan Uhde, bývalý ministr, vrátil touto hrou k psaní. V „Zázraku“ smíchal klasické drama temného rodinného tajemství a znesvářených bratrů, českou „banalitní“ grotesku a spletenec malých a velkých dějin. Ochutil symbolickými odkazy (stále zvracející dítě, duševní nemoc, rodina Pompeovách, vodovodní nehoda-potopa, sebevražda) a nalil tento koktejl do alegorického šejkru „dům-stát“. Režisér Juraj Nvota jím ani moc nemusel třepat. Stačilo, že jeviště ve spolupráci se scénografem Tomášem Rusínem uzavřel do tří sběhově bílých funkcionalistických stěn. Do prostoru, kde „forma následuje funkci“, kde krásou má být samotná funkce, do čistého destilátu lidské racionality. A nad toto „území“ pověsil – jako Damoklův meč – velkou nakloněnou krychli „dějin“. Ne náhodou dramatik pojmenoval své postavy rodinou Pompových podle známého římského města. Popel ze všech novodobých českých Vesuvů začernil bílé šaty postav sice až po přestávce, ale láva osmatřicátého, osmačtyřicátého, osmašedesátého a vlastně i devětaosmdesátého probublávala skrz banální dialogy a „šílenou“ dceru Šárku v rodině od začátku. Tradiční schéma příjezdu zatraceného syna Dušana jen vypustilo džina „pravdy“ z láhve. I když hra je svým způsobem modelová, jsou postavy dobře charakterově a typově odstíněné. Otec Jiřího Ornesta přehlušoval dávná traumata řešením zástupných všednostmi. Matka Marie Spurné byla zároveň hromosvodem i spouštěčem většiny konfliktů. Starší syn Ivan, bývalý estébák, v podání groteskního Leoše Nohy, si liboval pod pantoflem své dominantní manželky Natálie Drabiščákové. Druhá snacha Alena Štréblová se zase vžívala do role rodinné záchranářky. Nejméně vděčnou roli měl mladší syn Igor Chmela, bývalý disident a ministr. Jeho promluvy, kdy osvětloval temnou minulost, se bez literární křečovitosti prostě zahrát nedaly. Náznak idealismu v přísném funkcionalismu ztělesňovala jen „pomatená“ Kristina Maděričová jako vykupitelka vin. A nelze zapomenout na souseda Miloslava Mejzlíka (také s tajemnou minulostí), který jako svérázný „deus ex machina“ – chvíli s kosou jako smrt, chvíli s hasákem jako všemocný bůh – řešil problémy „černého domu“. Na vše ale nestačil. Oba pokusy o sebevraždu však iniciátoři zpackaly a tušená očistná katarze nenastala. Konec byl totiž hezky počesku, bez očištění, ale v klidu a se spraveným vodovodem. Vždyť „všechno se urovná“. A tak nakonec nastal i avizovaný „zázrak“!! Uhdeho studie české národní povahy se sice místy nevyvarovala zbytečných doslovností, ale nikdy nesklouzla k publicistickém zjednodušení a jednostrannému výkladu. Uhde sice nevysvětlil, ale umělecky ztvárnil otázku, s níž si lámou hlavy všechny okolní národy. Jak je možné, že tolikrát zlomená česká páteř, sice s hrbem, ale vždycky zase nějak sroste?

Jan Vnouček

KVĚTEN 2008

F.M.Dostojevskij: Idiot – (Dejvické divadlo) – 25. květen 2008 (fotografie z představení)

Románem Idiot chtěl Dostojevskij „vylíčit dokonale krásného člověka“. Naštěstí se mu to nepovedlo, a na pozadí milostného příběhu napsal geniální uměleckou studii o mezích lidské „normality“ a „dobroty“. Objemný román nyní zdramatizoval a převedl na jeviště Miroslav Krobot z Dejvického divadla. Neudělal to ovšem tak, jak bývá často zvykem, že se zachová dramatický děj a to zbývající se oseká na nezbytné minimum. Naopak, vlastní příběh nechal jen lehce prosvítat a zájem upřel na hlavní ideje díla. Tím inscenaci naordinoval divácky i herecky nesnadno uchopitelnou stylizaci. Herci v čele s ústředním Pavlem Šimčíkem očistili svůj projev od psychologizování a charakterizace. Až na vyhrocené obrazy říkali své věty s prázdnou, neutrální intonací. Nešli vůbec po smyslu replik. Hráli své role jako ploché a jakoby prázdné postavy. Dosaď si za mě sám, vybízeli diváky. Sám si urči kladná a záporná znaménka. Z tohoto hlediska se výkony Kláry Melíškové, Martina Myšičky, Marthy Issové a dalších obtížně hodnotí. Pokud by je někdo označil za špatně ochotnické, měl by v jednotlivosti pravdu. Detail však byl podřízen režisérskému záměru. Drama a psychologii vnášel na jeviště pouze hudební podkres. „Odehrávalo“ se tam jakési bezčasí, bezdějové vakuum. Náhle jsme už nebyli na nádraží a nečekali na vlak, ale ocitli se v psychiatrické ordinaci, kde se teprve mělo ukázat, kdo je normální a kdo ne: „Je vtipnej, nebo cvok?“ „Vtipnej, ale málokdo to pozná.“ Povahokresba jednotlivých postav sama vykreslovala a dialogy vytrhané z knihy a poskládané do absurdních a komických kontextů odměňovaly diváky za soustředěnou pozornost. Pozvolna se zjevovala i základní otázka: Lze vůbec v provázané lidské společnosti konat absolutní dobro? „Miluju tě! Ale ona si mě chce vzít. Co budeme dělat?“ ptá se bezradně kníže Myškin – idiot. „Dokonale krásný člověk“ se tak chladně zamotával do svých dobrých úmyslů, až se začíná jevit celkem negativně. Nechce nikdy nikomu ublížit, až ublíží všem. Z původce dobra se stal nechtěným iniciátorem zla a nepřímo způsobil i vraždu. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly! To dobře věděli i aktéři představení, protože v Lounech vystoupili s černobílými stužkami na prsou. Na protest proti grantové politice pražského magistrátu, který chce přidělovat finance podle prodané vstupenky. Čím více diváků, tím více peněz od města. Jelikož Vrchlického divadlo na tomto představení přivítalo již svého 150 000. návštěvníka, mohlo by tomuto systému také skrytě fandit. Ale spíše se v něm jako ozvěna vracela nastolená otázka, co a kdo že je tady vlastně normální. A to i v kontextu inscenace, která byla dobře promyšlená a zrežírovaná, ale úmyslně studená a ponurá. Tedy v žádném případě divácky strhující. Proto jsou dvě možnosti: buď jsme viděli kongeniální umělecké dílo, které z roku 2008 vyjde ověnčeno cenami (premiéra byla letos 12.1.), nebo propadák sezóny.

Jan Vnouček

„Ze života hmyzu“, výstava ZUŠ Louny – 5. až 29. května 2008 (fotografie z vernisáže)
Chomutovský výtvarný kroužek – 5. května až 25. června 2008 (fotografie z vernisáže)

Pracovník Vrchlického divadla v Lounech, mající na starost dezinsekci, musel propadnout beznaději. S úderem jarního počasí totiž vstupní foyer připomíná výjevy z hororového arachnofobického filmu nebo romantickou chvilku na rozkvetlé louce. To podle naturelu příchozího. Po zdech a přistavených panelech tam slídí obrovští tesaříci, posedávají barevní motýlci, číhají chlupatí pavouci, bzučí bodavé vosy, lesknou se vážné vážky, plazí se zatím nezakuklené housenky a lezou rohatí brouci. A kde se v divadle vzalo najednou tolik hmyzu? Není pochyb o tom, že invazi této mnohanohé havěti má na svědomí Základní umělecká škola v Lounech. Žáci Jany Molovčákové, Kateřiny Pacltové a Jindřišky Riedlové totiž kolem divadelní pokladny postavili broučí biokoridor. Ten bohužel ochraňuje nejen Ministerstvo životního prostředí, ale i kultury. Doufejme jen, že až hmyzáci spořádají přízemí divadla , nepustí se do výtvarných děl Chomutovského výtvarného kroužku. U šatny jsou vystavené pestrobarevné pomalované dlaždice M. Hubertové, o ty strach mít nemusíme. Ale po schodech nahoru, v kavárně, je to samý dřevěný rám, pomalované plátno a fotografický papír. Tam by si pochutnaly. Snědený obraz akademického malíře Kamila Sopka, Josefa Zíky a dalších malířů a fotografů by jim ale vyšly draho! Snad si vylámou zuby alespoň na velkých zbroušených achátech J. Raby a modelu Sopkovy plastiky „Fontána Vodní princip“. Anebo raději věřme, že jim talentované děti vdechly takové umělecké cítění, že jejich hliněná a namalovaná kusadla ušetří vše, co si to zaslouží… K ostatnímu popřejme dobré chutnání!! A entomologům hezké zkoumání!

