| 2003/04 | 2004/05 | 2005/06 | 2006/07 | 2007/08 | 2008/09 |
VÝSTAVY
Výstava červen 2010:
ŽÁCI A STUDENTI RODIČŮM A MĚSTU
III. ročník společné výstavy lounských škol, 7. - 29.6. 2010
Vystavují:
Základní škola J. A. Komenského Louny
Základní škola Louny, 28. října 2173
Základní umělecká škola Louny
Mateřská škola Louny, Čs. armády 2371
Mateřská škola Louny, Dykova 2210
Mateřská škola Louny, Přemyslovců 2205
Mateřská škola speciální Louny, Školní 2428
Mateřská škola Louny, V Domcích 2427
Mateřská škola Louny, Šafaříkova 2539
Soukromá MŠ Mateřinka s.r.o., Holárkovy sady 2386, Louny
Výstavy květen 2010:
VLADIMÍR MALÁTEK a LENKA PIHRTOVÁ: GENY V OBRAZECH
Výstava tzv. litých obrazů Vladimíra Malátka a Lenky Pihrtové, 3. - 29.5. 2010
Vladimír Malátek (1930 – 1999) pracoval jako propagační grafik a písmomalíř. Nejčastějším námětem jeho malířské tvorby je České středohoří, které zobrazoval technikou oleje a kresby. Byl také mistrem perokresby. Nakonec vstoupil i mezi moderní umělce, když se v 80. letech stal populárním tzv. litými obrazy. Vedle výtvarné tvorby byl hudebníkem, básníkem a bohémem. Přímo také stál u probuzení výtvarného talentu své vnučky.
Lenka Pihrtová (*1985) maluje, fotografuje a přes svůj věk má za sebou již několik výstav. Absolventka výtvarné kultury ZČU v Plzni navazuje na práci svého dědečka. „Od dětství jsem ho pozorovala, jak celé dny maluje a později jsme začali tvořit spolu. Bylo snadné pozorovat jeho práci. A o nic těžší nebylo tvořit, když mi děda řekl, kam přesně kápnout, kde fouknout, jak udělat tah... Ale když zemřel, zjistila jsem, že to není tak lehké, jak se zdálo a trvalo dlouho než se mi podařilo vytvořit obraz, který by splňoval alespoň některé kvality dědových obrazů. Jak vytvořit určité struktury, aby to bylo tak jedinečné, jako dílo mého dědečka, o to se stále pokouším. Časem jsem si vybudovala vlastní styl. Podařilo se mi vytvořit určitý rukopis, který rozliší mé dílo od dědečkova. I když stále pokračuji v jeho tvorbě a držím rodinné tajemství. Moje díla jsou plná vlastních pocitů a zážitků, ale netvořím jen pro sebe a kvůli sebevyjádření. Moje tvorba je pro vás, pro diváky. Ráda bych, aby byla co nejvíce lidem srozumitelná.“
 |
 |
VÝSTAVA KLUBU ELEMENTÁRNÍ FANTAZIE LOUNY
Výtvarné práce všech oborů Klubu E.F. Louny, 3. - 29.5. 2010
Výstavy březen a duben 2010:
ROSTISLAV NOVÁK: VE VŠECH TVARECH
Obrazy z posledních let, 8.3. - 28.4. 2010
Rostislav Novák se narodil roku 1942 v Martině. Studoval na Výtvarné škole V. Hollara v Praze, na Akademii výtvarných umění u prof. Arnošta Paderlíka a v roce 1970 na Ecole des Beaux Arts v Paříži. Absolvoval též pracovní stáž v serigrafické dílně Victora Vasarelyho. Od roku 1971 vyučoval na AVU, v roce 1988 se stal docentem a působil postupně na Fakultě architektury Ústavu výtvarné tvorby, Fakultě restaurování Univerzity Pardubice a v současnosti na Katedře výtvarné kultury Univerzity Hradec Králové. Žije nedaleko Loun.
Když jsem poprvé uviděl obrazy Rostislava Nováka, na první pohled mě doslova uhranuly! Tak dlouho jsem autora, který se mezitím přestěhoval nedaleko Loun, pronásledoval, až s výstavou ve Vrchlického divadle souhlasil.
A s potěšením mohu prohlásit – byť dnes vystavuje obrazy jiné, novější - že z jeho malby mám pořád stejně omamné a vzrušující potěšení. Pocit, že vidím dílo opravdové a upřímné.
