RECENZE 2008 / 2009

ČERVEN 2009

J.M. Synge: Hrdina západu (Činoherní klub) – 9. červen 2009 (fotografie z představení)

Kdo je hrdinou naší doby? Protože vinou mnoha historických deziluzí je dnes na hrdinství pohlíženo s nedůvěrou, jako na určitý druh fanatického jednání, máme my Češi raději anti-hrdiny. Tedy spíše zbabělce či slabochy, z nichž literatura udělala nevědomé narušitele společenských principů. A takový je i Hrdina západu, ze sto let staré hry J. M. Synga. Do Loun s ní přijel Činoherní klub a dovedl v ní svoje plodné balancování mezi progresí a klasikou na jeden z vrcholů. Do irského zapadákova přichází mladík, který o sobě tvrdí, že zabil lopatou svého otce. Potenciální krimi se rychle mění v nejednoznačné podobenství. Venkované jej nejprve oslavují jako revolucionáře proti otcovské autoritě a místní ženy o něj vedou lítý souboj. Aby ho nakonec pro stejné „hrdinství“ chtěli oběsit. Režisér Ondřej Sokol vážné téma zaranžoval do podoby černé grotesky, kdy jsme byli nuceni smát se i tomu největšímu rouhačství. Postavy, hrající s jemnou i hrubší nadsázkou, nešlo jednoduše uchopit a vyložit. Jaroslav Plesl pojal „venkovskou superstar“ Christy Mahona jako nešťastného deprivanta k politování, vražedného narcistu k odsouzení, poetického milence k okouzlení a uštvaného rozhněvaného muže k (ne)pochopení. Přes náročný vývojový oblouk, jenž za dvě hodiny na jevišti urazil, však na diváky stále pomrkával, aby to všechno nebrali tak dramaticky. Zkarikované vážnější polohy Kateřiny Lojdové (Pegeen), Ivany Wojtylové (vdova Quinová), Michala Pavlaty (nesmrtelný starý Mahon) a Matěje Dadáka (bratranec Shavn) vyvažovaly komické trojice věčně opilých kumpánů (Kratina, Taclík, Brancuzský) a vdavekchtivých dívek (Babčáková, Sovová, Stehlíková). Do celkového živočišného konceptu dobře zapadala také živá irská hudba kapely Shannon s vtipně zcizujícím efektem, divoký scénický zápas v ragby a patřičně upatlané kulisy vesnické hospody. V průběhu představení padalo mnoho silných slov o samotě, lásce, Bohu a revoltě. Vždy však z úst, jimž nebylo radno příliš věřit. A tak tázavý příběh po sobě nezanechal příliš odpovědí. Spíš libý prožitek z přitažlivé inscenační metody „poetického naturalismu“ a pokus o rozkolísání anti-hrdinského mýtu. Přesto si publikum jedno poučení domů odneslo. Ve Vrchlického divadle se prostě čas od času dějí velké věci.

Jan Vnouček

KVĚTEN 2009

Irena a Vojtěch Havlovi – 13. květen 2009 (fotografie z koncertu)

V Lounech koncertovali jedni z mála českých muzikantů, kterým se podařilo prorazit i v zahraničí. Kdo to byl? Kdo zaujal publikum v amerických čajovnách a nahrává desky s indickými umělci? Dorazivší publikum šlo najisto, ale jeho prořídlost naznačovala, že letitá proslulost manželů Havlových je spíše minoritní záležitost. Už začátek vystoupení, kdy obráceni k sobě tvářemi i strunami, ladili své nástroje, předurčilo, že půjde o výsostně intimní zážitek. Oba protagonisté i většina posluchačů absolvovala koncert se zavřenýma očima, ponořeni hluboko do svého nitra. Od okamžiku, kdy se Irena dotkla své violy da gamba a Vojtěch pohladil smyčcem své violoncello, začal večer plný zasvěcení. Kavárna Vrchlického divadla pro podobnou iniciaci poskytla své prostory naposledy při představení šamana Gendose z Tuvy. Dva zacyklené hudební bloky se žánrově nejvíce přibližovaly meditačním kompozicím. Ovšem značně členitým. Útěšný minimalismus tónů se střídal s expresivnějším apelem zvuků a náladotvornými melodiemi, které se objevovaly a zase mizely jako při nějaké hře na schovávanou. Občas přilétl melodický ohlas z daleké Indie nebo se přes jemnou kakofonii na světlo boží prodral pseudolidový nápěv. Za pikolou se často ozýval Irenin projasněný zpěv, jemuž jako ozvěna ve skalách odpovídal Vojtěchův hlas. Přihořívá, přihořívá, basovalo místy dramaticky cello, aby za chvíli naslouchalo zvukům v soutěskách a větru v korunách blízkých stromů. Hoří! Šeptali, když se setkali. Padli si do náručí, zazvonili na zvonečky a zapěli do úplného ticha křehkou píseň: „Pouhým dotykem proměním se v křik ptáků…“ Způsob, jakým se oba dva dokázali doplňovat se svými dřevěnými spoluhráči byl ohromující. Oni nedrželi v rukou nějaké instrumenty, ale posly, nosiče dobrých zpráv. A proto v této hře nemuselo dojít na obvyklé „deset, dvacet…“, protože každý našel to své i bez zapikání.

Jan Vnouček

V. Klapka: Obři dona Quijota (DK Jirásek Česká Lípa) – 12. květen 2009 (fotografie z představení)

Vrchlického divadlo se od znovuotevření snaží svým návštěvníkům předkládat výběr z nejlepších českých ochotnických souborů. Proto již poněkolikáté pozvalo Divadelní klub Jirásek Česká Lípa, jemuž velí respektovaný Václav Klapka. Louny se v minulých letech seznámili s jejich potrhle parodickými Psem baskervilským a Holmesiádou i se zamyšleně humoristickým Penziónem. Ve vážnějším tónu pokračovali i v zatím poslední inscenaci Obři dona Quijota, kterou inzerovali jako „hořkou komedii“. Jak se však lounští diváci mohli přesvědčit, trpká příchuť výrazně převažovala. Hra je chytře spředena ze dvou dějových linií, které se postupně proplétají až v závěru splynou v jeden: komický Don Quijote na cestě „za spásou světa“ a zamilovaný pár tragicky rozdělený z politických důvodů. Milý, ale již stárnoucí rytíř „popleta“, který bojuje zásadně s větrnými mlýny, ovcemi a naivně osvobozuje nepravé, je náhle konfrontován s krutou mašinérií španělské inkvizice, která se také – byť po svém – snaží o spásu lidstva. Autor se patrně nechal inspirovat Dostojevského filosofickou „legendou“, kde se Velký inkvizitor sváří s Ježíšem, a režíruje setkání idealistického „blázna“ s pragmatickým technologem moci. Toto strhující vyvrcholení, kde už nebylo místo na žerty, dalo zapomenout i na příliš zdlouhavou úvodní expozici představení. Dobře vystavěný dramatický oblouk dovedl Cervantesovu postavu až k „prozření“. Poprvé nebojuje jen s iluzemi, ale se skutečným zlem. Klapka naštěstí nedopustil kýčovitý happyend a nechal Quijota zemřít v deziluzi. „Svět patří inkvizitorů, zlodějům a děvkám“, lamentoval a publikum pochopilo, že je naším současníkem. Přesto „Obři“ nevyústili v beznaděj. „Idiot není ten, kdo prohrává, ale ten kdo nebojuje,“ pronáší v závěru zlomený rytíř a zanechává po sobě poselství o nutnosti permanentního boje lásky a ideálů proti nespravedlnosti mocných. Ze solidních hereckých výkonů je třeba vyzdvihnout především i na malém prostoru procítěně hrající Terezu Lačnou jako zmučenou Julii. Škoda jen, že klíčová postava Inkvizitora byla typově špatně obsazena. Kreace Mikiho Vika i přes veškerou snahu vyznívala příliš měkce. Což mělo opodstatnění v obrazech, kdy se v něm probouzela ztracená lidskost, ale jinak měl podle mého názoru působit přísněji. Českolipští vždy vymyslí nějaké scénické ozvláštnění – v minulých opusech groteskní videoprojekce či cyklistické zápolení přímo na jevišti. Renata a Cyril Grolmusovi se tentokrát „blýskli“ dvěma multifunkčními kulisami, které po malých úpravách a pootočeních „zahrály“ vše od přízračného obra přes hostinec až po inkviziční soudní stolici. Vtipný a v dalším kontextu čím dál tragikomičtější byl i kostým ústředního hrdiny složený z kuchyňského náčiní a štítu z automobilové poklice. Na Rosinantu přece může usednout každý z nás, kvedlačku máme doma všichni. Jen se nebát.