Jan Vnouček

DUBEN 2008

Hm… & Květy – 29. duben 2008 (fotografie z koncertu)

Na konci dubna se Vrchlickému divadlu představily dvě kapely najednou. Skupina Hm… s Viktorem Ekrtem, původem z Loun, a brněnské Květy, které předcházel skvělý kritický ohlas, ale také nejistota, zda zase neuvíznou v zácpě na D1, jako se jim to stalo v lednu. Popsat hudbu Hm… je jednoduché, a složité zároveň. Jejich projev byl spíše literární a divadelní než hudební, což dosvědčovaly zhudebněné básně (Jan Zábrana, Jiří Wolker, Ivan Blatný) a dlouhé průpovídky mezi písněmi. Pokud bychom je chtěly k někomu přirovnat, nabízí se Vltava. Ta se však vyznačovala svébytnou poetikou, a tu se Hm… vybudovat nepodařilo. Originálně pojmenovaná čtveřice rychle střídala hudební styly jako folk, šanson, hip-hop, rock či punk, často je parodovala a využívala poetiky lehké trapnosti, ale na více než povrchní „srandamuziku“ to nestačilo. Zapálení fanoušci a posluchači na stejné vlně se mohli jejich nápady vcelku slušně bavit. Po většinu času však koncertu chyběla „šťáva“ a atmosféra. Jako by, s čestnou výjimkou závěrečné „vypalovačky“ Babička, pořád vypadávali z rolí. Je to o to nepochopitelnější, že klávesista a kytarista Marek Doubrava, basista a houslista Ekrt, dechař a basista Filip Nebřenský a perkusista Tomáš Rejholec hrály s chutí a dobře. Hranici mezi dobrou hudbou a tím ostatním jasně nadefinovaly Květy. Ve chvíli, kdy vtrhly na pódium, bylo vše předcházející zapomenuto. Bohužel dorazily se zpožděním, takže hrály hluboko do noci a mnozí návštěvníci až do jedenácti nevydrželi. Ale jistě odcházeli s těžkým srdcem, protože patrně nejlepší česká alternativní kapela se těžko opouštěla. Zpěv kytaristy Martina Kyšperského v sobě snoubil naléhavou expresi a afektovanou něhu, prazvláštní rytmika bubeníka Aleše Pilgra a baskytaristy Ondřeje Čecha pletla hlavy a zauzlovávala ušní boltce a kytara ukazovala, že jejich studiové nahrávky jsou jen slabým odvarem. Květy názorně předvedly, že mít „alternativní“ zvuk zdaleka neznamená být nudný a akademický. Ze svých nástrojů pouštěly do lidí pořádně hlasitý a energií nabitý proud, který šperkoval místy až extatický frontmanův projev. Do poslední desky „Střela zastavená v jantaru“ soubor vystupoval jen ve třech. Nyní si přibral houslistu Alberta Nováka a získal plnější a asi i poslouchatelnější sound. Housle přece jen narovnaly některé rytmické excesy a přidaly plochu, jíž v případu nouze nejvyšší šlo zachytit. Závěrem nutno ještě vyzdvihnout Kyšperského surreálné texty, které zněly s hudebním doprovodem zvláštně libozvučně a sladce: „Jsem cizí člověk ve vlastním srdci, není v něm leknín ani žádná jiná stvůra. Jenom já!“

Jan Vnouček

Phil Shöenfelt & Southern Cross – 9. duben 2008 (fotografie z koncertu)

Opět po dvou letech vystoupil v lounském Vrchlického divadle zpěvák a kytarista Phil Shöenfelt. Naposledy zde hrál pouze ve dvojici s houslistou Pavlem Cinglem. Tentokrát si však folkovou křehkost do dodávky nepřibalil. K jeho kapele Southern Cross by se již nevešla. Navíc by ji stejně nebylo slyšet, Shöenfeltovo kvarteto totiž řádně přitvrdilo a dalo vzpomenout na své rockové koncerty v již zaniklých lounských klubech. Zvuk tohoto v Praze usedlého amerického rockera se už léta nemění. Jednotlivé písně měly přes rockový drive stále onu chladně dekadentní atmosféru, nad níž se vznášelo cigaretové mračno (jen obrazně, neboť v divadelní kavárně se nekouří) hluboké melancholie. Ve „vypalovačkách“ ji Cingl zahušťoval kytarou, při ploužácích prohluboval brnkáním na elektrickou mandolínu nebo ji zesiloval smyčcem. Navíc oproti minulému koncertu byl lhostejně chladný zpěv neúprosně bičován rytmickou sekcí. Kontrast marné snahy bubeníka Jarda Kvasnička a baskytaristy Pavel Krtouš a Philova ledového klidu dodával bloudění zasmušilou krajinou s dřevně bluesovými oázami zvláštní podmanivost. Vrchol nastal o přestávce, kdy přišly na řadu největší hity „Dead Flowers for Alice“ a „Love and Destruction“. Při „Only you“ Cingl navíc ukázal, že housle mohou znít drásavě, i když jsou melodické. A koncert vygradoval při opojném šlágru „Damage“. Ale jak jinak by mohl skončit takový rauš, ať už drogový nebo milostný, než odvykací kúrou? Pomalé tempo a až do zbláznění rozkolísaný smyčec očistily v „Detox Clinic“ od zoufalství návykového citu. Bez závislosti však zůstalo jen prázdno, mrazivé prázdno… Ještě štěstí, že se dalo celkem obstojně opájet také jím. Přítomné dámy, co v publiku převažovaly, ale mají dostatek času vystřízlivět. Na Mišíka (23.4.) a dvojkoncert Květů & Hm… (29.4.) by do lounského divadla měly přijít už s čistou hlavou, aby si naplno vychutnaly zase jiné neřesti.

Jan Vnouček

BŘEZEN 2008

Vlaková opera – 28. březen 2008 (fotografie z happeningu)

Den po mezinárodním svátku divadla obsadila Vrchlického divadlo Vlaková opera. Společný projekt kapely Plastic People a komorního souboru Agon Orchestra navázal na podobně koncipované Pašijové hry, které si Louňáci vyslechli před třemi lety. Podzimní premiéra se odehrála na vysočanském nádraží, v jedoucím vlaku a na smíchovském nádraží v Meet Factory. V Lounech se performance omezila na krátkou dechovkovou předehru před divadlem a ve foyer. Pak se stal již obyčejným koncertem ve velkém divadelním sále. Ale hudební kompozice Michala Nejtka (sám za pianem) s libretem Vratislava Brabence ukázaly, že jsou nosné i bez železničním a jatečních kulis. Síla „opery“ byla v neustálém propojování a organickém střídání „nízkého“ s „vysokým“ a „komického“ s „vážným“. Jako by veselá kořalka v nádražní restauraci a tragický úděl člověka jely ve stejném vagónu. Oba autoři tak navázali na specifickou a nezastupitelnou roli „vlaku“ v české kultuře. Má v ní, hned vedle hospody, své místo jako prostor setkávání a komunikace. A také jako prostředek změny místa a stavu, jímž jel Švejk na frontu. Brabenec si k osobité oslavě života vypůjčil životní příběh svého dávného přítele Mirka Sadovského. Smísil verbální hrabalovskou plebejskost se sakrální nadstavbou. Orchestr tak podle Nejtkovy partitury plynule střídal rozmarnou a sympaticky falešnou dechovku s temným rekviem, zvukovou kakofonii s valivým rockovým soundem, smyčcovou plochu semaforů se špinavým melancholickým blues. A jako by to nestačilo, kontrapunkticky působil už mohutný kontrast dvaceti tří hudebníků (s dirigentem Petrem Kofroněm a barytonistou Jiřím Hájkem), sugerující dojem svérázné filharmonie, a prosté téma příběhu „malého člověka“, alkoholika a neúspěšného umělce. Stavba poémy a Brabencova nepatetická recitace jej však pozvedly k nadosobním výšinám. Až k výhybce zobecnění. Jak si ji každý z posluchačů nastaví, už záleželo jen na něm. Někdo zamyšleně poslouchal, jiný se smál, další chtěl tančit a kýval se do rytmu. Při přídavcích se ale chtělo tančit již skoro každému. Je vlastně nesmírně zajímavé, jak se kapela, která již dvě dekády nemá v podstatě hudebně, co říci, a koncertuje dokola s repertoárem starým přes třicet let, dokáže umělecky ožívat spoluprací s tělesem hledajícím nové cesty klasické hudbě. A jak naopak její životní zkušenost vrytá do tváří i nástrojů dodává nový kontext a hloubku mladým výbojům. Žijí však i staré „plastické“ hity, jak dokázalo nedávné turné po Tchajwanu a několik aplaudovaných přídavků po Vlakové opeře. Svého konzervatizmu a své klasiky se holt dožila i undergroundová scéna!