Jsou totiž výtvarníci, kteří se snaživě učí základům malby, pracně ladí své obrazy a sve-řepě k sobě vábí Múzu. Výsledkem bývají unylé kopie na hraně řemesla, ale bez rizika, fantazie a životního příběhu.
A pak jsou výtvarníci, z jejichž podvědomí se malba valí jako rozvodněná řeka, tvorba je jim nutností, nikoli pózou, náhražkou, ubitím času. Magie jejich umění musí pořád hořet, jinak by kultura skončila v popelišti ze spálených totemů v šamanských ohních.
Takoví umělci mě zajímají, takové umění je pro můj život důležité. A Rostislav Novák právě takové obrazy maluje: na jedné straně barevná radost, propracovaná do detailu, na straně druhé malbou zastřená tíseň a pochyby o smyslu vlastní existence. Esteticky vyvážené a ba-revně zářivé obrazy jsou zároveň v jakémsi protikladu k jejich obsahu, v kterém pulsuje těžko definovatelná naléhavost a znepokojení. Navzdory jejich vnitřní citlivosti a křehkosti z nich intenzívně cítím neutuchající energii a jizvy lidského doteku. Mluví univerzálním, avšak osobitým a originálním jazykem smysluplné, svobodné a zejména osobní výpovědi. A právě v této zdánlivé disharmonii mezi hutnou barevností a existenciálním chvěním je skryto vzrušující tajemství a duchovní přesah, které tvoří nadstavbu – a také dávají smysl – umění. Dobrého umění.
O tom svědčí vnitřní napětí, které obrazy snových krajin posouvá do privátních tajemných komnat a ukazuje, co se děje uvnitř. Nejedná se o prvoplánové, dekorativní otevření nitra, o povrchní ilustraci skutečnosti, ale naopak – o intimní nahlédnutí za zrcadlo, za srdce, za člověka. Za oponu, abychom zůstali divadelně styloví.
Nemůžeme se tedy ubránit vlastní interpretaci, vlastním pochybám, souladu věčného pohybu i vědomí setrvalého utkvění na jednom místě: jen skrze ně totiž sami existujeme, jen skrze ně můžeme komunikovat s jinými v lidském společenství. Bez něho by nebylo reflexe, bez něho by nebylo cesty k pochopení sebe sama a svého vlastního místa na světě, ani k pochopení pohanské bázně, jež nás přesahuje.
Rostislav ve svém díle dosahuje zvláštního, magického propojení – a přijetí – rozporuplnosti obsahu a formy. Hledání a naplnění. Dráždivosti a usebrání. Divokosti barev a vnitřního zklidnění. Radosti a obavy.
Přesto je jeho umělecký názor dostatečně čitelný, jasný a zejména posilující. A tedy i živo-todárný, nadějeplný a pravdivý.
Jakkoli je Rostislav sám tichý a poučený východní mystikou, jeho umění hlasitě a bouřlivě promlouvá uvnitř našich srdcí. Ostatně úplně prostinké tajemství lišky Exupéryho Malého prince zní: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval Malý princ, aby si to zapamatoval.
P.S. Nemohu si odpustit: v roce 1981 byla jeho pražská výstava zakázána pro pobuřování vkusu občanů….
(Vladimír Drápal, úvodní řeč k výstavě)
 |
 |
VÝSTAVA ZŠ PROKOPA HOLÉHO LOUNY
Výtvarné práce žáků Základní školy Prokopa Holého Louny, 6. - 28.4. 2010
ROBERT KÜHNL, fotografie černého divadla
Fotografie ze života souboru černého divadla H.I.L.T., 8. - 31.3. 2010
Robert Kühnl je technickým managerem Divadla Bez Zábradlí v Praze, kde působí již celá léta. Své technické zkušenosti získal dlouholetou praxí u filmu, ve Státní Opeře Praha, při Shakespearovských Slavnostech a v muzikálu Drákula. V roce 2003 se poprvé setkal s technikou osvětlení černého divadla - black light v Divadle Jiřího Grossmanna. Tam se seznámil s Theodorem Hoidekrem, který později zakládá nový soubor černého divadla s názvem Hoidekr Interactive Light Theatre – H.I.L.T. V lednu 2009 proběhla světová premiéra show Malovaný Svět, která s nevídaným úspěchem reprezentovala ČR na největším asijském divadelním festivalu Bharat Rang Mahotsav. Robert Kühnl od prvního zájezdu neváhal svým fotoaparátem zaznamenávat život souboru a spojil tak svou lásku k divadlu a lásku k fotografování.