Jan Vnouček

DUBEN 2009

J. Pokorný: Milada (nedokončená opera) (Divadlo Na Zábradlí) – 28. duben 2009 (fotografie z představení)

Divadlo Na Zábradlí předložilo divákům, kteří přišli koncem dubna do Vrchlického divadla v Lounech, parodii nazvanou „Milada aneb Nedokončená opera“. Autor hry Jiří Pokorný, byl svého času uznáván jako divadelní provokatér a experimentátor. Dnes se již podobně – jako jeho souputníci Dočekal či Pitínský – etabloval a pohybuje se v zavedených mezích, které v 90. letech společně vytyčovali. V případě Milady si vzal na mušku červenou knihovnu a televizní mýdlovou operu, z nichž si s pomocí režiséra Jiřího Ornesta udělal celkem neškodnou legraci. O to více překvapila bouřlivá reakce části lounského publika. Většina, napříč věkovými kategoriemi, se dobře bavila. Někteří však byli otráveni či zmateni. „Mně to hlava nebere,“ zaslechl jsem také o jedné ze dvou přestávek. Je pravda, že to nebyla přímočará parodie ve stylu Limonádového Joa. Tvůrci zinscenovali parodii na postmoderní způsob. Napumpovali do ní koňskou dávku ironie, která byla často naschvál nečitelná. Naivní nadsázku a přehrávání utlumili a do popředí vystavili samotný „příběh se zpěvy“. Jeho milostná zápletka, plná problémů s klimakteriem, bizarních přiznání, náhlých zmrtvýchvstání a absurdních odhalení, však byla natolik naddimenzovaná, že mluvila sama za sebe. Navíc Pokorný umístil děj do trampské osady, kde se skalní skauti s kytarou a kovbojským kloboukem setkávají s redaktorkami módních časopisů a černošským majitelem naftových polí. Výtvarnice Veronika Richterová ji postavila pouze z PET-lahví, vyhozených odpadků určených k recyklaci, které tam pravidelně přilétávají z projíždějícího vlaku, za což si vysloužila nominaci na Cenu Alfréda Radoka. Do svozové soboty dobře zapadala i hudební složka. Michal Nejtek si dal záležet, aby složil přiměřeně emoční melodie, jejichž patos se dobře srážel se zoufalou banalitou textů. Celý pražský soubor prostě na jevišti nashromáždil veškerou zábavní veteš, co kde sebral, a předložil ji k novému posouzení. Díky mužským představitelům nepřišel zkrátka ani šrot televizních estrád. Představitelé mužských rolí Pavel Liška, Josef Polášek a Leoš Noha si parodii moravského dialektu, rvačku a etudu „opilí trampové před oponou“ užili. Ženské herečky to měly těžší. Marta Vítů, Natálie Drabiščáková a Dáša Součková musely svoje „ploché“ hrdinky opravdu hrát. A „nigerijský milenec“ Gogo Jean Michel Francis tam byl pouze pro ozdobu a především pro třetí jednání, celé v angličtině a s titulky. Podobné postmoderní hříčky jsou tzv. ambivalentní. Divák neví, zda se s ním hraje fér. Mnohdy marně hledá hranici vážného a směšného. Proto patrně vznikají podobné kontroverze. Protože fér se s ním nehraje. Hraje se schválně na city. Naznačuje se: díváš se na takovou blbost a – i když se směješ – stejně tě to dojímá. Kýč se vytlouká kýčem! Je to legrace, ale vlastně vážná věc. Jsme donuceni smát se sami sobě. Ale proč by nemohla mít právo na lásku i kýčovitá postava, že? Ošklivka Katka, Esmeralda či Milada přece také touží po štěstí! A my jakbysmet! Jen na něj znát recept. Že by zněl: „Ráno mrkev, večer nic“?

Jan Vnouček

Ivo Jahelka – 27. duben 2009 (fotografie z koncertu)

Ivo Jahelka je jeden z mála písničkářů, který se změnou režimu nemusel pracně hledat nové téma. V roce 1990 se sice pokusil o angažovanou desku, ale rychle se zase vrátil k osvědčeným veršovaným „soudničkám“. Na jeho případě je totiž vidět, že ošklíbaná komunální satira je vlastně věčná. A pokud je inteligentní a dostatečně obecná, aby nikoho příliš neurážela a nezastarávala, má potenciál dlouhé oblíbenosti. Jinak by jindřichohradecký advokát nikdy nemohl vyprodat velký sál Vrchlického divadla v Lounech, jak se mu to povedlo koncem května. Zdržen pražskou dopravní špičkou přijel na poslední chvíli a hned natěšené publikum seznámil s aktuálními novinkami. K „Baladě o domovní prohlídce u Ing. R.K.“ dopisuje podle vlastních slov stále nové sloky. Podle toho, jak se tato kauza vyvíjí. S Krejčířem zatím skončili v Johannesburgu. To v songu o Mackově bitce s dr. Rathem je již dofackováno a zaplaceno. A pak to vzal systematicky podle paragrafů. Ukázkami zápisů z protokolů navodil téma a přidal k němu příhodné písničky. Začal sousedskými vztahy. V „Baladě o tom, jak takzvaná soudka rozkmotřila sousedy Čoudka a Houdka“ vysvětlil krajový výraz a poučil, že chceme-li vytopit neviděného souseda, měli bychom čerpadlo vyndat z plné žumpy. Pokračoval několika vtipnými příběhy z rozvodového okruhu. „Kromě tří dětí jsme chovali ještě dvanáct slepic, šest králíků a dvě prasata,“ popsal komplikovaný případ dělení majetku. Ošemetné je také určování otcovství. Zvláště, když mu předchází romantická záchrana tonoucí. „Poprvé jste vytáhnul včas, silná byla vůle, podruhé jste vytáh pozdě, k vaší velké smůle,“ parafrázoval Jahelka závěrečnou řeč soudce. Nemohly také chybět populární „myslivecké“ historky. Za všechny zmiňme „Baladu o mezinárodní ostudě mysliveckého sdružení v Brodu“, pojednávající o „devizové škodě skrze medvěda na mopedu“. A také ekoterorismem zavánějící případ, kdy obviněný „přinutil účastníky leče pomocí slzného plynu plakat nad střelenou zvěří“. Stejně závažná jsou také ublížení na těle. „V noci přejel traktor souložící chodce,“ vylíčil těžký život s policejní terminologií. A varoval před nadměrným požíváním alkoholu. „Obžalovaný byl v takovém stavu, že na náš povel Stůj!, upadl,“ zvedl varovně prst. Přesto: „Lepší než v té soudní síni, lepší je hledat pravdu ve víně.“ Po hodině a půl legrace skončil melancholickým zamyšlením: „Jen s pravdou a láskou nad všelikou cháskou zvítězit snadné není.“ Což bylo patrně ještě reziduum z již zmiňované „Veselé revoluce“. Jahelkův recept na úspěch je tak jednoduchý, až je geniální. Objevil pro český folk kouzlo zkoprnělé právnické hantýrky, jejíž strohost postavil do kontrastu s popěvkovým dadaismem. Umně rýmované epické sloky střídá s hravými melodickými refrény. A vše zastřešuje vytříbeným jazykem a obrovským smyslem pro svěží pointu. Touto kombinací smířil kované intelektuály i příznivce humoru první signální. A právníci by přece měli lidi smiřovat, ne?

Jan Vnouček

- 123 minut akusticky – 16. duben 2009 (fotografie z koncertu)

Kapela s nezvyklým názvem – 123 minut v posledních letech poněkud sešla z mých očí. Na přelomu tisíciletí sbírala za své desky ocenění v prestižních českých anketách (Gramy 1999, nominace na Anděla 2002). Pak se však zdálo, že jejich kariéra nabrala sestupnou tendenci. Toto zdání jen potvrdilo, jakou moc mají média. Kdo v nich není, prostě neexistuje. Koncert ve Vrchlického divadle ale dosvědčil, že „Minuty“ se pouze ponořily do podzemních vod klubové scény, aby tam nabraly vrcholnou formu. Do Loun přijely v rámci „unplugged“ turné a čistší zvuk dal jejich hudbě vyniknout v plné síle. V období jejich největší slávy jsem se na ně díval trochu skrz prsty pro jejich eklekticismus a určitou neoriginalitu. Jejich písně mi stále něco připomínaly. Jak čas a hudební vývoj pokročily, ukázalo se, že míchání stylů se stalo jejich předností. Žonglování s žánry se jim povedlo přetavit v organickou hudební fúzi. Latinu – jak od pravého kubánského černocha – lisovaly s najazzlým funkem. Šroub hudebního lisu utahovaly tak silně, že z něho sladká šťáva stříkala daleko do publika. A když povolily, tak se vyvalila řezanka rockujícího soulu s příměsí svěže nahořklého blues-rocku. Potřísněné obecenstvo si pak z těch laskomin nestíhalo olizovat prsty a rty, protože trio jim nedávalo vydechnout. Samozřejmě bez skvělých instrumentálních výkonů by z lahodného nektaru zbyl pouze nakyslý mošt. Produkci vévodil frontman Zdeněk Bína. Svůj procítěný, čistý i špinavý zpěv uměl včas osudově zlomit a akustickou kytaru dovedl neuvěřitelně bohatě tónovat. Jako jeden muž s ním basoval Fredryk Janáček. Svou plnokrevnou baskytarou dodával vystoupení chuťovou plnost. Zahanbit se nenechával ani nový bubeník, Miloš Dvořáček. Zkušený muzikant ochucoval rytmus dle potřeby a přiměřeně – hrál paličkami, štětkami, dlaněmi nebo využíval různá chrastítka. Ačkoli všichni tři celý večer seděli, svědčilo o jejich vysokém herním nasazení, že Bínovy praskla struna hned při druhém songu. Byl to prostě další z divadelních koncertů, který aspiruje na lounskou hudební událost roku. A kdo při ní chyběl, může alespoň vyhlížet chystanou šestou desku. Protože pokud se trojici podaří přenést jen část svého opojného výrazu i na nosič, budou se muset členové českých hudebních akademií opět hodně rychle naučit odečítat – 123 minut.

Jan Vnouček

BŘEZEN 2009

5. Lounské divadlení – 13. až 15. březen 2009 (fotografie a výsledky)

Co se týče návštěvnosti a harmonické organizace zapíše se pátý ročník Lounského divadlení do historie Vrchlického divadla. A když už při závěrečném ceremoniálu poprvé něco zaskřípalo, vyřešili to moderátor Pavel Macák, ředitel divadla Vladimír Drápal a předseda poroty Rudolf Felzmann s takovou elegancí, že místo hrozící trapnosti se diváci královsky pobavili. Ostatně jako se bavili po celé tři dny.