Jan Vnouček

4. Lounské divadlení – 14. až 16. březen 2008 (další info a fotografie z přehlídky)

Letošní Lounské divadlení se v mnohém podobalo jeho prvnímu ročníku. Zvítězila situační komedie (tehdy Prolhaná Ketty Zmatkařů Dobronín), přehlídku nadregionálně povýšil kvalitní účastník z daleké Vysočiny a diváky i porotce ohromil úplný outsider (tehdy Zdrhovadlo Klášterec). Tím však podobnosti končí. Hlavní rozdíl je v tom, že v roce 2005 Terezínské malé divadlo (TMA) odjelo s pořádně umytou hlavou. Tentokrát měli porotci menší smysl pro hygienu a podarovali soubor skoro všemi poháry a diplomy a ještě si stěžovali, že jich mají nedostatek. Ale nepředbíhejme.
Soutěžní a postupový festival ochotnických souborů vypukl v pátek 14. března představením Olivie Twist kadaňského Divadla Navenek. Původně lounský Jan Losenický přivezl oproti minulé účasti až přehnaně omlazený ansámbl. Věkový průměr 17 let, jak uvedl v přihlášce, se projevoval v nadšení a bezprostřednosti hereckých výkonů, ale také v nezkušenosti a volnějším studentském přístupu. Mix sociálního dramatu, muzikálu, kanibalského hororu, kabaretu, dedukční detektivky a „divadla na divadle“ se dal brát buď vážně. Nebo přijmout chaotické, ale svěží střídání žánrů jako postmoderní ironii a dobře se bavit. Porota se každopádně nebavila a kadaňští se teď nějaký čas nebudou muset koupat. Ale nic není ztraceno. Porotce Ladislav Valeš viděl na jevišti „spoustu šikovných lidí, maličko neopracovaných nerostů “, tak si počkejme za pár let.
Jako si počkaly třeba „nerosty“ z Terezína. S jejich Nájemníky pana Swana přišel předčasný vrchol Divadlení. Málokdy se vidí, tak dobře napsaná a svižně zahraná situační komedie, navíc s překvapivým koncem. V tomto případě platila víc než stoprocentně slova Vladimíra Drápala, ředitele divadla, že „kolikrát nepoznáte rozdíl mezi drahým pražským divadlem a zadarmo hrajícími amatéry ze vsi“. Terezín sklidil několik aplausů na otevřené scéně a bezkonkurenčně obsadil první místo v divácké soutěži, když všichni přítomní vhodili lísteček do urny „trhák“. Superlativy nešetřilo ani jindy odměřené odborné auditorium a udělilo terezínským většinu hereckých cen. Předseda poroty Milan Strotzer se rozplýval, že „na amatérské scéně se málokdy něco takového vidí“. Valeš ocenil „zpřesnění a ukáznění herců pod vedením režisérky Evy Andělové“. Další porotce Petr Michálek, ředitel Městského divadla v Děčíně, byl svědkem „malého zázraku“. A Milenu Zikmundovou na konci „pálily dlaně“. Hned po hodnocení tedy bylo jasné, že hlavní favorit Divadlení, Duha Polná, má značnou konkurenci.
Do výsledků však mohly promluvit i Hrátky s čertem. V sobotu 15. března dopoledne přišlo na Scénu Libochovice nejvíce diváků za celý víkend. Drdova pohádka je osvědčený text, ale má stále v zádech geniální filmové zpracování z roku 1956 s Trnkovými kulisami. Ono porovnat se s Bekovým, Vojtovým či Smolíkovým charismatem je předem prohraný pokus. Porotkyně Veronika Valešová oprávněně cítila „hereckou svázanost a nejistotu“. Režisér Jaroslav Kodeš hru zkrátil a síly vrhnul do vymýšlení efektů. Ztvárnění pekla s pravým ohněm a pekelnými efekty ocenila porotkyně Milena Nečesaná i ostatní porotci („nejlepší scénografie“), ale mimo peklo byly děti o pohádkovou iluzi trochu ochuzeni prostou scénou. „Smekám za zvládnutí tak velkého vícegeneračního souboru,“ vysekl režisérovi poklonu Strotzer. Ale že už čerti nejsou, co bývali, si všimla Zikmundová a vytkla pekelníkům, že neumějí hrát pořádně mariáš.
Netrpělivě očekávané Ostře sledované vlaky přinesly odpoledne rozpaky. Přísná režijní koncepce, nedůsledně stylizované herecké výkony a závěrečný modernizační přílepek poskytly mnoho prostoru k diskuzím. Režisér Petr Vaněk (zahrál si i přednostu) budoval bizarní úsměvnou atmosféru s absurdně banálními situacemi a naivistickými hereckými výkony. Hrabalovské ovzduší pak zcizovala-nezcizovala dvojice posunovačů, kulisáků, stále si pohrávajících s nacistickou vlajku. Vaněk si tím patrně připravoval půdu pro závěrečnou aktualizaci. Od začátku bylo zřejmé, co chce inscenace říci, ale otázkou je, zda to opravdu řekla. Michálek ji sice označil za „nejodvážnější pokus letošní přehlídky“, ale zklamání porotců nepotlačil. Strotzer se v ní „špatně orientoval“ a podle Valeše „nebyly postavičky v pábitelském světě zabydlené“.
Po čtyřech komediích měl Havlíček Neratovice těžkou situaci. V české premiéře uváděná hra Agnes Belladone příliš humoru nenabízela. Psychologická konverzačka z divadelního prostředí poskytla prostor pro herecký koncert obou protagonistek (obě ceny za ženské herecké výkony). Porota si ale s představením nevěděla příliš rady a poprvé a naposledy se v hodnocení neshodla. Zatímco Strotzer tvrdil, že je to dobrá hra, ale „chybně žánrově uchopená“, ostatní trvali na tom, že špatný je už text a nezachraňují ho ani dobré herecké výkony.
V té době však už bylo vybráno a rozhodnuto, že na národní přehlídku do Děčína a Třebíče budou vysláni „Nájemníci“ a doporučeny „Vlaky“ a na národní přehlídku dětského divadla do Rakovníku budou navrženy „Hrátky“. Tak jim držme palce, ať zlomí vaz, a třeba za rok zase přijedou do Loun!!

Jan Vnouček

Podrobné recenze a reportáže z Lounského divadlení 2008 přinesl také studentský list ZRCADLENÍ

Oldřich Janota – 5. březen 2008 (fotografie z koncertu)

Prostovlasý a bosky vystoupil v kavárně lounského Vrchlického divadla Oldřich Janota. A do stejného úboru ustrojil-neustrojil i svůj, co nejpřirozeněji ozvučený a nasvícený koncert. Esoterický písničkář se tak představil přesně, jak se cítí nejlépe a jak ho mají fanoušci rádi. S dcerkou Nikuškou po boku a takřka v rodinném kruhu. Jeho minimalistický způsob hry na kytaru je posluchačsky náročnější, ale za soustředěnou pozornost se bohatě odměnil. Janota hrál jednotlivé tóny zvlášť a spojoval je pouze svým sytým hlasem. To však neznamenalo unylost. Naopak, jeho „vybrnkávání“ bylo velmi důrazné a naléhavé. Melodií šetřil, ale o to závratněji působilo, když zvučnou deklamaci zlomil do melodické strže či nechal hlas jen volně hrdelně odtékat. Častým opakováním hudebního motivu či veršů upomínal až k zaklínadlům a motlitbám: „Možná tu stával les, možná tu stále je.“ Vytvářel tak volné asociativní matrice, do níž si každý mohl dosadit vlastní příběh. Stačilo jen zavřít oči. Ještě magičtěji zněly písně, v níž silná melodie nechyběla, ale byla oddělenými tóny neustále pošťuchována. Ne nadarmo jsou podobně vystavěné songy, kde se melancholická baladičnost prolíná s hudební úsporností, z jeho repertoáru nejoblíbenější (Bitva na Tursku, Druhý břeh, Hotel Savoy). A když se ještě v refrénu přidal tenký, ale čistý hlásek jeho dcerky, byl „druhý břeh“ náhle nadosah. Umělec si však vzpomněl i na období, kdy hrával běžný „akordový folk“ a vystřihl si Speedy Gonzalese (Kytara s palmou). Přes všechnu melancholičnost, přes všechnu „nakaženost steskem“ vyzněl celý večer nerezignovaně, odhodlaně a očistně: „Šíp nepřekoná dálku, když nenese ho touha.“ A kdyby Oldřich Janota zahrál ještě Podzimního krále, mohl ovládnout i jarní trůn.

Jan Vnouček

Milan Knížák – výstava 3.3. až 29.4. 2008 (fotografie z vernisáže)

Vrchlického divadlo v Lounech hostí v březnu a dubnu výstavu Milana Knížáka. Kontroverzní výtvarník a hudebník pro ni ze své nedávné expozice v Mánesu vybral cyklus ukřižovaných Ježíšů. Vernisáž otevřely dvě Knížákovy experimentální skladby, které nyní vyšly na CD „Rozbité stopy“. Ředitel Národní galerie je kdysi nahrál pomocí rozbitých a poslepovaných desek, zvukových pásků a syntezátorů. Vystavené obrazy z let 2006-07 naznačily, že chuť do rozbíjení forem ho neopustil ani dnes, kdy je z něj víc celebrita než umělec. Knížák do svých pláten řeže, znovu je spíná špendlíky, čmárá a sprejuje na ně nápisy, nechává z něho odkapávat krev, odstraňuje celé kusy obrazů, odhaluje a obarvuje „dřevěný kříž“. „Zneužil jsem symbol, abych si mohl postěžovat sám sobě,“ řekl při zahájení. „Jsou to mé osobní příběhy – názory, výkřiky, hesla, gesta,“ dodal. Právě pro toto spojení výrazného ega, exhibicionismu a ostrého názoru je Milan Knížák tak nenávistně odmítán i nekriticky milován. Už název výstavy „Za všechno můžu já“ prozrazuje, že svou kolekcí vede především polemiku s kritiky a uchyluje se do bezpečí mučitelského symbolu. Pořád v něm dřímá punkový duch, pořád by si rád připnul na džínovou bundu „sicherhajsku“, ale zároveň mu do zad vpadá ublíženost. V tom má blízko k jinému nekonformnímu výtvarníkovi – k Vladimíru Franzovi, který nedávno v Lounech také ukázal ukřižování v několika variacích. Oba se cítí tak trochu vyvolení a nepochopení. A doufají, že jejich cesta „proti proudu“, jejich „obětování se“ společnosti bude vykoupeno uměleckou nesmrtelností. Knížákův Ježíš se mění v prostý, schematický znak. V dílech pověšených na malém sále pak kolem něho kupí slogany. Ironicky spojuje symbol pokory a lásky s nenávistnými či lítostnými výpověďmi (I hate, 2007, Motlitba, 2006, Touha, 2007). Cítí se být nepochopen, stejně jako načrtnutý Spasitel. Na obrazech v kavárně zase prostupuje i dvojrozměrný povrch plátna. Pokouší se proniknout pod něj, kde nachází kříž číslo dvě. Naznačuje, že neexistuje vnější oběť bez oběti vnitřní (Inside, 2007) a že pokud svou oběť přijmeme, nikdo nám už neublíží (Ukřižovat nestačí, 2006, Terč, 2006). Naštěstí vizuální dojem z obrazů je mnohem vyšší než jejich spíše povrchní výpovědní hodnota. Kolekce je doplněna několika tematicky příbuznými plátny. Krajinou (Kalvárie, 2006-7), do níž je už vetknut symbol vykoupení a sebevědomým Portrétem přítele (2006). Kdopak by se taky nechtěl přátelit se samotnou Prozřetelností. Zvláště, když vás při nejbližší příležitosti nechá přibýt na Kříž. Proto se dá s klidným svědomím napsat, že úplně za všechno Milan Knížák nemůže….