Výstavy leden a únor 2010:
TOMÁŠ POLCAR: ATOMOS
Cyklus obrazů z posledních dvou let, 11.1. - 26.2.2010
Akademický sochař Tomáš Polcar (*1973) vystudoval AVU u prof. Demartiniho, Veselého a Knížáka. Jeho dílo zahrnuje objekty, obrazy, fotografie a texty ve vizuálním konceptu. V posledních letech se prezentuje především malbou a kresbou. Nejnovější výstavou „Atomos“ pokračuje ve své umanuté snaze (předchozí cykly Uzle, Hnití plodí žití) proniknout k jádru neprůhledných věcí a dějů. Uměleckou tvorbu doplňuje pedagogickou činností. Žije ve Slavětíně.
„Tvořím v určitých cyklech, kdy se nějakým tématem intenzivně zabývám zhruba dva roky, a ono mě to posune k jiné práci, někam jinam. A mně se tam v těch obrazech objevoval nový aspekt, který jsem řešil, a to byl právě kruh… Na začátku byl experiment. V ateliéru, který budujeme z bývalého kravína, mám sporáček. A při práci jsem se bavil tím, že jsem na tu plotnu plival a sledoval zajímavou hru té sliny, z které se při dotyku s rozžhavenou plotnou stala koule, která začala rychle skákat. Člověk si uvědomí, že je to nejdokonalejší tvar. Že je to příroda – a to mě na tom zajímalo nejvíc – že to není spekulace člověka. Že to není útvar, který si někdo nějak vymyslí a pak se ho snaží nějak sofistikovaně vysvětlit. A to jsem se snažil pozorovat v různých dimenzích a v různých parametrech. Takže jsem se dostal jakoby k půdorysům kruhových staveb, což mě fascinovalo. I v Čechách máme rotundy, v kterých dochází k symbióze kruhu, propojování kruhu, kde vzniká visla. Že jsme kulturně spjatí s nesmírně širokým odvětví kultur, např. Řecka, Mykén, Indiánů a dalších, kde řeší kruh, prostor, architekturu, jako něco, co může člověka změnit, co může člověka modifikovat, přeměnit. To mě zajímalo a chtěl jsem to zpřítomnit v půdorysu. Takže když člověk ten půdorys začerní, může vynechat všechny věci a soustředit se jenom na tu jednoduchou geometrii průniku a jednotlivých vztahů malého kruhu, velkého kruhu, apsidy a tak dále. Začal jsem se tím postupně víc zabývat, protože to vlastně byla taková základní věc pro stavbu. Věc, která je právě nejelementárnější, nejzásadnější, je to jakoby hrob, z kterého může potom na zemi vzniknout stavba. A to jsou věci, které mě nastartovaly k tomu, abych se tím začal zabývat čím dál víc. A tak jsem se dostal posléze k chemii, k molekule, atomu, buňce. K něčemu, co tvoří a vytváří život a začal jsem to pozorovat a studovat…“
„Když se člověk přestěhuje na vesnici, kde není žádný lidský tlak, kde je prostor, vzduch a hory, tak je tady určitá alchymie, která je daná tomu prostoru jako takovému. A v něm se vlastně začíná zpětně dostávat ten tlak na člověka, protože ho vnímá a nemůže mu uniknout. To je ten tlak, to je ten kyslík, vodík, potažmo kruh – je to meditace – je to obrana – je to buňka – jsou to vzájemné vztahy jedince s celkem.“
„Na začátku 21. století se něco mění. Žijeme v přechodné době, o které nevíme, jak se vytváří a dotváří. Ale že je to něco přechodného, to cítíme všichni ve všech sférách. Že se něco hroutí a něco znovu nastává. Vnímáme cosi zásadního, něco co souvisí třeba i s hledáním určité etiky. A třeba kruh právě souvisí s etikou, protože právě kruh souvisí se soustředěním a uvnitřněním a hledáním. Navíc ta výstava není o jednom kruhu, ale spíš o rozbití kruhu, o dvou kruzích. Protože kruh sám o sobě je do sebe natolik uzavřený, že nemá vývoj. Je sice natolik dokonalý, že všemu odolá, ale je uzavřený, je to nula. Nemá vývoj, krom sebe sama.“