Porota na Voigt-Campově testu obstála
Zbrusu nový porotní sbor měl letos úlohu opravdu těžkou. O vítězství se ucházeli minimálně tři aspiranti. A to se ještě objevilo jedno velké překvapení. „Všech pět titulů můžeme zařadit do tzv. zábavného divadla. Přesto se pohybovaly v široké škále, od pouhé zábavy až po náročný tvar plný napětí,“ shrnul program Felzmann. Posuzovatelé z této nabídky nakonec absolutního vítěze nevybrali. Na národní přehlídku amatérských souborů nikoho přímo nenominovali. Učinili však dvě doporučení. Z prvního místa do semifinále Jiráskova Hronova navrhli představení Blade Runner. Pravidelný účastník lounského festivalu KLAS Klášterec v něm na jeviště převedl slavné filmové existenciální sci-fi. Inscenace postavená na hudebně-světelné „atmosféře“ si zaslouženě vysloužila největší chválu. Při hodnocení padaly výrazy jako „atraktivní téma“, „velice kvalitní a vědomá práce“, „velké, úžasné, uvěřitelné, citlivé scény“ a „vyrovnané herecké výkony“. Hlavní kritika však směřovala k samému uchopení tématu. „Používali jste filmové prostředky, ale divadlo nedokáže být tak iluzivní. Jeviště má jiné zákonitosti než filmové plátno,“ shrnul většinu expertních výtek Jaroslav Kodeš, režisér Českého rozhlasu. Vadilo mu také, že charaktery zde nevznikaly jednáním, ale pouze replikami. „Neměli byste napodobovat film, ale vybírat si náměty z literatury,“ zazněl návrh. Režisér Miroslav Nyklíček to ovšem odmítl: „Tento film miluji, a podle původního románu jsem inscenovat nechtěl.“ „Jde vám o myšlenku, a to oceňuji,“ zdůvodnil konečný verdikt předsedající. A měl pravdu. Klášterecký počin se vymykal z běžného průměru a celkem zdařile kladl otázku, kde končí a začíná člověk. Možná bychom i my mohli občas pro jistotu absolvovat Voigt-Campův test, zda jsme dostatečně lidští. Anebo raději ne?

Houpačka na Kolotoči a Treperendy v Ekostavbách
Druhou inscenací doporučenou na soutěž Děčín / Třebíč byla zpěvohra Kolotoč. „Zahráli jste poučené hudební divadlo s hezkými písničkami, navíc všichni umíte zpívat,“ ohodnotil Felzmann výkon hořovického Divadla Na Vísce. „Předvedli jste výborné herecké výkony, velmi jsem vám věřil,“ chválil Kodeš. Ocenil vedení režisérky a autorky Slávky Hozové. „Jen by to chtělo do písniček více herectví,“ podotkl další z porotců, Jaromír Holfeuer, herec Rádobydivadla Klapý. A lektor jevištní techniky Jiráskova Hronova Pavel Hurych zvedl obočí na chybějícím kolotočem. „Já vím, houpačka se na jeviště lépe stěhuje,“ smál se. Nejvíce však vadil závěrečný nebeský „apendix“. „Náhle jste změnili celou poetiku, najednou jste v nějaké pohádce, bez zpěvu a tempa,“ vyčítali jim. Vinou tohoto konce asi vytoužený pohár nakonec získalo žánrově čisté vědecko-fantastické drama. Jednoduchým pouťovým příběhem na motivy Balady od kolotoče Ference Molnára prosvítal tragický odstín zmařeného života. Proto určitě zasáhl citlivé duše, které ještě stíhal rozveselovat. U publika však překvapivě zvítězily Treperendy kadaňského Divadla Navenek. Svou třetí účast tak proměnilo v největší úspěch a odneslo si pohár hlavního sponzora festivalu, Ekostaveb Louny. Loni kadaňským porotci důkladně umyli hlavu, takže snad nyní mohli odjíždět se zadostiučiněním. Principál Jan Losenický se také na benátského reformátora commedie del arte stává pomalu specialistou. „Byl to dramaturgický přínos, potěšilo mě, že si někdo všímá také jiných Goldoniho her, než jen Poprasku na laguně. Navíc s improvizací v duchu autora a aktuálními přesahy,“ ocenil Felzmann. „Ale jde to ještě výrazněji a vtipněji,“ dodal. Každopádně mladí herci původem lounského režiséra se oproti minulému roku ohromně zlepšili. Asi si loňské kárání vzali k srdci. I proto mohli vyvolávat největší salvy smíchu za celý víkend.

Exkurze z Národního divadla chválila
Těsně za nimi v divácké přízni skončila fraška Amant z pera Pavla Němce. Renomovaný ochotnický dramatik a režisér však tentokrát zklamal porotu, která to dala zřetelně najevo. Zkušená benešovská BANDA přijížděla jako horký favorit, odvezla si však pouze podněty ke zlepšení. Přitom jejich komedie byla srovnatelná s mnohými profesionálními produkcemi. Ani to nestačilo. „Zvolili jste si nejtěžší žánr. Situační veselohra se musí dělat s velkou nadsázkou, vy ji hrajete příliš realisticky. Schází komediální střih a nesmysl. Proto se vám to tak táhne,“ vypočítával chyby Felzmann. Kodeš si zase všiml „příliš uvolněného a pomalého hraní ústředních postav.“ „Vedlejší postavy – policajt a tetička – byly vtipnější a staly se tak vlastně hlavními,“ poznamenala trefně porotkyně Dagmar Bahnerová, ředitelka lounské knihovny. „Na omluvu musím říct, že dnes to byla obnovená premiéra s částečně novým obsazením. Budeme pracovat na zlepšení,“ přijal negativní hodnocení Němec. Vedle těchto čtyř ostřílených souborů působila Strančická kulturní společnost jako úplný zelenáč. Poprvé na přehlídce, poprvé ve skutečném divadle. Vraždění neviňátek se ale naštěstí konalo jen na jevišti při jejich Osmi ženách. Dámy a jeden pán pojali francouzskou detektivku jako bláznivou komedii. Sympatický soubor si přijel pro zkušenosti a nabral je, ač se při tom notně zapotila i nápověda. Divadelníci a porotci prožívali Lounské divadlení 2009 rozdílně. Shodovali se však v celkové chvále organizace a především se nemohli nabažit lounského obecenstva. Své slovo řekla i Regina Rázlová, bývalá herečka Národního divadla, která se přijela podívat na své sousedky ze Strančic. „Jsem nadšená z organizace a úžasné atmosféry tady. Také mě velice překvapila vysoká odborná úroveň zdejších seminářů. Teď už chápu, proč je české amatérské divadlo tak kvalitní,“ prohlásila na závěr svého pobytu ve Vrchlického divadle šarmantní dáma.

Jan Vnouček

Bohemia balet – 10. březen 2009 (fotografie z představení)

Poprvé ve své krátké historii přivítalo Vrchlického divadlo balet. Po mnoha operetách a jedné opeře tak lounské publikum mohlo okusit i poslední z triumvirátu „vyšších“ uměleckých múz. Soubor Taneční konzervatoře Praha, nazvaný Bohemia balet, servíroval pestré menu o šesti chodech. V první půli představení předvedl ukázky klasického baletu, v druhé části nechal nahlédnout pod pokličku moderního tance. Večer začal pas de deux z 3. jednání Čajkovského Šípkové Růženky. Jevgenie Plešková a Adam Zvonař v klasických baletních úborech zbarvili jeviště do růžova. Něžná choreografie Maria Petipa konvenovala pohádkovému příběhu o zamilovaných princátkách. Následovalo „padedé“ z romantického Korzára Charlese Adama. Krokové variace stejného choreografa jako u předešlého čísla ztemněly do fialova. Výstup Medory a Konráda z 2. jednání nepostrádal bouřlivé skoky, efektní otočky i láskyplná objetí. Michal Krčmář, jako hodný pirát, byl svlečený do půli těla a přiváděl ženy a dívky do mdlob. Lucie Rákosníková, cupitající po špičkách, zase vyzývala přítomné muže a chlapce k osvobození z otroctví. Před přestávkou přišla řada na opravdový bonbónek. Fragment ze Svity v bílém. Choreograf Serge Lifar napsal na hudbu Eduarda Lalo „nedějovou kvintesenci čistého baletního neoklasicismu“. V šesti větách na černém pozadí účinkovalo deset mladých tanečníků, kteří zobrazili „lehkost francouzského ducha a grácii neoklasického baletního stylu“. „Díky dobrým stykům ve Francii jsme jediná škola na světě, která má od Serge Lifara udělenou licenci k provozování tohoto baletu,“ pochlubil se prof. Jaroslav Slavický, ředitel konzervatoře. Hody pokračovaly i po přestávce. Nádherně baladické Večerní písně Antonína Dvořáka oblékly osm účinkujících do jednoduchých, takřka civilních šatů. Freneticky osudová atmosféra hudby se dráždivě srážela s fatálně statickou choreografií slavného Jiřího Kyliána. Dívky a chlapci touží po harmonickém splynutí, ale navždy je rozděluje rozpornost dvojího pohlaví. „Jiří Kylián je bývalý absolvent naší školy, a tak svolil k bezplatnému provozování svého díla,“ osvětlila Lucie Rozmánková, vedoucí Společnosti tance, pod jejíž hlavičkou školní soubor funguje. Pak přišla na řadu premiéra vystoupení „Ještě dál?“ Lucie Holánková jej složila na hudbu Ludwiga van Beethovena. Osm studentů z nižších ročníků předvedlo několik náročných zvedaček a tanečních obrazců. Program vyvrcholil geniální Janáčkovou Sinfoniettou. Choreograf Pavel Šmok ji orámoval selskou veselicí a prostřídal v ní dramatické i citové scény. Čtrnáct vystupujících v rustikálních úborech dokázalo podmanivě ztvárnit i „živý květ“ čisté lásky. Bohemia balet si během programu vysloužilo mnoho potlesků na otevřené scéně. Vedení souboru si po skončení pochvalovalo, jak byli diváci živí a příjemní. O vysokém renomé mladých tanečníků svědčí i skutečnost, že Louny byla jejich poslední česká zastávka před zájezdem do Francie. Kdo o tento zážitek přišel, může tedy pouze litovat. Ovšem ne dlouho, soubor v lounském divadle zatančí znovu v říjnu.