Jan Vnouček

ÚNOR 2008

Jan Štolba Quartet – 27. únor 2008 (fotografie z koncertu)

Kdo přišel na konci února do kavárny Vrchlického divadla, neprohloupil. Mohl si tam totiž vychutnat příjemný poslechový jazz Quartetu Jana Štolby a zajímavé autorské čtení tohoto kapelníka, saxofonisty, kritika a básníka. Jmenovaný navíc celý večer vtipně a inteligentně moderoval, takže hudba a slovo byly sympaticky vyvážené. Kapela předem anoncovala svou hudbu jako „moderní jazz“, ale v reálu produkovala rytmický a melodický džezíček 60. let, který střídala se zasněnými baladami a instrumentálními útěky do jiných hudebních sfér. Žádná rytmická huspenina, disharmonický trhací kalendář ani atmosférický minimalismus. Kvartet svůj projev stavěl na energickém Štolbově saxofonu, jemuž sekundovaly přesné i rozmazané bicí Jana Linharta, křehké i silácké piano Vladimíra Strnada a důrazný i ospalý kontrabas Jana Greifonera. Štolba také často vyklízel pole a nechával je přebírat vedoucí úlohu. To se pak při nenásilné sólové smršti mohl každý přesvědčil, jací to jsou páni muzikanti. Písně jako „All in all“, kde měli zaznít všechny mollové akordy, co existují, jemná „Sleeping in Walking“ s až klasickým pianem, věnovaná Oldřichu Janotovi, „Up No End“ s rockovými bubny nebo například baladicky zamyšlená „Don´t Look back“ by jistě nadchly nejen vyznavače jazzu. Obě poloviny koncertu organicky spojovalo čtení ze sbírky Hřebeny, které Jan Štolba věnoval Emilu Julišovi. Štolbovy reflexní promluvy, prokládané útržky přímé řeči, se řetězily do volného verše a po svém navazovaly na poetiku tzv. poezie všedního dne z 60. let. Ovšem na rozdíl od ní působily abstraktněji, kubisticky všestranněji a poučeněji, znát byla především inspirace beatnickou litanií. Přes všechnu svou nezúčastněnost lyrický subjekt okouzleně mytizoval banalitu a tesal z ní trvale pomíjivá sousoší. Recitaci doprovázela jazzová improvizace a střídaly ji bublající saxofonové výlevy, místy až freejazzové. Štolbovo autorské čtení trochu připomnělo jiného veršujícího saxofonistu, v Lounech dobře známého Vratislava Brabence. Namísto syrové undergroundové rozervanosti však Štolba disponuje neméně účinnou elegantní kavárenskou podšitostí. „Jsem mužem včerejška, zaostávám za světovým děním o 40 až 50 let. Ve dvaceti jsem hrál jazz 20. a 30. let, dneska hraju 60. léta. A je mi tak dobře“ vyznal se Štolba. A přítomným bylo v lounském divadle dobře s ním….

Jan Vnouček

Jaroslav Havlíček: Petrolejové lampy (Divadlo Na Jezerce) – 14. únor 2008 (fotografie)

Nahý muž se po jevišti Vrchlického divadla již proháněl (byl to Jan Losenický z kadaňského divadla Navenek při loňském Divadlení) a poodhalenou dívku v příšeří diváci v Lounech také shlédli (v kašparovském Krysaři). Polonahá žena v Petrolejových lampách ovšem v publiku způsobila mnohem větší pozdvižení. Explicitní, až vulgární erotika ale nebyla v představení Divadla Na Jezerce tak samoúčelná, jak by se mohlo zdát. Režisér Juraj Herz chtěl patrně ctěné c. a k. publikum vytrhnout z pohodlných sedadel a vylovit z jejich podvědomí onen permanentní neklid, který nám vštípila židovsko-křesťanská tradice. Kde každý „čistý“ cit nezadržitelně směřuje k „nečisté“ sexualitě nebo z ní alespoň vychází – jako v případě mateřství. „Prvotní hřích“ sexu je – ať chceme či nechceme – každému z nás vštípen již od narození a musíme s ním bojovat, přijmout jej nebo si ho užívat s rizikem „trestu“. Havlíčkův příběh o hledání rovnováhy mezi láskou, pudy a vášněmi se odehrával ještě před tzv. sexuální revolucí, ale „nemoc lásky“ hrozí stále a naším údělem je klátit se kdesi mezi živočišností surovce Pavla Maliny a panenskou andělskostí Štěpy Kiliánové. Herz, jenž si v Lounech suverénně zahrál Štěpčina otce, našel v Báře Hrzánové a Radku Holubovi ideální protagonisty. Oba hráli jinak než jejich filmoví předchůdci Iva Janžurová a Petr Čepek. Herz ve filmu směřoval spíše k vážnému dramatu, v divadle do něho zamíchal groteskní a humoristické prvky. Především Holubova úchvatná kreace sebejistého požitkáře měnícího se v surové zvíře a později v hnijící lidskou trosku byla zahrána a „nasnímána“ optikou pitvorné grotesky, při níž chvílemi až mrazilo. V rozverné první polovině pojala Hrzánová svou zasněnou a emancipovanou hrdinku s dojímavou komikou. Tu ještě podtrhly vydařený muzikálový výstup a eskamotérské číslo s vypitím půllitru piva na ex, za což sklidila aplaus na otevřené scéně. O to více pak vynikl posvatební kontrast, kdy se po několika ránách osudu proměňuje v realistickou a silnou „hlavu rodu“. Havlíček neumožnil Štěpě najít útěchu ani v náhradním mateřství, Herz navíc celý děj zarámoval a zacyklil. „Vše vymrzne a bude pokoj,“ svitla naděje, že čas vše vyléčí, ale zároveň se ukázalo, že lidské neštěstí nemá konce a stále se opakuje. Přes rychlý spád vyprávění měli čas na důkladnou povahokresbu i herci v menších rolích. Ďábel pokušení tančil také mezi Janem Hrušínský (Dr. Alois), Vilémem Udatným (bratr Pavla) nebo Věrou Kubánkovovou (matka Štěpy). Inscenace se vyhýbala jakýmkoliv, dnes na jevištím tak oblíbeným aktualizací. Přes dobové kostýmy a hudbu ji do našeho kontextu vsazovalo už samotné reflektování „nástupu nové doby“. A v rohu ukrytá postel, dominující prosté, ale dostatečně rustikální scéně, se plynule měnila z lože „lásky“ v rakev, lože smrti. A připomínala, že Petrolejové lampy jen tak neuhasnou…

Jan Vnouček

Luboš Pospíšil & 5P - 6. únor 2008 (fotografie z koncertu)

Při koncertu Luboše Pospíšila se kavárna Vrchlického divadla v Lounech dočkala největší návštěvy této sezóny. Skladba publika, kde převažovaly dámy v nejlepších letech s doprovodem, napovídala, že zpěvák s uhrančivým hlasem stále disponuje početným a věrným fanklubem. Přítomní přišli podpořit také lounskou akvizici za bicími, Páju Táboříkovou. A v neposlední řadě je zajímalo, jak „šlape“ obnovená skupina 5P, s níž natočil novou desku. Pospíšil nikdy nepatřil do ranku českých písničkářů, u nichž hudba hrála druhé housle. Vždycky hrál hlavně kvalitní elektrifikovaný folk s rockovými prvky a rád si vychutnával popové sladkobolné balady. Výrazně omlazená sestava jeho kapely mu ale příliš romantizovat nedovolovala a paradoxně ho vrátila k jeho tvrdším kořenům. A když už chtěl potěšil dámská srdíčka, tak si raději vystačil jen v duu se Zatloukalem. Při ploužákách totiž plné obsazení poněkud přebývalo. Ale jinak 5P znamenali jednoznačný přínos. Pospíšil už neměl čas se opájet svým klenutým hlasem. Rockový rytmus Táboříkové a baskytaristy Martina Štece mu nedaly chvíli oddechu. A když si i Zatloukal vzpomněl, že elektrická kytara potřebuje „drhnutí“ jako koza drbání, utopil se zpěv úplně v hardrockových polohách. Tady budou muset pana Pospíšila trochu šetřit. Přátelštější k němu byly pestrobarevné klávesy. Ondřej Fencl do nich chvíli bušil po rockovém způsobu, někdy jimi škubal s pomocí svěžího džezíčku a jindy se do nich položil jak někde v muzikálu. A když se Fencl chopil ještě foukací harmoniky, linula se z reproduktorů dosti výbušná směs s bluesovou roznětkou. Ta se samovznítila – podle mého názoru – při nejlepší písni večera „Píši vám, Karino“. Již tak pohnutému textu dodala dřevní harmonika existenciální hloubku a naléhavé bicí a klávesy pod ním vykopaly neodkladnou propast. A nová deska? Ještě nevyšla, ale podle titulních písní „Přízraky lásky“ a „Kráska v nesnázích“ bude znít velmi čerstvě. Alespoň tak, s jakou chutí pískaly důstojné dámy na prsty, aby si vynutily přídavky. To se jindy jen tak nevidí…

Jan Vnouček

LEDEN 2008

Vladimír Václavek & Miloš Dvořáček - 30. leden 2008 (fotografie z koncertu)

Na předposlední lednový den přichystalo Vrchlického divadlo v Lounech brněnský dvojkoncert. Uznávaného kytaristu měla doplnit mladá experimentující kapela Květy. Bohužel ta se svou zvířátkovou poetikou uvízla kdesi v koloně na dálnici D1, a tak jsme se dočkali pouze dua Václavek & Dvořáček. Vladimír Václavek definoval v 90. letech zvuk české alternativní hudby a pro Brno znamená to, co Mejla Hlavsa pro Prahu. Během více než dvouhodinového vystoupení však prořízl celou svou hudební kariéru. A tak zazněly „My Dream“ ještě od Dunaje začátku 90. let, písně z projektu V.R.M. z prvních let nového tisíciletí i ukázky z novinkového sólového alba Život je pulsující píseň. Posluchači se ovšem seznámili hlavně s jeho současným směřováním k náladotvorné hře a recitativnímu zpěvu. Metoda „šamanského popu“, jak pánové svůj současný styl nazývají, spočívala většinou v dlouhé kytarově-perkusní předehře, na níž Václavek nekompromisně vázal kytarové smyčky. Ty si během písní ukládal do sampleru a podle potřeby je „živě“ aranžoval. Jeden melodický motiv se tak vždy několik minut omotával okolo publika či se stále dynamicky utahoval jako například v písni „Vanutí větru“, až do úplného vytržení. Melodickou oprátkou se často proplétala rytmická smyčka bubeníka Miloše Dvořáčka, nebo ji cíleně kontrapunkticky a až freneticky rozvazovala jako třeba ve „Starém havranovi“. Václavek v něm kytarou a hlasivkami černé peří jen něžně hladil, zatímco Dvořáček ho škubal jak o život, i když jen „štětkami“. Jindy ve struktuře songu přesně vykolíkovali místo pro rytmus i melodii, zkreslení i zpěv, jako v magické „Na břehu jezera“. Hudebníci pak do takto nastražených ok a sítí naháněli svým převážně atmosférickým zpěvem mytologická zvířata ze zámořských končin: „Na břehu jezera / sedí bílý vlk / a pije moji smrt!“ Ale oba se nestyděli setřít si patetické šamanské líčení. Dvořáček například ve vtipné bubenické improvizaci, pracovně nazvané „Uvítací píseň“, inspirované divošskými rytmy a mumláním. A Václavek třeba v jemně nazlobené „Ještě jsem se nenarodil (Kurva drát)“, kde napověděl, jak by to asi vypadalo, kdyby na jeho meditativní duši vyrašilo barevné „číro“. Na rozehnání dálniční kolony ale nestačila ani jeho „zaříkávací“ kytara, takže Květy v Lounech rozkvetou až někdy na jaře.