„Další část projektu má název Týden. Jedná se o šest obrazů 150 x 150 cm. A jeden dvojobraz 150 x 300 cm. Inspirací mi bylo světlo. První obraz rezonuje mezi prázdnem a linkou kruhu, poslední je plností. Dvojobraz ukončuje, a zároveň otvírá další cyklus. Jedná se o spojení dvou plných kruhů, uvnitř kterých vzniká tzv. visla. Tvar je prázdnota, prázdnota není nic jiného nežli tvar, tvar nic jiného nežli prázdnota.“
(z dosud nepublikovaného rozhovoru Tomáše Polcara s Vladimírem Drápalem)
 |
 |
JAN KOMÁREK: FOTOGRAFIE JAKO PŘÍBĚH
Fotografie, 1.2 - 31.3. 2010
Jan Komárek studoval UMPRUM v Praze na Žižkově. Vystřídal mnoho zaměstnání. V roce 1983 emigroval do Francie, kde pracoval jako řidič sanitky a loutkař. V roce 1985 odešel do kanadského Toronta, kde založil výtvarné pohybové divadlo Sound Image Theatre, které se záhy profesionalizovalo. Získal několik prestižních cen Dora Mavor Moore za světelný design, scénu a režii. Od roku 2001 žije v Praze. Pracuje jako světelný designer / režisér alternativního tance a pohybového divadla. A zároveň se živí fotografií. Ve své fotografické práci slučuje divadelní dramatické prvky a spojováním obrazů vytváří pocitový příběh.
VÝSTAVA JANA HÁJKA, PETRA HÁJKA, LUĎKA LŮŽKA A KATEŘINY ŠNAJDROVÉ
Výtvarné práce žáků ak. sochaře Tomáše Polcara, 11.1 – 26. 2. 2010
Jan Hájek, grafika a keramika
Petr Hájek, sochy, dřevo
Luděk Lůžek, malba
Kateřina Šnajdrová, grafika
Výstavy listopad a prosinec 2009:
VÁCLAV KREJCAR, obrazy
Retrospektiva, 2.11. - 20.12.2009
Dámy a pánové, milí přátelé, vážení hosté.
Dovolte, abych Vás přivítal na dnešní vernisáži výstavy obrazů Václava Krejcara, konané u příležitosti jeho šedesátých narozenin. Je mi ctí, že si náš oslavenec vybral k úvodnímu projevu právě mne. Ačkoliv už vystavoval mnohokrát, zejména na společných výstavách, přece jenom je to vlastně poprvé, kdy se můžeme na jednom místě seznámit s celým průřezem jeho poměrně rozsáhlé a mnohotvárné tvorby.
Vaška Krejcara znám od roku 1987, tedy od samého počátku našeho lounského volného sdružení amatérů – známé VOSY. Václav patřil mezi otce zakladatele. A nutno dodat, otce přímo vzorné - pokud jde o malování, je dodnes jedním z nejpilnějších, nikdy nezkazil žádnou legraci. Dokonce se nepamatuji, že by na našich plenérech např. alespoň jednou jedinkrát přebral i když k podlehnutí dárci šalebné veselosti by se možná i příležitost našla. Ale nepředbíhejme.
Jedna z větví předků Václava Krejcara pochází z jihočeského sedláckého rodu. Možná i proto se Vašek tak rád obrací k otevřené krajině, zejména k motivu rybníků, možná i proto má v povaze řemeslnou důkladnost, snahu vše dodělat do posledního detailu. Jak sám říká, „když něco ošidím, pak se na to musím dívat a štve mě to“. Na druhou stranu ale přiznává, že nemálo obrázků nakonec i pokazil právě tím věčným vylepšováním a předěláváním.
K samotnému malování se Václav Krejcar dostává dost složitě – pokud jde o formální vzdělání, absolvoval střední průmyslovou školu železniční – obor elektrická trakce a potom navíc střední průmyslovou školu stavební – obě maturity byly tedy z ryze technických oborů a ve škole ho učili kreslit jenom technické výkresy a stavební plány. Kromě toho Václavovou velkou a časově velmi náročnou vášní bylo veslování – v tomto oboru získal pro Lounský veslařský klub zejména jako trenér mládeže významných úspěchů i na celostátní úrovni. Zájem o malbu vzbudil ve dvacetiletém Václavovi až vlastní švagr. Byť starší o jednu generaci, imponoval mu nejen tím, že maloval hezké obrazy, ale že jako všestranný kutil dokázal dokonce perfektně vymalovat celý byt.