Jan Vnouček

Jana Boušková (harfa) – 3. březen 2009 (fotografie z koncertu)

Harfě se přezdívá královský hudební nástroj. Jana Boušková bývá uctívána přízviskem „královna české harfy“. Tak jaký mohl být koncert v lounském Vrchlického divadle! Úvodem Hana Benešová vyjmenovala všechna ocenění a tituly, jichž se jí u nás i ve světě dostalo. Je jich tolik, že si na to musela vzít netradičně tahák. Vedle toho vyzdvihla její strunný skvost, získaný za první místo v americké interpretační soutěži. „Je to Rolls-Royce mezi harfami,“ řekla mimo jiné předsedkyně lounského Kruhu přátel hudby. Zavzpomínala také na její poslední lounský koncert, ještě v kulturním domě, který se prý dal nazvat památečním. Poté přirozeně půvabná virtuoska poděkovala za vřelé přijetí a vytvořila s oslnivě harmonickým nástrojem jedno tělo. Zahájila několika klasicistními skladbami, Sonatou G dur Carla Philippa Emanuella Bacha, Sonatou in Es dur Franze Rössler-Rosettiho a Sonatou Es dur Jana Ladislava Dusíka. Po přestávce barevné struny rozezněla při modernějších kompozicích. Ani Sonatina op. 30 Marcela Tourniera, 2. Arabeska Claude Debussyho, Spanich Dance No. 1 Manuela de Fally a Carnival de Venice op. 184 Felixe Godefroida neobsahovaly tón navíc. Vystoupení tak při standardní délce uplynulo bohužel neobyčejně rychle. Až se návštěvníkům ani nechtělo domů. Celý večer byl totiž ve znamení sympatické umělkyně, špičkových výkonů, velmi slušné návštěvy a domácí atmosféry. Závěrečný aplaus vestoje mluví za vše. Podle kuloárních informací si Jana Boušková chce návštěvu našeho města v dohledné době zopakovat. Jak je tedy vidět, pozitivní energie proudila oběma směry.

Jan Vnouček

Ivan Borl, Ecce homo – 2. březen až 30. duben 2009 (fotografie z vernisáže)

Ivan Borl vystavuje ve Vrchlického divadle v Lounech. Na výstavu „Ecce homo“ vybral obrazy z let 1995 až 2008, a tak publiku předestřel celý svůj tvůrčí vývoj. Cítolibský malíř je od začátku své umělecké cesty spojen s přírodou a tělesností. Vnořil se do ní již ve školních pracích. Expozici ohraničuje surový Akt z roku 1995 s přilepenými cáry hrubých hadrů. V tomto díle našel výtvarník svůj výraz. Metodu informelu rozvíjí také v sérii Identifikované ostatky (1997). Nanáší silné vrstvy barvy, míchá je, vrství a zase vyškrabuje. Pokouší se dostat za malbu, překonat její plochou dvojrozměrnost. Formě odpovídá i obsah, kde podle vlastních slov hledal v tlejícím dřevě jakési jádro, podstatu. Možná duši. Podobným způsobem uchopil i pozdější cykly. V Pitvoření (2003-4) do pomalované překližky vyřezal lidské emoce a v Oblých strukturách (2004) nechal něžně prostupovat obrysy ženských těl. V těchto dvou případech se ovšem vtírá otázka, zda výsledek už příliš nezavání dekorativností. Druhá linie Borlova malování vstupuje až na území biologie. Do těchto končin nahlédl již obrazem Líheň I. (1998). Vše se na něm točí okolo mateřského principu, kolem obřího vajíčka, které zběsile obíhají spermie. Vesmír v malém, velký třesk, počátek života. Po deseti letech se k tématu vrátil řadou Líheň (2008). Temné barvy se projasňují, shluky spermií se koupají v příjemných pastelových barvách rozkoše. Předchozí řád však nahrazuje chaos. Samčí gamety, vymodelované z vosku, již nevede žádná dráha, žádné biologické zákony. Bezcílně se svíjejí a zbytečně usychají… Zvolený název pak dostává ironický nádech a zdánlivá přeslazenost ztvárnění hořkne postkoitální samotou. Závěrečnému cyklus Chromozomy X,Y (2008) se obloukem spojuje s úvodním Aktem. Znamená návrat k figurativní malbě, ale zároveň rozloučení s hrubou slupkou informelu. Autor zde zachytil kroutící se symboly lidské předurčenosti. Jediné pravé sudičky uvrhl do jakéhosi vnitřního boje o pohlavní a sexuální zaměření jedince. Prosákl sice obrazy pohlavními šťávami, ale přece jen jim z tělesných otvorů nechal trochu čouhat koncept. Kolekce představuje Ivana Borla jako přemýšlivého umělce, který umanutě destiluje substance věcí. Jestli je úspěšnější, než byli renesanční alchymisté, se můžete v divadelních prostorách dozvědět až do konce dubna.

Jan Vnouček

ÚNOR 2009

Ester Kočičková & Luboš Nohavica – 25. únor 2009 (fotografie z představení)

Nabitá kavárna Vrchlického divadla byla svědkem koncertu zpěvačky a moderátorky Ester Kočičkové a pianisty Luboše Nohavici. Jejich hudební styl by se dal nazvat kabaretním šansonem. Dvojice v něm míchá pokusy o velká témata (historická, milostná) s vyloženě parodickými kousky a politickou satirou. V melancholicko-humoristickém tónu proběhl i dlouhý, ale rychle uběhnuvší večer v Lounech. Vypíchněme z něj několik charakteristických momentů. „Navzdory milicím a kurdějím“ byl počat hitem o petrohradské zimě roku 1917. „Bruslíme vstříc velikým snům, bruslí i Bůh,“ vciťovala se do revoluční nálady šansoniérka. Poněkud odlišný osudový podtext vložila do písně „Vložková“. Povzdechla si, že pro angažovanost zbývá již jen spotřební průmysl a oslavila vrstvu „drajvív“. A když už byla na onom místě, zatančila si: „A to všechno radostí, že Venušin pahorek mám!“ Následoval první z hluboce zarmoucených milostných duetů, „selský šanson s rómskými refrény“ Až mi tě odvezou. Kontrast ženského nalomeného altu a charismatického chlapského chrapláku dostal do kolen i silné povahy. Naopak triumfálně zněla Zdravice pro Baracka Obamu. Začala pár takty americké hymny a pokračovala tradicionálem. „Černej muž pod bičem otrokáře žil,“ notovala si krásnější polovička, než si z pódia odskočila uspokojit své choutky. Zatím si Nohavica střihl píseň Radegast. S pseudolidovým motivem, který nezapřel jeho valašské kořeny: „Až mě jednou pošleš do bordelu, půjdu, ale předtím rozestelu.“ Avizoval, že je „pro pana Mrštinu a jeho rodnou stranu“, ale šlo o bolestný milostný žalm. Když Ester dokouřila doutník, zapěla existenciální song pro všechny celebrity. „Iveto Bartošová kampak se jednou schováš, až přejdou velká slova... Kéž můžeš jednou zajít na kus řeči k sousedům, mám o tebe strach, že se utopíš,“ smutnila. „My už v baru hráli, my víme, co ji čeká,“ šťouchla si. Další píseň Lautr moc! vznikla údajně jako parodie na šanson. „Ale nevím, zda už není dávno vážná, většinou záleží na publiku,“ zamyslela se. A tím poodkryla základy jejich „původní tvorby“. Po přestávce zase prozradila, jak se snaží „ucpat díru na trhu“. O kolik řádů přesáhla parodie na Evu a Vaška Černá orchidej originál, o tolik s ním prohrála v prodejnosti. Stesk neuspokojené ženy tematizovala „píseň, při které se můžete osahávat“. Autorka ji nazvala Nevymazlená. Vymazlenější byla hrdinka ze zpěvu Pitva: „Tak si řízněte doktore, já už jsem jako led“. Pak se zpěvačka zahleděla do metaforických výšin: „Z nebe padají židé, i my tam přijdem.“ Od osvětimských komínů na předbitevní večírek se přesunulo Gypsy blues. „Ať je válka, dlouho už byl mír, to cítí každý správný oficír,“ přesvědčoval pianista sám sebe při čardáši. Temnou náladu zahnala až Árijská lidová, dialogická zpověď několika dívek čisté rasy. „Krásy nám ubejvá, moc toho nezbejvá, ještě že nám, blondýnám, vždycky nalejou,“ libovala si černovláska. A do kompozice včlenila ukázku ze svého sólového bavičského show Na stojáka. A ještě než došlo na morbidní „Až nám slezou nehty, buď tě nechám já, nebo mě nech ty“, upozornila, že zvonící mobil „je v jiné tónině než probíhající píseň“. To, co naznačilo vystoupení, dotvrdily čtyři přídavky. Především skvělá předělávka Dajány. Teprve při ponuré verzi trampského šlágru vyšel najevo pravý smysl tolikrát ozpívaných slov. A při sborovém refrénu bylo možné identifikovat převládající žánr sehrané dvojice jako přemýšlivou parodii. Parodii, co se nevysmívá, ale hledá původní smysl zesměšňovaných vysokých žánrů. Po tomto koncertu je také zřejmé, že prodávané nahrávky jsou jen slabým odvarem jejich živé produkce.