Jan Vnouček

Radim Hladík & Blue effect - 23. leden 2008 (fotografie z koncertu)

Na rockovou kapelu Blue effect se do Vrchlického divadla v Lounech valily takové davy, že nestačila kapacita kavárny a koncert musel proběhnout na divadelním sále. Návštěvníky neodradila ani anoncovaná akustická podoba vystoupení. „Nebojte, nebudeme hrát k ohníčku, bude to pořád bigbít,“ slíbil na začátku kytarista Radim Hladík a slovo dodržel. I když jen zčásti. Odpojení od většiny zesilovačů totiž umožnilo vychutnat si v hudbě legendy českého rocku 70. let i jiné než jen taneční kvality a zaslechnout všechny jindy skryté vycizelované tóny. Napovědělo také, proč je tahle skupina čtyřicet let od svého zrodu stále tak populární. Bez módní celosvětové retro vlny, díky níž se tak dobře daří všem těm comebackům a revivalům, by k tomu asi nedošlo. Přesto v sobě tento český hudební dinosaurus má stále velký potenciál, i po několika plastických operacích a resuscitacích. Předně Hladík uměl napsat silnou melodii, což jeho grupa zúročila hlavně v baladách, například v již trochu ohraném, cukrkandlovém Slunečném hrobě či v křehké instrumentální Čajovně. Tuto poprockovou sladkobolnost však vyvážilo vášnivé hledačstvím a průkopnictví. Třeba artrocková symfonie „Je třeba obout boty a pak dlouho jít“ nebo jazzrockové „Rajky“ musely ve své době znít na naše poměry jak z jiného světa. S lidovkou „Padá rosenka“ zase předběhli trend spojování rocku a world music o celá desetiletí. Vzpomínání na „sedmdesátky“ vyplnilo přibližně první třetinu koncertu. Návratům zpět byl ostatně zasvěcen celý večer. Ale se zkratkovitým příběhem o tom, jak se z revolucionáře stává konzervativec si nevystačíme. Kytarový veterán Hladík pustil do žil Blue effectu novou krev a zajistil si tak modernější zvuk. Ale zase ne tolik moderní. Proto se v druhé třetině také ohlíželo – za devadesátými léty. Výborný zpěvák a kytarista Honza Křížek a universální bubeník Václav Zima přišli do „Modrého efektu“ z rozpadlé kapely Walk Choc Ice. Ta se v druhé půlce 90. let pokoušela naroubovat na český bigbít tehdy módní fúzi kytar a hip-hopu. Proto si mohli fanoušci zarapovat při „Rejdit“ nebo si zazpívat melodické refrény při sonzích „Nás dostanou“ či „Jako déšť“. K tomu jim tvrdil muziku mladý baskytarista Wojttech. Závěrečný rockový kabaret – mix hravých coververzí od pinkfloydovské The Wall přes filmové melodie Růžového pantera či Godzilly, až třeba po depešácký Personal Jesus – připomněl všem tak důležitým recenzentům, že hudba je především zábava. Roztleskané a rozezpívané publikum to vědělo od začátku…

Jan Vnouček

Dáša Vokatá & Ivan M. Jirous (fotografie z koncertu)

Společné vystoupení písničkářky Dáši Vokaté a básníka Ivana Martina Jirouse uspořádalo Vrchlického divadlo v Lounech. Spojit dohromady tuto partnerskou dvojici byla šťastná volba. Živočišně náruživý projev zpěvačky a kytaristky se dobře doplňoval s nevýrazným drmolením undergroundové legendy. Jirous je velký básník, ale rozhodně není dobrý recitátor. Stačí málo, aby se z křídel jeho hrubě-naivistické poezie setřel jemný pel, kouzlo estetického prožitku. Při nejasné artikulaci a svévolné intonaci padají jeho verše, jak by řekl on sám, „na držku“. Můžeme tedy parafrázovat jeho slova: „napsal jsem to / abych to čet / kdybych to říkal zpaměti / nestálo by to za říkání“ na zlomyslné: „napsal jsem to, abyste to četli, kdybych to přednášel, nestálo by to za přednášení“. Přesto se z deklamace nejnovější sbírky „Okuje“ daly vysledovat určité nové tendence jeho básnění. Jirous před napsáním této bibliofilie prohlašoval, že s tvorbou přestal, že už všechno napsal. To je asi pravda, ale zkouší „to stejné“ napsat trochu jiným způsobem. Nejsilnější byl ve svých typických krátkých básních, kde se ve zkratce srážely motivy zmaru, odevzdanosti a věčně žasnoucí něha z těch nejobyčejnějších rostlin a živočichů („potkánci svítí očičkama“) s naivistickými rýmy, expresivními citoslovci a inverzním slovosledem. Z tradiční směsi pokory a vzdoru, zůstala jen františkánská pokora a zesílily smutek nad ztrátou milovaných a pochyby nad sebou samým. I hrubostí a vulgarismů ubylo. Jirous se v několika případech pustil i do delšího útvaru, připomínajícím spíše rytmizované básně v próze: „Účtenky s mými básněmi zasypané vším svinstvem světa / Ne v tom se hrabat nebudu / napíšu si jiný“. Kde ovšem chyběla sebeshazující naivistická forma, bylo vyznění poněkud ploché: „Co chceš vidět hlubšího, než pavoučky na dně bílého smaltovaného dřezu?“ Ale bez klidného přečtení sbírky nelze dělat závěry. Jako je Jirousova poezie možná lepší bez Jirouse, tak koncert Vokaté je bez ní nemyslitelný. Bez vášnivého, dosti pestrého zpěvu a energické hry na kytaru by její písně jen těžko překročily produkci dívčí kytarových zpěvníků o lásce: „Pod hlavou plnou beránků / líbám tě milý ve spánku“. Jejich klišé a banality však částečně vyvažovaly zaníceně gospelový výraz a otevřenost, s níž se tato dáma nestydí za svoje touhy: „Zavrtám se do tebe / jako červotoč do oltáře“. Nejopravdovější se jevila v ohlasech na lidové popěvky, v pseudocikánské melodice a v rhytm & bluesových spirituálech: „Sejdem se stejně / na hoře stejné / na hoře té / kde pánem je Bůh“. Naopak jako vyložené omyly se jevily variace na Krylovo Děkuji, kde neustála balancování na pomezí kýče („Děkuji ti hodně / děkuji za pomoc / že můžu / vyběhnout svobodně“) a příliš doslovná satira nazpívaná v ostravském nářečí („Připaleny kastrol / to bych eště přežil / Svobodu mi nastol / z toho bych se zježil“). Smutek a láska, únava a zápal se tak v těchto dvou umělcích vhodně doplňovaly. „Děsím se až vlkodlaci / nabídnou mi paci paci,“ naříkal Jirous. Doufejme, že mu pomocnou ruku jednou podá právě Dáša Vokatá: „Musíte mávat / já se budu vdávat“

(Dáša Vokatá & Ivan M. Jirous, 9. leden 2008, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

PROSINEC 2007

Vlasta Třešňák

Písničkář Vlastimil Třešňák se generačně řadí do folkové generace Hutky a Merty a sdílí s nimi také společný osud. Po krátkém porevolučním boomu přicházejí pocity zneuznání, neporozumění a deziluze z politického a společenského vývoje, které ho málem znovu vyhnaly ze země. Zjištění, že jeho zkušenosti a názory sdílí jen hrstka souputníků, ale také neschopnost reagovat na změnu posluchačského vkusu, řešil Třešňák v 90. letech psaním románů (např. Klíč je pod rohožkou). V posledních letech pak vyšel částečně vstříc trhu, když začal vydávat desky s rockovým bandem. Do kavárny Vrchlického divadla však přijel sám a lounské publikum si mohlo jeho specifický styl zpěvu a hraní vychutnat až na dřeň. Vyjevily se tak silné stránky i slabiny jeho repertoáru. Třešňákovy kytara a foukací harmonika, vybuzené neustálými přerývkami, zněly až magicky. Zvuk – ponořený kamsi do 60. a 70. let amerického folk-rocku – voněl bluesově a s vervou navozoval melancholickou atmosféru. Tu podtrhoval hlasem, když své texty spíše tlumeně a zastřeně křičel, než zpíval. Velmi podobným stylem zpěvu vládne i Vladimír Mišík a bylo by zajímavé zjistit, kudy tekla řeka inspirace. Své kompozičně složité texty, spíše dlouhé básně než písňové texty, vrhal do publika naschvál s ležérní výslovností a nezasvěcené nechal lapat pouhé střípky. I to by stačilo, kdyby aspoň občas změnil náladu svých písní. Takto se bohužel zvuková jednotvárnost a chudičký melodický rejstřík mohly z prvotního očarování změnit po dvou hodinách v únavu a nudu. Jediný proletář ze staré české folkové školy si toho však patrně byl vědom a svůj koncert osvěžoval krátkými a vtipnými historkami, plnými hrabalovských „perliček na dně“. Folkaře, který nezná kompromisy, tak pravidelně střídal šikovný vypravěč, jehož pohled na svět je – ať chce nebo nechce – mnohoznačný, a tedy pravdivější. Třešňákova stylizace do věčného bojovníka, který se nesmiřuje s žádnou nespravedlností a nepravostí, je ale potřebná a obdivuhodná. I když nevděčná a donkichotská. Jenže „tma nemá zdrobnělinu,“ zpíval a všichni pochopili, že prostě nemůže jinak.

