VÝSTAVY
K významnému životnímu jubileu akademického malíře a našeho souseda Rostislava Nováka jsme připravili výstavu, kde uvidíte práce z poslední doby, ale zároveň také jeho obrazy z let sedmdesátých a osmdesátých, kdy byl výrazně ovlivněn expresivní malbou a informelem, kterým reagoval na dobu nemožnosti a zákazů. Celou jeho tvorbou se prolíná autorův zájem o vztah mezi vědou a spiritualitou, mezi viděným a cítěným, mezi realitou tady/teď a představou mimo čas a prostor. V abstraktních velkoformátových obrazech autor často používá netradiční malířské postupy a kombinuje různé techniky ve snaze najít přesvědčivé vyjádření univerzálního výtvarného jazyka a zároveň pevného bodu ve vesmíru.
Žáci Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech se nechali výtvarně inspirovat díly Zdeňka Sýkory a Vladislava Mirvalda.
Výstava Zdeňka Vintricha je vlastně jeho první větší prezentací ve veřejném prostoru. Maloval sice od osmdesátých let, ovšem pak se takřka třicet pohyboval v jiných vodách a k malování se vrátil někdy před pěti roky. Přesto se dá říci, že Zdeněk za tu dobu ve své práci nalezl vlastní tvář, že kombinace barev a styl malby nese znaky vlastního rukopisu, že ohnisko jeho tvorby je i ve své rozmanitosti stejné.
Jaroslav Čása (narozen 9. 12. 1953 v Lounech) patří k lidem, kteří v rodném městě zanechali otisk v mnoha různých světech. Za svůj život byl učitelem na gymnáziu, zakladatelem baseballového oddílu, revolucionářem, starostou, kastelánem na Rožmberku, ale po čtvrtstoletí se vrátil zpět a souběžně s tímto návratem dobudoval atelier, aby, jak sám říká, se stal v důchodu malířem na plný výtvarný úvazek. Nutno podotknout, že k tomu má všechny předpoklady; pod vedením Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory v mládí získal výtvarné základy natolik pevné, aby na nich mohl svou malbu stavět po celý život.Předčasně zesnulý kunsthistorik, pedagog a Louňan Zbyněk Sedláček v katalogu k výstavě Lounské krajinářské školy, kde byli představitelé tohoto, dnes již takřka legendárního výtvarného kroužku, představeni v lounském Oblastním muzeu poprvé společně (a kde nechyběly ani Čásovy obrazy), v roce 1991 napsal: „Zmíněná trojice tří malířů (Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart) vytvořila tvůrčí ohnisko, které svou radiací usměrnilo tvorbu dalších lounských malířů. Každý z nich rozvinul vlastní charakteristické postupy a sklony směřující více k expresivitě, nebo naopak k lyrizaci, zachovávají však společnou tendenci konstruovat obraz ve formě zdůrazněného znaku reality."Při přípravě této výstavy jsem se snažil vybírat z obou charakteristik, které Zbyněk zmiňuje, jak nespoutanou a opulentní abstrakci, tak i plátna, v kterých je reálná krajina základním motivem obrazu. Symbolické na Čásově tvorbě je, že se obě polohy nevylučují, naopak doplňují a vytvářejí komplexní obraz malíře, který se svojí tvorbou vztahuje nejen k viděnému a zaznamenanému, ale i k hloubce lidského bytí. Ze všech obrazů Jaroslava Čásy je cítit temperament, příval barevné energie, rytmus, svobodomyslnost, magie okamžiku. Možná nevystavuje tak často jako řada jeho kolegů, ale o to více je z jeho díla cítit bezprostřednost, absence kalkulu a prožitek okamžiku, kdy středobodem je výsledek a ne to, co obrazu řekne divák. Jaroslav je nesporným důkazem pravdivosti malířského bonmotu, že nemaluje to, co je, ale je to, co maluje.Barevnou emoci a divokou představivost se snaží na plátno přenášet v rychlých gestech co nejrychleji, v řádu minut a pokud se malba hned od začátku rozvine nadějně, bílé plátno rychle mizí pod přívalem dalších barev a rozmanitých technik. Aby výsledek násobil a přiblížil se synchronicitě a hrubozrnnosti krajiny, ať už viděné před sebou „in natura", a/nebo vnitřním zrakem, používá velkou škálu výtvarných pomůcek, nejen štětce a olejové či akrylové barvy, ale i špachtle, spreje, rastry, pastely, stěrky, přírodniny.Instalace v Galerii města Loun je jeho dosud největší výstavou a jsem přesvědčen, že navzdory různorodosti vystavených pláten je jejich nepochybným svorníkem radost z krajiny, oslava života a opojení z malby.A co víc bychom od malíře měli vlastně chtít? Vladimír Drápal
Postoloprtský fotograf VÁCLAV MACH (1957 – 2021) byl znám především svými fotografiemi místních událostí, architektury, městských vedut a žateckého chmelařství. Právě při fotografování chmelnic, chmele a jeho zpracování prochodil na Lounsku a Žatecku značný kus krajiny, která se mu zaryla do srdce. Příroda kolem Ohře se pak stala místem, kde se v posledních letech svého života vrátil k analogové fotografii. Při fotografování nespěchal. Naopak, rád si počkal na dobré světlo, stín, mlhu nebo déšť. Záběry si promýšlel, takže se někdy vrátil z celodenního výletu jen s pár snímky. Negativy si následně sám v temné komoře vyvolal a převedl do digitální podoby, se kterou dále experimentoval. Výstava ROK U ŘEKY ve Vrchlického divadle v Lounech představuje výběr z panoramatických a velkoformátových fotografií, které Václav pořídil při svých výpravách kolem řeky v době mezi květnem 2020 a květnem 2021. Na černobílých snímcích pořízených panoramatickým fotoaparátem Horizont a dřevěnou velkoformátovou kamerou zachytil proměnu krajiny Poohří mezi Louny a Žatcem v různých ročních obdobích.
Středisko volného času při ZŠ Postoloprty - výtvarný kroužek s Jindřiškou Riedlovou.
Lounská rodačka Monika Immrová vystavuje svoje práce a zároveň představuje dílo svých blízkých přátel, Elsi a Františka Kynclových. František Kyncl (1934–2011) patří mezi významné představitele českého konstruktivismu druhé poloviny 20. století, Elsi Kyncl (1930) vytváří kresby, malby, grafiky na pomezí reality a abstrakce, které korespondují s jejím životním zájmem, velkolepou, stále se měnící zahradou. Výstava Kyncl – Kyncl – Immrová tak ukáže jejich vzájemné propojení a souvislosti.
divadlolouny