Jan Vnouček

W. Shakespeare: Titus Andronicus (Divadlo v Dlouhé) - 24. únor 2009 (fotografie z představení)

Titus Andronicus se prohnal Vrchlického divadlem v Lounech a nechal po sobě směs nadšení a naštvání. S hrou Williama Shakespeara si nevěděli příliš rady už naši předci. Adekvátně ji přeložil až v nedávné době Martin Hilský a Divadlo v Dlouhé ji nastudovalo jako úplně první soubor v historii českého divadla. Renesanční dramatik v ní totiž nectil žádný z předepsaných žánrů a přisoudil ji tak nálepku problémového díla. Příběh boje o moc ve starém Římě kolísá mezi antickou tragédií, politickým dramatem a parodií. Text byl i proto dlouho považován za nezdařenou juvenilii, aby se v posledním dvacetiletí stal výzvou pro mnohé tvůrce, kteří si libují v boření stylových hranic a rádi testují diváka. Vzpomeňme jen film Julie Taymorové (Titus, 1999), který postmoderními schválnostmi a přesahy přímo přetéká. Divadelní režisér Ivan Rajmont šel částečně její cestou. Rovněž smísil starořímské a naše atributy a děj zaktualizoval kostýmy a rekvizitami. Vraždí se tu na snobském honu, kují pikle při golfu nebo se popravuje během pohodové grilovačky. Hlavy se nosí v igelitkách, usekané ruce se ukládají do mrazícího boxu a děti si hrají na indiány. Politici řeční u mikrofonů a mají na sobě slušivé obleky. Jen ty ruce umazané krví si současní tribuni raději umývají. Scéna Martina Černého a kostýmy Jany Prekové tak polopaticky naznačovaly, že starověké krutosti se dějí i dnes, jen v jiných kulisách a že sebehrůznější masakr neobstojí před rétorikou vůdců světových impérií. Americká filmová režisérka natočila drásavé drama s prvky grotesky, ale Rajmont šel ještě dál. Mlýnkem na maso do sebe namlel nejúděsnější krutosti a lehkou komiku. Je to postmoderními autory dávno objevená metoda, jak zapůsobit na publikum. Poprvé ji myslím použil Tarantino v Pulp Fiction. Následný smích, je totiž tak nesnesitelný, až vyvolá dávení. Katarzi. Očištění. Zkuste se zasmát bezruké, že se nemá čím najíst. Není to tak těžké. Jako děti jsme se královsky bavily, když myška Jerry stáhla z kůže kocoura Toma. Po konzumaci divadelní „sekané“ – servírované s přiměřenou dávkou sarkasmu – to však mnohým docvaklo. Je to paradox, že teprve díky nekorektnímu smíchu může dnes, kdy násilí zbanalizovaly televizní zprávy, divák plakat. Fraškovitým divadelním aranžím podřídili své výkony také herci. I ty nejdrásavější monology předříkávali s jakousi otupělou lehkostí. Bořivoj Navrátil v titulní roli naříkal zpočátku možná upřímně nad zohavením své dcery. Ale později, když ho ztráta takřka všech potomků dohnala k šílenství, pojal Tita spíše jako úsměvného senilního stařečka. Roztomilý byl i při podřezávání svých soků. Slova jeho bratra Marcuse, v podání Jiřího Wohanky, zase často přetékaly emocemi. Lkaly nad neštěstím jeho rodiny, ale intonace připomínala spíše bezcitná rétorická cvičení z dopoledních politických debat. Lavinii Magdaleny Zimové zbyla po vyříznutí jazyka a useknutí paží jen parodická pantomima. Helena Dvořáková coby gótská královna Tamora zase ukázala, jak rychle se mateřská láska dokáže změnit v nelítostnou pomstu. Pavel Tesař a Miloslav König jako její synové Demetrius a Chiron ztělesnili dva necitelné floutky moderní zlaté mládeže. Černoch Aaron, ztělesnění čistého zla, Martina Matejky byl démonický od začátku až do konce. A jako pravého hrdinu ho k pokání nezlomil ani trýznivý způsob popravy. Právě proto celé představení nevyznělo moralistně, spíše nihilisticky. Čím usilovněji na sebe vršilo politikou a sexem vyvolané zločiny, tím tvrdošíjněji se ptalo po viníkovi. Hlavní zlosyni sice byli potrestáni, ale dobro nevítězilo. Neutkala se zde totiž bílá a černá, ale jen vítězové a poražení, kteří si libovolně prohazovali role. Titus Andronicus postrádal obvyklou shakespearovskou filosofickou hloubku, ale kladl důležité otázky a narušoval zažité stereotypy myšlení. Asi proto vzbudil tolik kontroverze. Lounské představení byla derniéra a „Dlouhá“ zanechala ve Vrchlického divadle několik kulis. Naštěstí oběšence a useknuté části těl si vzala s sebou. Proto můžeme v Lounech klidně spát. Alespoň do příštích televizních zpráv…

Jan Vnouček

Mlhavé vyhlídky (Opera Žatec) - 17. únor 2009 (fotografie z představení)

Festival Lounské divadlení se nezadržitelně blíží. Jako aperitiv před víkendem nabitým amatérským divadlem naservírovalo Vrchlického divadlo svým divákům představení Mlhavé vyhlídky. Spolek Opera Žatec, pohrobek známé Jitřenky, nastudoval svůj počin podle hry Hrobka s vyhlídkou. Anglický dramatik Norman Robbins v ní zajímavě smíchal dva žánry. Dominuje klasická anglická detektivka, odehrávající se na izolovaném a strašidelném šlechtickém sídle. Typ „vyvražďovačka“, podtyp „bez detektiva“. Deduktivní linii odhalování pachatele tak autor nechal na divákovi a postupně ubývajících postavách. Na tuto nadstavbu narouboval jakousi „sušší“ formu „komedie omylů“ s mnoha překvapeními a mile uhozeným koncem. Souhra náhod a zmatených zásahů ostatních postav do pachatelova plánu hatí jakýkoliv pokus o dedukci a vzniklý chaos jakoby se racionálnímu úsudku vysmíval. Jen si dedukuj, já jsem Paní Zápletka, mě nepřelstíš! Vedle tohoto vcelku nového náhledu na tradiční látku nabídl text inscenátorům příležitost vyřádit se na řadě vděčných figurek z obskurní rodiny Tombů. Žatečtí ochotníci mají v souboru několik výrazných typů, kterým padly takříkajíc na tělo. Renata Říhová si sarkastického jedlíka Emily plně vychutnávala s každou novou glosou. Romana Valešová pojala psychopatickou travičku kříženou s morbidní agronomkou jako do sebe schoulenou maniačku. A Vladimír Valeš coby rodinný advokát nechal předepsanou slizkost jen sebeironicky probublávat. Škoda, že více prostoru k rozehrání svého partu nedostal Václav Rampas v roli mrzoutského šarlatánského chemika Luciena. Jeho usilovný herecký styl á la starý Leoš Suchařípa by si to zasloužil. Také Jarmila Šmídlová v úloze nymfomanky Moniky zůstala poněkud nevyužita. Představení ale kralovala Dagmar Štrossová. Mladá herečka od začátku kreslila svou postavu až s přízračnou civilností, aby na konci rozpukla v pravém světle. Nutno říci, že s patřičnou rozkoší. Z nápadů režiséra Jaroslava Wagnera bych vypíchl hlavně odlehčení dlouhého vysvětlovacího obrazu. Nedivadelní chvilku vtipně oživil retrospektivními „prostřihy“. Pozornost si zasloužila také patřičně rustikální scéna, která byla na ochotnické poměry dosti bohatá a neošizená – i s tajnou chodbou. A závěrečné poučení? Že ti zdánlivě nejnormálnější bývají často největší šílenci! A že dobrá komedie nemusí vždycky trhat bránice, ale někdy může být jen příjemně úsměvná.

Jan Vnouček

LEDEN 2009

M.J. Lermontov: Maškaráda (Švandovo divadlo) - 20. leden 2009 (fotografie z představení)

Maškaráda je jedno z méně známých děl Michaila Jurčeviče Lermontova. Ruského romantického básníka posmrtně proslavily především zoufalá generační zpověď Hrdina naší doby a podobně neútěšná poema Démon. A právě s motivem „démona“ zápasil píšící husar po celý svůj krátký život. Přesvědčivě ho zapracoval i do milostné tragédie, kterou nyní v Lounech předvedlo Švandovo divadlo. Režisér Radovan Lipus si vybral kongeniální překlad Emanuela Frynty. Herci úderné české verše místy až zpívali. Plynuly jim z úst divoce, a prchavě. Udeřily. Bodly. „Kdepak dnes dýka, meč, anebo jed! Jak těžkopádné pro vzdělaný svět! Zde v tomto hnusném světě nestydatém, se vraždí snáze – jazykem a zlatem!“A rozplynuly se. Jako pomíjivý a v autorově podání marný život. Podobně monumentální, a nehmatatelná byla i scéna Davida Vávry. Jen čistá funkcionalistická iluze světel a odlesků. Také expresivní hudba Tomáše Kočka vždy zabouřila, rozfoukala klubko figurek na jevišti a ztichla. Dojem jakési opilé halucinace navozovaly také zvukové efekty. Jakoby něco, co řídí tento svět upozornilo – a už je to tady! K výslednému tvaru přispívala působivá choreografie, kdy postavy po jevišti takřka tančily. Elegantně, ale řízeně. Tanec se přece skládá z předepsaných kroků. „Tancmistrovi“, který určuje taneční figury, věnoval Lermontov vlastně celou tvorbu, včetně této hry. Řídí naše bytí moudrý Bůh nebo jen nesmyslná náhoda? Osud!? A není osud jen vznešené jméno pro souhru mnohdy nesmyslných nahodilostí? Pro štěstí nebo smůlu? V pesimistické Maškarádě to tak je. V ní jde jen o partii karet, kde se hraje o peníze a čest. „Eso to vyhraje, ne díky plánu, samo jen tak … co já? Nu budu rád, nebudu ovšem esu děkovat…“ Představení na pomezí činohry, baletu a melodramatu ovládl vynikající režisér a démonický Arbenin. Postava z rodu Pečorinů a Oněginů. Bez výrazných vnějších protivníků, sám sobě nepřítelem. Zprvu lhostejný a ďábelský. Nakonec přičiněním slepé náhody, racionální úvahy a démona slepé vášně vrah a zešílevší troska. Neboť „je porušena mez dobra a zla“. Jeho představitel, zatím neobjevený herec Milan Kačmarčík, dal do své náročné role všechno. A spolu se svými spoluhráči Matějem Hádkem (kníže), Janou Strykovou (Nina), Apolenou Veldovou (baronesa) a dalšími sklidil po takřka třech hodinách právem zanícený potlesk. Protože Vrchlického divadlo si po delší době opět mohlo vychutnat „vyšší“ divadelní formu z dob, kdy básníci ještě neobsadili katedry fakult, ale bili se pro lásku v soubojích. A podle toho taky psali!