(Vlastimil Třešňák, 5. prosinec 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

LISTOPAD 2007

J. H. Krchovský & Krch-off

Oparem dekadence zahalili kavárnu Vrchlického divadla básník Jiří H. Krchovský a jeho kapela Krch-off. Dekadence je znamením úpadku a rozkladu. A vždy v dějinách předznamenávala konec nějaké epochy, kdy nad zprofanovanými hodnotami získává navrch pesimismus, nihilismus a zmar. Ze spojených nádob literatury a světa ovšem letitý nános udělal dvě zapáchající nádržky, takže Krchovský je čistým solitérem. A jak dokazují jeho verše z posledních tří sbírek, které četl v první polovině večera, pokračovat v díle francouzských proklatců, šílených německých expresionistů a souchotinářských českých dekadentů není vůbec snadné. Pražský umělec z jejich díla vytěžil a do Loun přivezl káru motivické veteše. Své rytmizované a pravidelně se rýmující (nejčastěji a-b-a-b) básně proměnil ve sběrné dvorky, které zaplňuje smrtí, nudou, alkoholem, odcizením, prázdným sexem, sebevraždou, hřbitovem a neoddělitelnou dvojicí narcisismus-komplex méněcennosti. Dlouhé litanie svých předchůdců ovšem dramaticky zkrátil, nejčastěji až do formy vypointovaného čtyř až šestiverší či zrýmovaného aforismu. Staří dekadenti napsali epitaf většinou jen jednou před smrtí, Krchovský si z nich stvořil svou poetiku. Ta by však stál nebyla kompletní, kdyby do ní nepřimíchal gellnerovské sarkasmus a sebeironii, umocněné vlastním cynismem. Takto tradičně vystavěné básně snad ani nemohli znít jinak než groteskně, a vlastně mile: „ale ne, duše má, čeho ses lekla / – očistce, mučení, plamenů pekla? / to je moc humánním mírné a všední… / Jak bude po smrti? Tak jako před ní“. Po přestávce se svých nástrojů chopila básníkova parta muzikantů, poskládaná z jiných hudebních souborů, a završila večírek dekadentním rockovým koncertem. Nepředvedla žádnou intelektuální exhibici, ale smetla publikum smrští již lehce úpadkových hudebních stylů. Jako by si spolu s Krchovským notovala: „Co když dnes umřu, pane Bože? / Anebo probůh, co když ne?“ Svou hudbu postavila na melodickém českém bigbítu, punkovém drivu, undergroundových prvcích a na morbidně-komických textech frontmana a kytaristy Krchovského. Před podiem, obsazeným dále baskytaristou Otou Sukovským, violoncellistou Tomášem Schillou, houslistou Pavlem Cigánkem a bubeníkem Jiřím Michálkem, se mohl klidně rozpoutat taneční kotel, být to někde v zakouřeném klubu. Ale protože se vše odehrávalo v důstojném sametovém prostředí s mohutným vnějším průčelím, klidně jsme si mohli představit, že se hraje v krematoriu: „Jako vždy, konečná, Olšanské hřbitovy!“

(J.H.Krchovský & Krch-off, 28. listopad 2008, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Gendos

Praktiky dvou šamanů si během krátké doby prožilo Vrchlického divadlo v Lounech. Po cirkusu biotronika Tomáše Pfeiffera zůstala bohužel jen polosektářská pachuť v ústech a ironický úšklebek nad ideologií složenou z pseudovědecké terminologie, rádobytajemné filosofie a kýčovitě spasitelského komplexu. Podle jejich jazyka poznáte je, říká se. Tak divadelní kavárna poznala i Genadije Čamzyryna, zvaného Gendos. Šaman, pocházející z jihosibiřské republiky Tuva, skoro nemluvil, jen zpíval tuvinské písně a hrál na svoje „primitivní“ nástroje. Nemělo cenu si nalhávat, že jeho vystoupení nebylo jen odvarem původní sibiřské šamanské tradice. Ale pro nás přeracionalizované Evropany, co bažíme po čemkoliv duchovním, to byla i tak očistná lázeň. V úvodním asi čtyřiceti minutovém obřadu k nám jeho prostřednictvím promlouvaly příběhy dávných lovců a totemových zvířat. Byl slyšet hluboký hlas samotné matky země, volání sovy, ryk běžících koní, skřek skoleného zvířete, dech medvěda, kroky animálního tanečníka kolem vztyčeného kultu a mnoho dalšího. Stačilo jen pozorně naslouchat. A nechat se vést barevným rytmem perkusí, až do tušeného vytržení. Nerozuměli jsme slovům, neznali názvy hudebních nástrojů, neuměli pojmenovat techniky jeho neuvěřitelně tvárného hrdelního zpěvu. Ale přesto nás Gendos vrátil zpět do mytických dob, kdy člověk žil v sepjetí s přírodou a svět ještě nebyl odkouzlen křesťanstvím. Tuto drsnou realitu, v níž jsi buď zabil, nebo jsi byl zabit, nám na Západě zidealizovalo teprve romantické volání po návratu do nezkažené přírody. A tak při vzájemném působení západních Rousseauových ideí a kouzla východního lidového folkloru jsme mohli v klidu přijmout hru na očistný rituál, prožít si kolektivní katarzi a vděčně zatleskat. Zvláště když šikmooký umělec přidal i několik krásných lidových písní, při nichž se doprovázel na různé strunné nástroje, a které se mohly nést od mongolské tajgy přes Beringovu úžinu po americké savany. Na úplný závěr si opět nasadil šamanskou čelenku a ceremonii ve stoje dokončil. S jakými démony se v Lounech setkal, si nechal pro jistotu pro sebe.

(Gendos, 12. listopad 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

ŘÍJEN 2007

Pavel Jakub Ryba & Mind the Step

Jazzový baskytarista Pavel Jakub Ryba v Lounech dlouho nehrál. Naposledy zde – podle vlastních slov – vystupoval ještě v Unionu. Tentokrát vyměnil hotel za Vrchlického divadlo a spolu s perkusistou Jiřím Kolmanem si přivezl zdatné přespolní pomocníky. Dechová sekce ve složení Bryan Corbett a Ryszard Krawczuk hned od začátku dokazovala, že z Anglie a Polska nevážila cestu zbytečně. Společně předvedli zajímavou syntézu „běžného“, retro i free jazzu, pulsujících rytmů a romantického popu a rocku. Ryba kouzlil na svůj nástroj prsty i trsátkem. Chvíli jednotlivé tóny tvaroval přesně a krátce po jazzovém způsobu, chvíli je nechal volně rockově rozpíjet, uměl být sentimentálně zasněný, jazzově přesný i hardrockově drsný. Bylo na něm znát, že má rád dobrou melodii, kterou ale ještě raději rozbíjí na padrť improvizační taškařicí, aby se k ní zase nakonec pokorně vrátil a usmířil se s ní. Krawczukův saxofon a Corbettova odlévaná křídlovka byly trochu odstrčené a často pokorně sloužily nasazené melodii a swingujícím vzorcům. Ale pokud se svobodně nadechly, tak se rozstřikovaly do všech stran, plápolaly a tropily neodolatelnou jazzovou neplechu. Barevný a dynamický zvuk kvarteta výrazně spoluvytvářely Kolmanovy bonga, bubínky, činely, zvonkohra a zvonec, obsluhované dlaněmi, paličkami i štětkami. Navíc hru místy překvapivě obohacovaly o funky a latino rytmiku. Jejich fantazii nejlépe demonstrovala vlastní skladba „Zítra bude líp“, která měla tolik zvratů, že přepsána do partitury klasické hudby, by vyšla na hodně dlouhé souvětí o několika vložených větách. Závěrem se dá říci, že jsme byli svědkem exhibice čtyř výrazných instrumentálních individualit. Muzikanti sice netvořili úplně kompaktní skupinu, a když jeden sóloval, což bylo velice časté, ostatní většinou jen čekali, až skončí. Přesto si dokázali vyhovět a lounští posluchači jim také na oplátku připravili velké ovace.