Na sklonku sedmdesátých let začal Václav Krejcar navštěvovat ateliér okresního kulturního střediska v Lounech, kde v kroužku, vedeném tehdejším metodikem Václavem Jírou, získává další kreslířské a malířské zkušenosti. Důležitým podnětem se pro Václava stává plenér v Třeboni, kde se u Vlkovického rybníka seznamuje s malířem Zdeňkem Sýkorou. Rozhovory o umění později vedou oba protagonisté – začínající amatér a světově proslulý výtvarník ve velmi neobvyklém, tak trochu antickém aranžmá – nazí v sauně podniku Severočeská energetika, kam oba po dobu asi 10 let chodili. Nutno ale připomenout, že skromný Václav se ani jednou po celou dobu s mistrem nebavil o své tvorbě a spokojil se jen se zprostředkovaně získaným Sýkorovým ohodnocením – cituji: „na amatéra je fakt dobrý, ať pokračuje“.
Nu a tak Václav Krejcar dál pokračuje. Ke svému koníčku často připomíná, znovu cituji: „Má tvorba je charakteru amatéra“, a vždy dodává „ale snad tam nějaké srdíčko je“.
Snad i Vašim jménem mohu svého kamaráda Václava ubezpečit, že srdíčko v jeho práci opravdu je. Vždyť slovo amatér pochází z latinského „amare“ tedy „mít rád, milovat“ a označujeme tím člověka, který nějakou činnost nedělá pouze pro obživu, nýbrž pro potěšení, ve volném čase jako koníček, dnes bychom řekli - hobby. Nic víc to slovo neříká. Bohužel je nám dnes pod pojmem amatér podsunován jiný, původně neutrální, bohužel časem také významově posunutý výraz diletant - z dnešního pohledu neumětel. Ostatně – snad Václava potěší, že mezi krále amatérů můžeme počítat např. i Vincenta van Gogha, který za svůj život namaloval 850 obrazů, ale podařilo se mu prodal pouze jeden jediný. Z tohoto hlediska je na tom Václav dokonce o něco lépe. Je sice pravda, že první olejomalbu - jak nám sám neprozřetelně prozradil, prohrál v kartách s kamarádem Vladimírem Ekrtem. Ovšem další obraz - s názvem „Všechny cesty někam vedou“, se mu už podařilo prodat kolegům z práce – byla to tehdy Severočeská energetika, kde léta působil jako projektant. O komerčním úspěchu této transakce svědčí mj. i to, že se mu obraz už později nepodařilo odkoupit zpět, protože jeho tržní hodnota mezitím stoupla pětkrát. Bylo to způsobeno tím, že jeho obraz „Všechny cesty“ se stal živoucí reklamou podniku. Byl totiž tak nabit energií, že zákazníkům při jednání v blízkosti díla vstávaly vlasy na hlavě a jednomu z přivolaných psychotroniků se v důsledku bezprostředního vlivu obrazu dokonce úplně rozbila virgule. Bohužel se dosud nepodařilo vyzkoumat, jestli jde o energii kladnou či zápornou – ale to vlastně není tak důležité - v nejhorším případě bude jistě kutil Václav schopen své dílo přepólovat.
Pokud jde o obsahovou, ale i formální stránku Krejcarových obrazů – myslím, že dodnes nemá jedno převládající téma ani jediný vyhraněný styl. Autor zkusil už ledacos – od realistické krajiny a portrétů až po abstraktní malbu. Já osobně si myslím, že mu jdou nejlépe portréty. Je ovšem třeba být někde poblízku a v pravou chvíli mu dílo uchvátit a někam schovat, aby ho Václav neustálým vylepšováním tzv. neutahal. Ale abych nementoroval, od toho jsou tady jistě povolanější. Napadá mne např. chomutovský malíř Kamil Sopko, kam Václav rád jezdil a který uměl našemu oslavenci vždy dobře poradit. A samozřejmě nesmíme zapomenout na naše rodinné stříbro – Jiřího Němčického, který si občas bere nad Vaškem odborný patronát. To se pozná tak, že se na plenéru někde vzadu u doneseného stolu objeví dva slamáky a už se odtud line: tohle ztmav a tohle už nech, tady ti sice utíká perspektiva, ale nech to, to je dobrý.... to jsi přesně vystihl tu atmosféru. Co blbneš? Teď si to celý a následuje šest teček, které ale všichni na dálku dobře slyšíme.