Jan Vnouček

Vladislav Mirvald, tuše - 12. leden až 26. únor 2009 (fotografie vystavených děl)

Vladislav Mirvald je známý představitel konstruktivistického umění a op-artu. Tak byl v několika výstavách představen třeba v lounská Galerii Benedikta Rejta. Naposledy ho ukázala jako autora stovky nádherných konturových krajin. Tím se ale hluboká osobnost lounského malíře a pedagoga nevyčerpala. Vrchlického divadlo v Lounech v těchto dnech poodhalilo jeho další tvůrčí etapu. Pro mnohé bude tato první ucelenější výstava Mirvaldových děl z let 1962 až 63, kdy experimentoval s tuší a vodou, překvapením. Pozdější kouzelník s kružítkem a iluzionista optických klamů zde na mokrém papíru nechává rozpíjet tušové kaňky. Zapojuje kombinaci čiré nepředvídatelnosti a usměrněné náhody. Naplno využívá životodárnou sílu zvědavosti, hnací energii každého tvůrčího člověka, ať už je to umělec nebo vědec. Hezky jeho postup v úvodní řeči vernisáže popsal ředitel divadla Vladimír Drápal: „Jen člověk, oplývající hravou fantazií, ale také vzrušovaný zvědavostí a trápený touhou věčného hledačství může s rozechvěním vypustit skvrny tuše po vodě a nechat je plout, stékat a barevně vylaďovat, či naopak, ponechat je jejich vlastní, svobodné existenci... Jen muž s duší zvědavého kluka strká navlhčené, tuší pocákané papíry do mrazáku a s nadšeným zápalem průkopníka čeká, jak to všechno dopadne.“ Divadelní výstava zastihuje přísného geometra těsně před uměleckým vrcholem. V době, kdy ještě jeho kreativitu neusměrnily kružnice a pravidelné tvary. Na vystavených pracích se totiž jasně rýsují obrysy jeho slavných konstruktivistických počinů. Mirvald do svých kaňkáží a zmrzláží, což je mimochodem sám vynalezl, promítl všechnu složitost pozemských fyzikálních jevů se svými osmózami a difúzemi, prosakováním a míšením. Místy mu prostým kaňkáním pod rukama vyrostl náznak struktury skvrn a skvrnek, často i v pravidelných řadách či obloucích. Z některých voní až Boštíkova minimalistická čistota a nevinnost. Jinde jednotlivá okénka striktně oddělil a proměnil papír v mřížku, v jakési pravoúhlé Petriho misky, kde nechal růst a klíčit kultury prosáklých kaněk a zkoumal vztahy mezi nimi. V jiných variantách nakazil sterilní bělobu papíru bakteriemi, naočkoval bacily a infikoval mikroorganismy plodné černě, aby mu ve velkých detailech vytvořily svůj vlastní mikrokosmos. Červené, zelené nebo modré protoplazma, mitochondrie, tmavé jádro s životodárným DNA. Tak nějak, za velkého třesku, možná vznikal život. Nebo snad celý vesmír. Ale i zánik může být pod mikroskopem či v teleskopu vznešený. Takže stále hlodá nejistota, zda nám to před očima nezačíná bujet rakovina, nebo se kosmický řád nepropadá do temného chaosu. Překvapenému Tvůrci se pod rukama vyvinul svébytný svět. Svět, který si dnes žije a umírá svůj vlastní život bez ohledu na něj. A ačkoli složen jen z rozpuštěných sazí, naplňuje vytoužené estetické hodnoty. Česky krásu.

Jan Vnouček

PROSINEC 2008

Dave Wasserman: Přelet nad kukaččím hnízdem (Divadlo pod Palmovkou) - 14. prosinec 2008 (fotografie z představení)

Divadelní verzi Přeletu nad kukaččím hnízdem přivezlo do Loun Divadlo pod Palmovkou. Dramatizace kultovního románu Kena Keseye „Vyhoďme ho z kola ven“ vznikla ještě před oscarovým filmem Miloše Formana, a až na exteriéry se od něj příliš neliší. Ani režisér inscenace Petr Kracik se od svých předloh výrazněji neodchyluje. Palmovka je středoproudá scéna a tak ukázala poctivě odvedené představení bez výstřelků. Hra, vycházející v podstatě z modelového sporu „zneužitá autorita versus nespoutaná svoboda“, skýtala dostatek vděčných diváckých momentů a myšlenek, aby to unesla. Adaptace slavných filmových snímků ze své všeobecné popularity čerpají, ale zároveň na ni doplácejí. kvůli notoricky známému ději nemohou pracovat s překvapeními. A pokud se drží původního výkladu, nezbývá než se opřít o kvalitní herecké výkony, které překonají nebo se alespoň vyrovnají těm filmovým. Nikdo nečekal, že přijede Jack Nicholson, přesto hlavní problém tohoto jevištního zpracování spočíval v obsazení hlavní role. Méně známý Petr Štěpán hrál dobře, ale postrádal potřebné charisma, abychom mu uvěřili, že by dokázal strhnout ostatní k revoltě. Přes veškerou snahu působil dokonce méně výrazně než někteří ostatní pacienti. Nebyl prostě tím správným svobodomyslným grázlíkem. Možná, že jeho alternace Martin Stránský se na McMurpyho hodí typově lépe, ten ale do Vrchlického divadla nepřijel. Naopak představitelé ústavních chovanců, ačkoli neměli tolik prostoru jako ve filmu a tvořili až na výjimky skupinového hrdinu, vystihovali své postavy přesně. Zvláště Oldřich Navrátil si svého Scanlona vyloženě užíval. Také Karel Vlček v klíčové úloze náčelníka Bromdena byl typově přesný. Oproti Formanově variantě mu však scénář přisoudil více slov, a tím mu poněkud setřel mytický pel. Královnou představení se tak stala Zuzana Slavíková jako vrchní sestra Ratchedová. Svou kreací laskavé tyranky se minimálně přiblížila své slavné filmové předchůdkyni Louise Fletcherové. Škoda, že režisér neměl více odvahy a nepokusil se zaběhnuté charaktery zpochybnit. Figury obou ústředních protihráčů si o to vyloženě říkaly… Zamrzel také uspěchaný konec. Důležité „odkoktání“ Billyho Bibbita zaniklo v hromadné změti a závěrečný vrchol –indiánův nadlidský fyzický výkon – postrádal potřebnou monumentalitu. Na druhou stranu oslňovala propracovaná scénografie Jaroslava Milfajta. Kulisáci sice trpěli, ale publikum si kompletně vybavenou nemocnici na jevišti jistě užilo.

Jan Vnouček

LISTOPAD 2008

František Hrubín: Romance pro křídlovku (premiéra Rádobydivadla Klapý) – 27. listopad 2008 (fotografie z představení)

Básnická skladba Romance pro křídlovku Františka Hrubína mi k srdci nikdy nepřirostla. Vadila mi – na můj vkus – přepjatá lyričnost, metaforická veteš a rušivá přítomnost stárnoucího a zmoudřeného autora. Navíc mi jako příslušníkovi generace, která chtěla všechno hned, byla naprosto cizí oslava platonické lásky a přebytek silných slov mi v době ironizující postmoderny zaváněl nechtěnou parodií. O diskutabilním, anti-rebelském závěru nemluvě. Přesto jsem chápal, že na začátku 60. letech mohla báseň působit jako zjevení – uprostřed angažovaného veršotepectví voněla po neušpiněné poezii. I proto jsem byl zvědav, jak se s textem popasovalo Rádobydivadlo Klapý, které svou inscenaci nyní premiérovalo v Lounech. Zkušený režisér Ladislav Valeš k ní použil dramatizaci psanou přímo pro Národní divadlo. Jedenáct let starý scénář Ivo Krobota a Josefa Kovalčuka se nevyhnul postavě vypravěče. Jeho doplňování a prolínání se s mladou „verzí“ Františka slouží věrně předloze, ale domnívám se, že představení příliš ne. Pavel Macák jako vzpomínající básník měl úlohu velmi těžkou. Josef Somr získal v roce 1997 za stejnou roli Cenu Thálie, ale vůbec si nedovedu představit, jak ji pojal. Macákův Pan František je dosti toporný, pateticky recitující a nesnesitelně nostalgický. Tak mu to předepisuje jeho part. Možná však jde o tvůrčí záměr a jeho statická postava má být protikladem k dynamickému a divokému Františkovi, kterého ztvárnil Vít Šťastný. Divadlo totiž začíná teprve od tohoto mladého herce. Jen díky jemu je vyvrcholení, kdy dává přednost mrtvému dědečkovi (a tedy řádu) před „k zbláznění živou“ milenkou (a tedy vzdoru), uvěřitelné. Spolu s Petrou Znamenáčkovou (Terina) vnášejí na jeviště pohyb a věrohodnou náladu jedné ztracené lásky. I když se také drží předepsaných veršů, lyrická vata odpadává a sálá z nich radost i smutek života. A v tom vidím největší sílu inscenace. Ve ztvárnění prostého milostného příběhu o lásce dvacetiletého studenta a patnáctileté komediantky, který jako by vypadl z okouzleného světa poetismu 20. let. Tato realistická osnova je prošpikována básnickými a jevištními odkazy. Vůz se záclonkami jako ambivalentní symbol svobody, houpačka co atribut nevinného a hravého dětství a okno znázorňující hranici mezi obrazy i časovými „dimenzemi“. Tyto znaky zalidnili a zlidšťovali představitelé řádu a povinnosti (otec), nečistého pokušení (prsatá Tonka), okoralé dospělosti, která se místo veršů opájí alkoholem, (pan Svačina) nebo neúprosného uplývání času (dědeček). S ubíhajícími minutami se tak ochotníkům z Klapýho dařilo mou skepsi překonávat. Až jsem nakonec dostal chuť znovu si báseň přečíst, jestli Hrubínovi nekřivdím. Více se jim, myslím, podařit nemohlo.