(Pavel Jakub Ryba & Mind the Step, 31. října 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Petr Zelenka: Teremin

Dva roky po premiéře se lounští diváci mohli seznámit s inscenací Dejvického divadla Teremin, která se v Praze stala divadelním hitem. Její tvůrce Petr Zelenka má ve svých filmech rád podivínské hrdiny, co po svém reagují na vyšinutost světa. Vzpomeňme na Knoflíkáře a Příběhy obyčejného šílenství. Když ale narazil na bizarní osudy sovětského vynálezce, hudebníka a špióna Lva Sergejeviče Teremina (1896-1993), zjistil, že skutečnost překonává jakoukoliv bláznivou fabulaci a napsal o něm divadelní hru. Vybral si úsek jeho života z 30. let, kdy Teremin pobýval v USA. Z počátku se zdálo, že půjde o kombinaci biografie, špionážního dramatu a kapitol z hudební a fyzikální historie s prvky zelenkovského absurdního humoru. Autor a režisér navíc využil zkušenosti ze své fiktivně dokumentární trilogie (Visací zámek 1982-2007, Mňága – Happyend a Rock ďábla) a kromě filmové zkratky napojil na divadelní organismus postupy televizních dokumentů a videoklipů. Divák se tak nenásilně, aniž měl pocit školometské přednášky, dozvěděl mnoho odborných a životopisných faktů a ještě se mohl zaposlouchat do nefalšovaného zvuku tereminvoxu, předchůdce hudebních elektronických nástrojů. S postupujícím časem však bylo jasné, že za civilně hrajícími herci se skrývá více. Ivan Trojan v titulní roli si nasadil neproniknutelnou masku prostou všech emocí, jednoznačného uchopení a zařazení do kategorií dobra a zla. Podařilo se mu tak zobrazit zvláštní schizofrenii tajemného technokrata. Dojem tajuplnosti měl zabránit se s jeho postavou ztotožnit, či ji odmítnout, a umožnit divákům soustředit se na nenápadně kladené otázky. Především, zda má lidské konání vůbec nějaký smysl. Co dělat? A proč? Ptáme se sami sebe od okamžiku, kdy jsme ztratili Boha. Toho měla nahradit elektřina, jak plánoval Lenin a možná i Teremin. Ale nenahradila a zůstal jen otazník. „Za tím vším nebylo ve skutečnosti nic, žádná idea, žádné peníze. Dělal jsem to jen pro to, že mě baví hrát si s těmi součástkami,“ vyzná se geniální vynálezce, když přiznává, že všechno je jinak, než se zdálo. „Já ti nevěřím!“ „To nevadí, ale rozumíš mi.“ A to je asi jediné možné – nevěřit, ale snažit se pochopit.

(Petr Zelenka: Teremin – Dejvické divadlo, 30. října 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Nikolaj Koljada: Slepice

Premiéra, jak se patří, se odehrála ve Vrchlického divadle v Lounech. Dobře napsaná tragikomedie, Rádobydivadlo Klapý ve vrcholné formě a hlediště zaplněné vstřícnými diváky. Co více si přát! Současný ruský dramatik Nikolaj Koljada sepsal hru o milostném pětiúhelníku z prostředí provinčního divadla a z časů sovětské perestrojky. S chutí vykreslil několik omezených lidských typů, jak vystřižených ze společenských satir N. V. Gogola a aktovkových taškařic A. P. Čechova. Režisér Ladislav Valeš dobře typově obsadil herce, což v ochotnických podmínkách není vždy jednoduché. A nabídl většině z nich vděčné komediální kreace. Veronika Valešová si zahrála podváděnou manželku a pořádnou „stíhačku“. Pavel Macák buranského a zamilovaného režiséra. Jaroslava Maťáková opuštěnou a „zbytečnou“ ženskou. A Petr Bernard těžkopádného a láskou k milence poblázněného manžela. Dohromady tedy pěkně nešťastné panoptikum, žijící ve lži o vzájemných citech. Katalyzátorem jejich vztahů se stala mladá, krásná herečka v podání Petry Znamenáčkové, která oběma zamilovaným pánům splnila – alespoň na chvíli – ony dávno zapomenuté touhy o lásce. V duchu svých velkých vzorů se přes její postavu autor nakonec dopracoval k osvědčenému morálnímu paradoxu, že v pokrytecké společnosti bývají nejmravnější ti nejopravdovější, třeba i sexuálně promiskuitní jedinci. To ovšem jen za cenu toho, že je autoři nenechají příliš mluvit. A jak dopadly iluze obou pánů, toužících po přestavbě a glasnosti svých životů, netřeba dodávat. Představení, kde se každých deset minut někdo pokouší oběsit nebo utopit (i když „ne tak úplně, soudruzi“), mohlo být klidně pojato jako hodně krutá groteska. Valeš však pro něj zvolil výrazně komediální polohu s groteskními prvky, od „němé“ honičky za doprovodu žertovné hudby v první části, přes vtipné popřestávkové dejavu, po některé kostýmy. Humor plynul především z ostřejšího slovníku, poloabsurdních situací a promyšleného přehrávání. Mužští představitelů ke svým úlohám přistoupili více méně karikujícím způsobem. Macák byl přesný a neodolatelný a Bernardovi pomáhala i „ujíždějící“ intonace, která jeho postavě ještě přidávala na ňoumovitosti. Tu naštěstí vyvážilo smutné a dojemné sólo na klarinet. Valešová s Maťákovou střídaly karikující a civilní polohy a jejich civilně komické dialogy patřily k ozdobě inscenace. V malých rolích nevrlých sousedů se dále představili Jaromír Holfeuer, Robert Deme, Liběna Štěpánová a Jan Kaška. Slepice tedy opět ukázala, že ruský „smích skrze slzy“ je univerzální. Vždyť „život je jako žebřík do kurníku, krátkej a posranej!“

(Nikolaj Koljada: Slepice – premiéra Rádobydivadlo Klapý, 23. října 2007, Vrchlického divadlo Louny)
Jan Vnouček

Rocky IX

Když Matěj Kopecký zakládal před drahnými lety tradici českého loutkového divadla, oslovoval jeho Kašpárek a spol. především mladé publikum. Drtivá většina loutkových divadel, včetně toho lounského či třeba mosteckých Rozmanitostí, které zajíždějí i do Loun, tomu zůstala věrna. Pražské Divadlo buchty a loutky, které nyní zavítalo do Vrchlického divadla, však vedle pohádek, hraje i pro dospělé. Sleduje tak celosvětový trend, kdy formy určené dříve dětem (zvláště počítačové kreslené filmy) jsou naplňovány obsahem pro starší. Jestli je za tím vzrůstající infantilita společnosti, nebo jen únava ze zprofanovaných výrazových prostředků „živých“ herců, těžko říci. Patrně obojí. Každopádně, jak dosvědčilo uvedené představení Rocky IX, je to zábavná móda. Buchty a loutky v kavárně předvedly experimentální loutkové představení, kde vše je v rámci hry dovoleno a které se místy měnilo v kombinované či hrané, podle toho, jak pomyslná „kamera“ najížděla na záběr – celek, polocelek, detail. Radek Beran, Marek Bečka a Vít Brukner převáděli děj z filmového plátna důmyslně na dvě propojená jevištíčka a třetí nadstavbu, čímž vyřešili problém se střihem a získali prostor pro úsměvný nadhled. Komediální inscenaci od počátku do konce postavili na ohňostroji, někdy až surreálních nápadů. Pohrávali si s filmovými klišé, parodovali, ale nevysmívali se. Naopak, na své protagonisty pohlíželi s pochopením a soucitem. Jak velela oscarová předloha, nebyl jejich Rocky žádný inteligent, ale vytvářela ho sympatická lidská touha po lásce, štěstí, dobru a – jak jinak – po americkém snu. Na rozdíl od zámořského hrdiny byl však český outsider spíše anti-hrdina, který se prostě vždycky nějak „dohodne“. Z toho plynul i odlišný konec, kdy zlo je napraveno a společnými silami je poražen celý systém bez tváře. A kdy nemilosrdný „dráp“ osudu, umí ve finále i bodře nakrájet rodinné štěstí. Přesto, nebo právě proto, si – až půjdete zítra boxovat o titul mistra světa – nezapomeňte s sebou vzít podkovu pro štěstí, do rukavice…

(Rocky IX – Divadlo buchty a loutky, Vrchlického divadlo v Lounech, 9. října 2007)
Jan Vnouček

Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka

Osvěžující studentské divadlo předvedli 2. října ve Vrchlického divadle žáci Literárně dramatického oboru ZUŠ Louny. Pod vedením Mileny Nečesané se jim podařilo secvičit kanonickou hru absurdního dramatu Plešatá zpěvačka takovým způsobem, že jejich přítomní spolužáci mohli klidně zahodit nepotřebou příručku Obsahy z děl k maturitě. Sami viděli, že Eugene Ionesco napsal před skoro šedesáti lety stále platný a živý text. Protože dodnes mluvíme, abychom nemuseli nic říct a uchylujeme se do pohodlných konverzačních mechanismů, aby nás náhodou z pohodlné ne-existence neprobudilo Slovo. Ionescova hra je svým způsobem slovní cvičení. Postrádá krutou grotesknost a vypjatou existencialitu, s níž nahlíželi na svět její předchůdci. Nevystrkují se tu tykadla Řehoře Samsy, ani se nevraždí sekerou u vánočního stromečku jako u Alexandra Vveděnského. V úzkých uličkách židovského ghetta a uprostřed stalinistického teroru nebylo místo na nechtěný dadaismus učebnice angličtiny, podle níž Ionescu své dílo vytvořil. Odlidštění a vyprázdněnost člověka se zcivilňuje, ztrácí fantaskní formu, a je tady a teď, v našem obývacím pokoji a u našeho krbu. Režisérka Nečesaná pojala stylově nejen inscenaci, ale celý její kontext. Před představením se rozdávali letáčky de facto odrazující diváky, na dveře se vyvěsila omluva, že začátek bude „z technických důvodů“ o 6 minut opožděn a vše završil vtípek s přestávkou. Logika je u Ionesca vymknuta z kloubů a příčinné či časové souvislosti jsou narušeny. Absurditu produkuje jak verbálně, tak situačně. V tomto světě se všichni členové rozvětvené rodiny jmenují stejně, návštěvy se při příchodu přezouvají z pantoflí do bot, když někdo zvoní, tak za dveřmi „nikdy nikdo není“, manželé žijící v jakési amnézii se poznávají jen díky brilantní sherlockovské dedukci, která je však vzápětí jedinou větou vyvrácena apod. Paradoxně je tak jedinou logickou skutečností hry vyústění v závěrečný kolaps komunikace, jako když se porouchá přehrávač. Vedle podařené režie výrazně ke groteskně-komickému vyznění napomohl sehraný herecký výkon Marka Mikuláška a Terezy Cajthamlové. Dialogy jejich manželů Smithových byly dobře „natajmovány“ a zdobily celou inscenaci. Suverénní byla i Pavla Umhöhová jako služebná Máry. Dále hráli Martina Čechová, Daniel Syrovátko a Lukáš Hodan. A jak se vedlo Plešaté zpěvačce? „Já vám to tedy řeknu, ale slibte mi, že nebudete poslouchat.“

(Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka – LDO ZUŠ Louny, Vrchlického divadlo v Lounech, 2. října 2007)
Jan Vnouček

4. Cyklus koncertů pro dva klavíry

Koncertem Dua Ardašev vyvrcholil 4. Cyklus koncertů pro dva klavíry. Po tři říjnové pondělky se návštěvníci Vrchlického divadla v Lounech mohli vyslechnout klasické skladby napsané či adaptované pro čtyřruční či dvoj nástrojové hraní. Nejprve si své první velké mimosoutěžní vystoupení „odbyly“ čerstvé absolventky pardubické Konzervatoře, Zuzana Pelcová a Eva Suchánková. Po první sólové polovině předvedly, proč získaly prvenství v jedné z kategorií mezinárodní Schubertově soutěži pro klavírní dua. Polencova Sonáta pro čtyřruční klavír, Ravelova Španělská rapsodie a Scaramouche od Dariuse Milhauda zněly v jejich podání ještě mladistvě nezrale. Ale sympaticky, prosty rutiny a s velkým příslibem do budoucna. Bylo znát, že ve směsi trémy a nadšení na pódiu prožívají každý tón. Po nich se představila dvojice Václav Mácha a Miroslav Sekera. Program naplnili Schubertovou čtyřruční Fantazií f moll op. 103, Mozartovou Sonátou D dur a Šostakovičovým Concertinem a moll op. 94 pro dva klavíry. Jejich večer však vygradoval hned prvním „číslem“, Sonátou F dur pro čtyřruční klavír. Hravá Mozartova skladba probudila v pánech mazlivost a otevřela komůrku dětské fantazie. Ardaševovi však byli z jiného světa. Vášnivě čarující Renata a matematicky přesný Igor zvedli diváky ze sedadel. Sedm vět z 1. dílu Uherských tanců pro čtyři ruce Johannese Brahmse střídalo rozjařený pešťský šantán s dálavami maďarské pusty. Po přestávce následovala dvoj klavírní Rachmaninova Suita č. 1 op. 5, z jejíž pevné dialogické formy tryskala lyrická nádhera. Z Ravelových impresionistických tanců Habanera a La Valse se zase snadno zamotala hlava. Zvláště když se v druhém jmenovaném tančilo o život. Věřme, že podobně jako se vydařil tento minicyklus, se vydaří i příští ročník, na něž Hana Benešová slíbila zajímavé překvapení v podobě recitálu pro klavíry a tympán.

(4. Cyklus koncertů pro dva klavíry, 1., 8. a 15. října 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

ZÁŘÍ 2007

Elena Suchánková & Jocose Jazz

Na koncert Eleny Suchánkové s kapelou Jocose Jazz, který proběhl před více než dvěma lety v lounském Vrchlického divadle, se vzpomínalo. Čas ale běží dál, a tak bylo na čase zkonfrontovat zidealizované vzpomínky se současnou realitou. Sehraná sestava od začátku potvrzovala, že i ideál je možno naplnit konkrétním obsahem. Před užaslým publikem s jistotou definovala, jak by měl vypadat dobrý jazzový střední proud – kvalitní, a přitom velmi zábavný. Střídala vlastní písně se standardy a jazzovými úpravami lidových písniček, vypalovačky s horoucími baladami. Jejich jazz, jak naznačuje již název souboru, byl veselý, živý, hravý, měl rockový odpich a taneční drive, ale když na to přišlo, tak také šansonový sex-apeal (např. lidovka Duša moja) a baladickou křehkost (Slow hot Wind od Henry Manciniho). Častá sóla ze skladeb neústrojně netrčela a zapadala do celkové sympatické nálady. Zvláště když se k exhibicím jednotlivých hudebníků přidala Suchánková a společně vystřihli působivou zvukovou kreaci. Zvuk byl vůbec předností skupiny. Kontrabas Petra Dvorského jej zahušťoval, bubny hostujícího Jiřího Slavíčka tvrdily či podle potřeby zase změkčovaly, vibrafony Radka Krampla prokysličovaly a ve skutečný klenot ho vybrušovala dominující kytara Miroslava Linky. Velký hlas Eleny Suchánkové ho pak převazoval a zase rozvazoval zlatou mašličkou. Její rejstřík se pohyboval od divokého spelování až po procítěný šepot. Kdyby měla na hlasivkách žebříček a rosničku, prošlo by za jeden večer Louny tolik frontálních systémů, že by Václav Klaus musel napsat novou knihu o klimatologii. Hurikán by střídalo slunečné bezvětří, ledovce by tály ještě rychleji a pouště by se zarostly travou. Z Ohře by se zvedalo tsunami, aby se za chvilku dělali na Tůni jen malé klidné kruhy. Jen chybějící mediální obraz této nástupkyně Evy Pilarové tak způsobuje, že z ní ještě není hvězda první velikosti. Na konci října přijede do lounského divadla další z českého jazzového Olympu, baskytarista Pavel Jakub Ryba s polsko-britskou doprovodnou kapelou.

(Elena Suchánková & Jocose Jazz, 26. září 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

KPH - České trio

Povznášejícím způsobem začala 34. koncertní sezóna lounského Kruhu přátel hudby. Ve Vrchlického divadle ji zahájilo vystoupení Českého tria. Již avizovaný program sliboval výjimečná, a přitom líbivá klavírní tria romanticky založených skladatelů. Klavírista Milan Langer, houslistka Dana Vlachová a violoncellista Miroslav Petráš však ještě předčili očekávání. Svěží a mladistvé Trio c moll op. 2, které podle Langera napsal Josef Suk v necelých 16 letech a odstartovalo jeho kariéru, nasadilo vysokou laťku. Subtilní melodie s ohlasy na lidovou notu geniálně sugerovaly dojem, že je známe odpradávna. Po mazlivém žákovi Antonína Dvořáka vložil pravý romantik Felix Mendelssohn-Bartholdy do strun hudebníků výbušnou směs něžného citu a bouřlivé vášně. Jeho Trio č. 1 d moll op. 49 bylo provedeno opravdu strhujícím způsobem. Posluchač byl nemilosrdně vtažen do světa velkých sladkobolných citů a procitl, až když se přistihl, že na konci freneticky tleská. Jen škoda, že není zvykem aplaudovat po každé větě. Pomyslný kruh se uzavřel po přestávce Dvořákovým Triem B dur op. 21. Z nástrojů hudebníků při něm tryskala čirá citovost. Smyčcovou melancholii střídala taneční nálada, kdy si nešlo podupávat do rytmu, a místy se propadala do opojného, ale přece jen melodramatického kýče. Prožitek ze skvělého koncertu pak dozníval ještě dlouho po přídavku, ukázce z Dvořákových Dumek. Zájemci však dlouho bez dobré klasické hudby nepobudou, celá první polovina října patří v lounském Vrchlického divadla dalšímu ročníku Cyklu koncertů pro dva klavíry.

(České trio, 25. září 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček

Dvacet let sdružení VOSA

Po divadelní zahájilo Vrchlického divadlo v Lounech i výstavní sezónu. Tak jako loni ji 10. září otevřela vernisáž výtvarných děl sdružení VOSA. Dvacet výtvarníků z VOlného Sdružení Autorů vystavilo celkem 74 děl a završilo tak celoroční oslavy 20. výročí svého vzniku. „Jsme případem spíše pro sociology než kunsthistoriky,“ konstatoval v úvodní řeči jeho perucký člen Jiří Menoušek. Ve VOSA se navzájem potkávají amatérští a profesionální výtvarníci, které na rozdíl od jiných uměleckých skupin nespojuje styl ani teoretická idea. Společné mají pouze chuť tvořit. „Neuznáváme žádný ismus, kromě vosismu, což je synonymum bezbřehé tolerance,“ řekl k tomu Menoušek. A dosvědčuje to i velmi pestrá expozice. Vosí umělce nejvíce zajímá krajina. Někteří ji vidí víceméně klasicky, jako Jaroslav Šulc (např. Alpy) a Pavel Kotek (malby a kresby lounských staveb). Jiní nad ní zasněně meditují (např. Miroslava Ježková: Moře trávy, Jan Remák: Výpověď sobě, Václav Krejcar: Potěmkinovo, Alena Skalická: Svatý Jakub, Josef Koutný: Čarovný les, Jan Pražák: Podzim života) nebo se radují z její barevnosti a pitoresknosti (fauvisticky-naivistní Jiří Menoušek). Ti ještě zahloubanější opouštějí i krajinu a vrhající se do duchovních hlubin (např. Marcela Tesařová: Střípek naděje, Miroslava Hubertová: Cesta ke světlu I., Josef Zika: Posvěcení početí) či abstraktního symbolismu (Věra Lopatová: Svítání). Ale představují se i řemeslně zdatné portrétistky (Jarmila Němcová: Ghándí, Hana Nováková: Petruška 2). Vedle nich stojí za samostatnou zmínku také Pavel Macák. Vystavuje krajiny tradiční (Krušné hory u Moldavy), pastózně abstrahující (např. Podvečer u potoka), experimentuje na plátně se zachycením pohybu, agresivity a krásy (Kohoutí zápasy) a s Jaroslavem Helšusem se věnuje designu (svícny). Vymyká se i nápaditost obrazů Luďka Dvořáka, který zasazuje realistické motivy do abstraktních skvrn (Mořský orel…), výrazové hledačství Jiřího Němčického (např. Fotografie-detail) a sytá dekorativnost Jany Müllerové (např. Proměny). „Ať vás to všechny baví, protože pak to na vaší práci bude poznat,“ vzkázal jim úvodem starosta Kerner a naznačil, že hledat zde kýč nebo odvozenost je od věci. Proto přejme VOSA do dalších dvaceti let co nejvíce fantazie a levné barvy.

(4. Cyklus koncertů pro dva klavíry, 1., 8. a 15. října 2007, Vrchlického divadlo v Lounech)
Jan Vnouček