Když bych měl jednou větou vyjádřit, čeho si na Václavovi nejvíce cením, potom musím konstatovat, že je zejména tvořivosti a hravosti – těchto vlastností má na rozdávání. A ještě navíc neutuchající píle, kterou občas nelze nazvat jinak než nefalšovanou posedlostí.
Co říci na úplný závěr? Popřejme Václavovi hodně sil do dalších let. I když pořád naříká, že nestíhá, víme, že to nakonec nikdy není až tak horké. Poznali jsme už, že terpentýn je pro Vaška droga (pozor na záměnu s acetonem, toto ředidlo na něho působí naopak jako dávidlo a emetikum). Víme, že Václav má pevnou oporu v milované rodině, na kterou je náležitě hrdý a ve které se cítí šťastný. Slýcháváme ho občas, jak si s hercem Donutilem souhlasně notuje „Pořád se něco děje“ a dodává „ jinde se umírá, u nás se naštěstí žije. Někdy až moc! Pořád dokola, jen na to malování nezbývá čas, doufám, že se to změní …“ Osobně se však domnívám, že Václav Krejcar půjde do penze teprve tehdy, až bude mít jistotu, že nejenom v Lounech, kde bydlí, v Žatci, kde nyní pracuje, ale i v Čechách a vlastně na celém světě bude všechno hotovo a všechno postaveno, ve chvíli, kdy žádných projektů už nebude třeba. Snad se Václave jednou dočkáš.
Jiří Menoušek (úvodní proslov)
 |
 |
PAVEL PELIKÁN: LOUNY A OKOLÍ VE FOTOGRAFII
Fotografie Loun a okolí, 1. - 20.12. 2009
Pavel Pelikán (*16. 5. 1944 v Lounech) fotografuje zejména Louny a přírodu kolem nich. Poprvé své snímky veřejně prezentoval v Okresním muzeu v Lounech v únoru 1999. Tato druhá výstava obsahuje fotografie, které vznikly v posledním roce a půl s pomocí digitálního fotoaparátu Canon.
VÝSTAVA STACIONÁŘE LOUNY
Výtvarné práce klientů Stacionáře Louny, 2. - 30.11. 2009
Kresby a fotografie
Výstavy září a říjen 2009:
VÁCLAV JÍRA, strojky a obrazy
Retrospektiva, 9.9. - 28.10.2009
Dílo Václava Jíry (*1939) zahrnuje krajinářské a figurální obrazy. Nejoriginálnější částí jsou strojky, k nimž se vážou obrazy – plány strojů. Své představy v tomto směru rozvíjí od poloviny šedesátých let souběžně s evropským proudem nového realismu. Byl okouzlen nálezy na skládkách nebo při železných nedělích, kdy lidé vyhazovali nejrůznější předměty. Jeho strojky mají vždy svou funkci, pohybují se, kreslí a malují. Do jeho díla se promítá absurdita současné doby, lehká ironie a osobitý smysl pro humor. Důležité pro něj je prostředí Loun, kde se narodil a vyrůstal a kde dodnes žije.
V životě občas převažuje hluboký smutek, jindy bujaré veselí, ale všichni nepochybně hledáme štěstí. Václav Jíra našel štěstí v tom, že si život dokázal osladit permanentním potěšením z práce. Jeho rovnoramenný trojúhelník radosti z tvorby tvoří obrazy krajin, malba plánů strojků
a jejich fyzické sestrojování.
V tomto rozmanitém tvůrčím podhoubí je díky zručnosti a nespoutané hravosti autora dost místa nejen pro obrysy krajiny, krásu impresionistických zahrad a vůbec výtvarného okouzlení ze světa, ale i autentickou nádheru okoralých plechů, prozářených jiskřením svářečského oblouku,
fragmentů ze zohýbaného potrubí a zkroceného železa, někdy ponechaných původní divokosti, jindy ochočených uměním. Z díla tak souběžně cítíme vůně olejových barev i olejových skvrn. V protikladném světě úzkostlivé čistoty malířského ateliéru a skutečné rzi ze sběrných dvorů
šrotišť se rodí zvláštní a svérázný autorský rukopis.