Jan Vnouček

Výstava Charta 77 a její doba – 4. listopad až 1. prosinec 2008 (fotografie z vernisáže)
Václav Havel: Audience a Protest (Divadlo na tahu) – 4. listopad 2008 (fotografie z představení)

Tématický večer přichystalo Vrchlického divadlo v Lounech. Zájemci se díky výstavě „Charta 77 a její doba“, dvěma aktovkám Václava Havla a besedě s přítomnými chartisty mohli přesvědčit, jestli duch Charty 77 stále žije, nebo z něj nové časy udělaly nenávratnou minulost. Celé „pásmo“ zahájila vernisáž. Pocity nezúčastněných zprostředkovaně shrnul starosta Jan Kerner do pěti bodů:„vděčnost, vina, váhání, nevěřícnost a neznalost“. Expozice zapůjčená z Národního muzea se pokusila odstranit poslední dva. Výstavní panely s průvodním textem a fotografiemi Ivana Kyncla doplnil Vladimír Drápal (ve spolupráci se Státním okresním archivem) soudobými novinami, samizdaty a především autentickými protokoly Stb, zabývajícími se severočeskou chartistickou komunitou. „Píše se tam o všech, jak vás tu vidím,“ vzkázal některým přítomným se smíchem ředitel divadla. Vznikla tak pestrá mozaika oficiálních faktů a dobových dokumentů, která by se dala snad nazvat „svědectvím o jedné éře“. Vystavena je i vlastní listina, která, ač opředena tolika mýty, žádala po tehdejším režimu jediné – dodržovat vlastní zákony. V tom si myslím zůstala inspirativní dodnes. „Zůstal étos rezistence vůči manipulaci, moci a oblbování,“ vyjádřila na pozdější besedě její živoucí odkaz Dana Němcová. „Ale Charta měla i druhou, Patočkovskou stránku, která směřovala do hloubky a šlo jí o individuální bytí jednotlivce,“ reagovala na námitku o naivnosti celého podniku. Umělecky ztvárnit tento existenciální boj se pokusil ve svých absurdních hrách Václav Havel. Alespoň tak jeho aktovky Audience a Protest pojal režisér Andrej Krob z Divadla na tahu. Vzpomínka na legendární, ale prvoplánovou „audienční“ karikaturu Pavla Landovského vzbuzovala skepsi. Mají tyto hry o setkání disidenta se zástupcem mlčící většiny (jednou z dělnického, podruhé z intelektuálního prostředí) vůbec ještě co říci? Inscenace překvapily myslím všechny. Po karikatuře ani stopy, dominovalo pouze umravněné civilní herectví a jemně tragikomické ladění. Karel Beseda v dvojroli „záporáků“ podal obdivuhodný výkon, a ne pouze v počtu vypitých nealko piv na ex. Svými dokonalými studiemi malé české zbabělosti dostal své anti-hrdiny takřka až na hranici bezvýchodnosti antických tragédií. Vedle něho však vyniklo, že postavy Vaňka jsou špatně napsané. Co s takovým bezkrevným, a trochu protivným klaďasem vedle komplikovaného a životem pulzujícího záporáka? Pokud Krob představení takto zaranžoval, dovolil, aby slova pronášená Sládkem v Audienci a Staňkem v Protestu získávaly náhlou argumentační sílu a jistý druh autenticity. Zvláště pokud Radek Bár jako Havlovo alter ego pronášel své stručné repliky bez špetky ironie, jakoby účastně až soucitně. A když Sládek Vaňkovi rozhořčeně vmetá do tváře: „Vás principy živěj. Ale já za ně můžu dostat jen napráskáno!“ vkradlo se náhle do mé mysli kacířské pochopení. A větám „Vy jste nahoře, i když jste dole. Ty se jednou mezi ty herečky vrátíš, ale co já?“ vlastně dala historie za pravdu. To jsou ale paradoxy, že! Provokativní Audience také nadzvedla některé přítomné. „Proč jsi odburanizoval Sládka?“ ptal se při besedě František Stárek. „Havel psal hry o nešťastnících. Já Sládka nezesměšňuji, já ho jen poslouchám a vytvářím si o něm názor,“ odpověděl mu Krob. A dal tak najevo, že umělecká mnohoznačnost je mu vzácnější než ideologická čistota. A tak to má být.

Jan Vnouček

Josef Žáček, obrazy – 3. listopad až 17. prosinec 2008 (fotografie z vernisáže)

Soudě podle obrazů, nemá malíř Josef Žáček klidné spaní. Se svými vizemi plnými černých zvířat, rohatých andělů a nadpozemských tváří nyní seznámil i Louny. Ve Vrchlického divadle zahájili jeho výstavu přátelé z dřívějšího undergroundu. Naivistické hruboněžnosti Ivana M. Jirouse, neodolatelně kýčovité popěvky Dáši Vokaté i poetistický proslov Vladimíra Drápala uvedly Žáčkovy symbolistní výjevy dokonale. Pomohly přítomným procitnout z útěšného spánku a vstoupit do „temného a ponurého světa, kde „vlkodlaci dávají paci paci“ (Jirous), a do časů, „kdy na milost a spásu je už pozdě“ (Drápal). Dosti uznávaný umělec po stěnách rozvěsil díla z let 2004 až 2008. Vybral je z cyklů Genius loci (2004-7), Sen o apokalypse (2007) a doplnil ukázkami z nejnovějšího cyklu Krajina (2008), kde začal pracovat i s jinými barvami než černou a bílou. Při příchodu do divadla vás přivítají dva tmavé ne-lidské portréty. Bůh plodnosti Usíre (2007) a obyvatel bájného kontinentu Lemurian (2007) vyhlížejí výhružně a pochmurně. Žáček obrátil jejich pozitivní symboliku a udělal z nich nepřátelské mimozemšťany. Vykoupení nepřinese zrození ani utopie, ba právě naopak. Na schodišti potkáte černého psa na Petříně (Petřín, 2007), symbol smrti na symbolu lásky. A v malém sále celou monumentální smečku (Libuše věští slávu, 2004) na symbolu národní hrdosti Vyšehradě. Honba za vytouženými metami přináší jen zmar a hrůzu. Naproti nim čeká na svou příležitost tlupa mrchožravých hyen bez očí (Krajina s hyenou, 2008). Zbabělá síla a moudrost je vždycky slepá. Žáček tyto morbidní scény problematizuje kýčovitými květy, snad hřbitovním kvítím, snad ironicky oslavnými kyticemi, snad svéráznými autorskými „logy“. V kontrastu k nim v kavárně jedovatě planou dva cherubíni (Krajina se žlutým a červeným andělem, obě 2008). Místo strážců z ráje jen chemická šmouha na nebi. A tak umělec utíká do pokojné harmonie. Do vybledle barevných krajin, Žluté a Růžové (obě 2008), mu opět prosakují ikonky květů. Klid přinášejí jen pokora a nenápadnost. Ale jen za cenu toho, že ten rozkvetlý palouček je pravděpodobně jeho hrob. Výtvarník používá svůj symbolismus ke společenské angažovanosti. Ví, že nic nezmění, a tak alespoň vypouští naše běsi z klecí. Proto když Na Široké potkáte skupinku hyen nebo věž kostela sv. Mikuláše zahalí jedovatě žlutý mrak, nevolejte strážníky ani tísňovou linku. Nepomohou vám. Před emisemi naší civilizace se neschováme. Na to si musíme hýčkat umělce, jako je například Josef Žáček, že nám je pomohl odhalit.

Jan Vnouček

ŘÍJEN 2008

Henrik Ibsen: Peer Gynt (Divadlo ABC) – 21. říjen 2008 (fotografie z představení)

Češi mají svého Švandu dudáka. Rusové Ivánka z Mrazíka. A Norové Peer Gynta. Oproti slovanské laskavosti, vikingsky drsného. Téma bloudění, hledání a návratu s motivem prolínání reálných a pohádkových světů nyní v Lounech předvedlo Divadlo ABC. Pro svou inscenaci si zvolilo starší překlad a úpravu Bohumila Mathesia, který Ibsenův text zkrátil o celou pětinu. Režisér Petr Svojtka inscenaci ještě více zkomornil alternováním herců ve více rolích. To dramatickou magičnost hry vyhrotilo. A to i přes velmi jednoduchou variabilní scénu složenou ze tří papírových kulis a malého dřevěného pódia. Ty hravě posloužily jako dekorace pro domov, svatební slavnost, milostné lože, síň horského krále, loď plující v mlze nebo třeba ztroskotaný prám na rozbouřeném moři. V druhém plánu pak špinící a trhající se bílý papír symbolizoval drolící se život hlavního hrdiny. Inscenátoři také chytře nahradili chybějící čtvrté dějství stínohrou a projekcí procestovaných světových měst. Z původní Griegovy hudby využili pouze nejznámější motivy a prostřídali je modernějšími skladbami. Osud Peera Gynta, jedné z literárních postav vymykající se všem škatulkám a pevnému uchopení, je totiž velmi současný. Titulní hrdina je frustrovaný, ulhaný, nešťastný, zlý, opilecký, hrubý a klidně jdoucí přes mrtvoly. Přesto něčím sympatický. Snad pro svou snivost, vášnivost, neustálou honbu za štěstím a hlavně upřímnost ve slovech i činech. Navíc jeho představitel Michal Dlouhý mu vtiskl až dětskou uhrančivost a naivitu, s jakou se zmítá ve své rozdvojenosti mezi touhou po lásce a sobeckým „trolským“ heslem žít jen pro sebe a na nikoho se neohlížet. Až v závěru hry se při loupání cibule sám sebe zoufale ptá: „Kolik máš slupek a kde jádro?“ Vedle něho vyčníval již pouze „knoflíkář“, stále přítomný osud-smrťák ve výhrůžném podání Jana Vlasáka. Nevýrazné dívčí postavy se vinou již zmiňovaného prostřídávání hereček poněkud slévaly do sebe. Jistou pohádkovou patinu báchorce dodával i přednes v řeči vázané a světlené a zvukové efekty. A nesmělo samozřejmě chybět ani závěrečné ponaučení: „Císařem není - bůh to ví. Zde, blázne, bylo tvé císařství!“ Peer Gynt procestoval celý svět, aby zjistil – příliš pozdě pro všechny –, že štěstí na něj čekalo doma.

Jan Vnouček

Martin Kasík a Kristina Kasíková (Cyklus koncertů pro dva klavíry 2008)
– 6. říjen 2008 (fotografie z představení)

Když začátkem října usedli Martin Kasík s Kristinou Kasíkovou za dvojici klavírních křídel, nebylo to pro Vrchlického divadlo v Lounech nic nového. Během pětileté historie Cyklu koncertů pro dva klavíry se jejich prsty dotýkaly ušlechtilých klaviatur již potřetí. Přesto dokázali publikum znovu nadchnou. Své vystoupení začali velkolepě, Schubertovou Fantazií f moll op. 103 pro čtyřruční klavír. Nenechte se zmást suchopárným názvem, v podání klavírních manželů se nádherný melodický motiv skladby postupně vynořoval z černobílých vlnek, nadechoval se, vypouštěl bublinky – až vygradoval a tiše se opět ukryl po hladinu. Louny se na těch pár minut konečně dočkaly vytouženého přízviska „lázně“. Sice pouze pro ušní bubínky, ale přece! Výlet po romantické kolonádě ještě umocnila souhra a procítěný projev umělců, kteří spolu skoro tančili jakýsi milostný tanec. Vlnili se, houpali, zavírali a přivírali oči, spoluprožívali každý tón. Hudba jim přes ruce pronikala do celého těla i při melancholicko skotačivých Slovanských tancích (2. řada), které Antonín Dvořák napsal speciálně jako čtyřruční. Po přestávce si Kasíkovi rozsedli každý ke svému nástroji a jali se ukázat také něco ze své virtuózní hráčské techniky. Mozartova třívětá Sonáta D dur ještě posluchačům přívětivou tvář ukázala. Komplikovaná, ale veselá, místy trylkovitá skladba, znamenala plynulý přechod k následujícímu. Tři romantické valčíky Emmanuela Chabriera a Rondo op. 73 Fryderika Chopina již daly plně vyniknout rychlosti a šikovnosti jejich prstů. Po zářijovém vystoupení potenciálních budoucích mistrů Jiřího Peška a Zuzany Bouřilové, se tak oba lounské klavíry zahřály na opravdu uměleckou teplotu. Věřme, že vydrží hořet až do 20. října, kdy se s nimi zase na rok rozloučí Štěpán Kos a Petr Novák.

Jan Vnouček

ZÁŘÍ 2008

Yasmina Reza: Kumšt (Divadlo Na Jezerce) – 30. září 2008 (fotografie z představení)

Povedené září ve Vrchlického divadle v Lounech uzavřelo představení Kumšt. Principál Divadla Na Jezerce Jan Hrušínský do ní vedle sebe angažoval Jana Třísku a Jana Kačera. Volba herců byla důležitá, protože Yasmina Reza napsala konverzační komedii, odehrávající se takříkajíc „na třech židlích“. Jan Hřebejk tak neměl moc co režírovat. Jeho hlavní vklad spočíval pravděpodobně v tom, že dal třem zkušeným aktérům co největší volnost a nechal je hrát. Inscenace pojednávala o sporu tří starých přátel kvůli modernistickému obrazu. Využila klasické trialogové schéma¬ – dvě postavy s protichůdnými názory se vzájemně přou a zároveň se o své pravdě snaží přesvědčit třetího, „vrtocha“. V první půlce padlo mnoho zajímavých argumentů pro a proti modernímu umění, po přestávce se však ukázalo, že se hraje především o vzájemné přátelství. Navíc souboj se neodehrával jen v rovině textové, ale také mezi hereckými typy. Třískův úderný a dynamický – až teatrální – projev se kreativně svářel s Hrušínského naivistickým civilismem a Kačerovým dramaticky sametovým hlasem. Díky tomu vznikala třaskavá směs, která často explodovala v inteligentním humoru nebo vypointovaném bonmotu. Nakonec se vyhrocený svár ideový i vztahový protnul a francouzská autorka dokázala tím „kusem bílého plátna za tři sta tisíc“ zodpovědět kardinální otázky o smyslu umění i přátelství. V tom totiž spočívá význam této vysmívané etapy umění. Můžeme si do něj neprojektovat své touhy i představy. Je takové, jaké chceme, aby bylo. Umělec paradoxně ustupuje do pozadí a nabízí možnost divákovi najít si svou vlastní cestu k „prohlédnutí“ sebe sama i druhých. Jen tato nabízená pouť bývá složitější a bolestnější, než jakou poskytuje třeba kýčovitá krajinka nad krbem.

Jan Vnouček

Severočeský buchaři (Spolek Klouzák Postoloprty) – 23. září 2008 (fotografie z představení)

Soubor Klouzák uvedl v lounském Vrchlického divadle svou novou inscenaci. Z červnové postoloprtské premiéry se o hře Severočeský buchaři šířily jen nadšené ohlasy. „Klouzáci“ totiž opět vsadili na jistotu a do hry plně převzali dějovou kostru slavného britského filmu Do naha! (1998). Skupina zoufalých nezaměstnaných mužů v něm najde ztracenou důstojnost a vydělá chybějící peníze, tím že nacvičí a předvede společné striptýzové číslo. Prtští divadelníci syžet částečně upravili takříkajíc na svoje těla a převedli do (severo)českého prostředí. Vzděláni pouze stylizovanými cimrmanovskými a ringočechovými veselohrami se kupodivu nezalekli ani dojemných poloh. Umravnili v nich své herectví na nejvyšší možnou míru a nebáli se akcentovat citlivé otázky manželské a otcovské lásky. Ještě větší odvahu vyžadovalo vznesení trochu zaprášené sociální otázky: „Dneska jsme si všichni rovni – jsme totiž všichni nezaměstnaní!“ Dialogy byly dobře vypointované i zahrané. Pouze v civilnějších polohách někdy jejich přílišná doslovnost tahala za uši. „Hrdinové naší doby“ byli dobře typizováni již ve filmové předloze. Klouzáci za nimi ani příliš nezaostávali a plně vyžili svá individuální „osobní kouzla“. Václav Fiedler jako zoufalý rozvedený otec, měl úlohu asi nejtěžší. Jiří Frydrych v roli obtloustlého impotenta plně zužitkoval své komediální předpoklady, a ještě si střihl vážnou milostnou scénu. Martin Holeček jako uniformovaný maminčin mazlíček byl k popukání. A Pavel Kučera v úloze milujícího inženýra v exekuci za nimi nijak nezaostával. S bravurou své komediální party zvládli i představitelé dalších mužských postav. Za všechny jmenujme alespoň docela těžkou dětskou roli Vojtěcha Fišera. Zmínku zaslouží také inteligentní, a přitom jednoduchá scénografie. Hudba zase chytře ironizovala dění na jevišti nebo dokreslovala náladu a pomáhala hercům v obtížných obrazech. Vtipně byly řešeny také přestavby kulis za oponou. Posloužily k nim filmové projekce dotahující nastolený příběh někdy až ad absurdum. Skoro tříhodinové představení začalo ztrácet dynamiku teprve ve třech čtvrtinách. Naštěstí včas přišla „dějová krize“, která pak dala naplno vyniknout závěrečnému finále. Marxistický kritik by o této komedii patrně napsal, že ukázala, jak současná konzumní popkultura zbavila proletariát revolučního étosu. Konzervativec by se zase mohl pohoršovat, protože vystupující anti-hrdinové získávají vážnost zpět tím, že se jí zároveň vzdávají. Pravicový liberál by kroutil hlavou nad – podle něj – archaickou přítomností sociálního soucitu. Levicový by se zase čertil nad chybějící společenskou angažovaností. A postmoderní pisálek by se zamýšlel, proč se v 80. letech žal z nezaměstnanosti zaháněl ještě „děláním“ („postav třeba zeď“), zatímco v následující dekádě již „svlékáním“. Klouzáci si úskalí takto namíchané směsi sami uvědomovali, a tak do děkovačky sebeironicky pustili píseň od Kabátů: „To všechno je jen kýč, chlapi jdeme pryč!“ Kýč to možná byl, ale vyprodané hlediště si správným dávkováním emocí a zábavy získal hned od začátku!

Jan Vnouček