Svých vášní, potěšení a neúnavné pracovitosti dokáže Václav Jíra využít ve svém košatém díle dokonale: S marnotratností a živočišností labužníka sedí u svých pláten a mapuje nádheru světa, rozhoduje se mezi desítkami valérů a odstínů a možností, hledá ty pravé kompozice, horizonty
pročistí jasnými hranami, nachází varianty, kterými své obrazy dolaďuje. Stává se architektem krásy svého kraje, zanechává trvalé svědectví o místech své mladosti, dospívání i zrání, o svém přístavu. Stopuje krajinu, kterou má rád a která mu oplátkou říká, že tady je doma.Tím mu zároveň
odpovídá i na otázku, kdo je vlastně on sám.
Jeho druhou – bezpochyby svébytnou a originální - uměleckou doménou je malba tzv. plánů strojů. Se zápalem konstruktéra a bezbřehou fantazií vynálezce obmalovává ozubená kola, vybarvuje svorkovnice a dráty, napíná imaginární převodové řemeny, barvou promazává pomyslné ojnice.
Překresluje nově vytvořené stroje, pro budoucnost a svoje potěšení trpělivě zachycuje chaos a poetiku tun železného odpadu na sběrných dvorech. S pečlivostí kronikáře zaznamenává zákoutí zkorodovaných pohoří a kovových jeskyní, poctivě kopíruje všechny detaily smetiště, které se
okamžikem příštího závozu skládky stanou minulostí. Mizí pod nánosem času, ale jeho mapy navždy zůstávají v Jírově díle...
Ovšem koloristické plány těchto strojů a kopie výřezů jejich rozdrcených vnitřností jsou mu málo. Ve svém okouzlení touto industriální estetikou jde ještě dál!
S napjatým očekáváním a zatajeným dechem lovce se pohybuje po skládkách a trpělivě vyhlíží svou příští kořist. Očima nimroda vybírá nejlepší kusy, aby je mohl skolit a doma pak pomocí brusky, svářečky, kladiva a kovadliny vyvrhnout a vytvořit z nich nové strojky, samohyby a technické
zázraky, které se vrtí, mávají, tleskají, bzučí, vrčí, předou či „malují“. Ale my už tušíme, že z těchto artefaktů těžko bude jiný užitek, než hra na bezbřehém hřišti fantazie, světa bez hranic: na operačním stole Jírovy kovářské dílny klidně může dojít k legendárnímu setkání deštníku se šicím strojem.
Na samý závěr této umělecké aktivity se stává absolutním stvořitelem vesmíru, který své strojky a antistrojky nakonec slisuje, aby jim dal naposledy novou podobu. Jeden stroj tedy umírá, druhý kvete a třetí se rodí.
Hravou duší umělce toto své umělecké trivium propojil v rozsáhlé, pestré, přesto však soudržné a autonomní dílo. To ve svém rozpětí sice osciluje od abstraktní malby přes zastřené portréty žen až po strojnické instalace venkovních objektů, ale přesto se navzájem propojuje. Navazuje jedno na druhé, souvisí spolu, doplňuje se; s lehkostí a humorem se po roky utkává s unavující realitou každodennosti. Na mladistvém sedmdesátníkovi, vnitřně prosvětleném mládím a nezdolného temperamentu je vidět, že umění je pro něj jednou z možných zbraní vůči hrůze lidského údělu, ukončeného smrtelnou propastí. Umění mu není chlebem života, ale jeho vínem.
Václav Jíra si vytvořil vlastní svět, v kterém realizuje své sny. Říká se, že sen je další život a čím více tedy člověk sní, tím více životů prožívá. A Václav má to neobyčejné štěstí, že všechny jeho životy jsou díky neutuchající kreativitě, píli a energii protkány malými radostmi, skrze které, jak napsal Herrman Hesse, denně docházíme k vykoupení a úlevě.
Děkuji Václavu Jírovi z celého srdce, že část svého snění a čiré fantazie přenesl do prostor Vrchlického divadla. Tím totiž dovolil i nám všem, abychom se alespoň na chvíli stali součástí těchto jeho malých radostí a abychom si tak díky tomu posílili i své vlastní sny.
Vladimír Drápal: Václavu Jírovi ... k jubileu... (úvodní proslov)
 |
 |
Foto z vernisáže
Foto vystavených strojků a obrazů
VÝSTAVA "DIVADELNÍ FOTOGRAFIE 2008 / 2009"
Fotografie z divadelní sezóny 2008 / 2009, 1.9. - 28.10. 2009
Vystavují Ladislav Bába, Jaroslav Helšus, Pavel Jelínek a Jan Vnouček
