menu/menu_11.png

Jaroslav Vrchlický
a Louny v dokumentech a v místním dobovém tisku

Květa Marešová, Oblastní muzeum Louny

vrchlicky/vrchlicky3.jpgV lounském muzeu a archivu se dochovalo několik autografů Jaroslava Vrchlického. Tři z nich, které jsou datované, patří do období let 1888 – 1893 a svědčí o přímém vztahu slavného rodáka k městu. Čtrnáctideník Lučan z té doby některé dokumenty zveřejnil a poskytuje podrobný popis událostí, hlavně jediné oficiální návštěvy Vrchlického v Lounech a udělení čestného měšťanství.
Nejstarší je rukopis básně Rodnému městu z roku 1888 s podpisem Jar. Vrchlický, uložený v muzeu. Toho roku požádala mezi jinými osobnostmi i Vrchlického, pětatřicetiletého už velmi známého básníka, o příspěvek k 25. výročí svého založení Občanská beseda v Lounech. Vrchlický příspěvek zaslal s přáním zdaru 15. června 1888. Almanach sice vydán nebyl, zato báseň v městě často deklamována a nejspíš nebudeme daleko od pravdy ,že právě její myšlenky znamenaly pro autora prvopočátek vztahu k rodnému městu, které shodou okolností vlastně neznal.
Zažloutlý papír formátu A4 obsahuje čtyři šestiveršové sloky psané rukopisem místy těžko čitelným. Stavba básně a rýmy jsou dokonalé, slovosled ryze dobový, archaismy, básnická slova a antické rekvizity v jistém kontrastu s hovorovými tvary sloves, aby společně tvořily bezchybný rytmus. A obsah? Básník své rodiště nestačil poznat jako dítě a v Lounech dosud nebyl. Oslovuje tedy neznámé město, které „do dneška v té o chléb vřavě bídné“ nenavštívil, přeje si v něm „asyl tichý“ pro své poslední dny a vidí je jako stráž češství „pod mocnou klenbou mistra Beneše“.
Jaroslav Vrchlický byl milý, vlídný člověk, který rád vyhověl, proč tedy ne svým rodákům, když ho poprvé oslovují? Brilantní básník dokázal z kusých informací – neznámé rodiště – chrám mistra Beneše – poslední české město na severu – vytvořit vlasteneckou patetickou báseň o svém osudu. Lítost, že nezná tak důležitou rekvizitu básníků, rodné město, mohla být umocněna dalšími obdobnými pocity: pocházel z velké rodiny, a nebylo mu dopřáno v ní žít, jeho literární úspěch silně kalila nenávist okolí, o intimním životě ani nemluvě.
Něco z toho nejspíš vedlo Vrchlického k první cestě do Loun v roce 1890. S přáteli dr. Thomayerem /spolužák z klatovského gymnázia a autor pseudonymu J. V./ a Aloisem Jiráskem se vraceli z Rakovníka do Prahy, vystoupili z vlaku a prošli město téměř nepovšimnuti. Vrchlický podle jejich svědectví teskně pohleděl na svůj rodný domek na rohu Pražské a dnešní Vrchlického ulice…1)
O druhé návštěvě slavného básníka v Lounech 10. května 1891 podává důkladnou zprávu čtrnáctideník Lučan o šest dnů později. Vrchlický přijel na pozvání akademického spolku Krakovec, který ho požádal o přednášku, takže „bylo možno našemu královskému městu uvítati ve svém středu jednoho z nejpřednějších synů svých“.
Na nádraží uvítal „rodáka našeho vážený starosta města pan JUDr. Hilbert“ za velké účasti obyvatel. Uvítání bylo „tiché, beze všeho zevního lesku…a tím upřímnější“. Na třetí hodinu odpoledne byl stanoven začátek přednášky v hotelu Občanská záložna, který stál na místě divadla, po roce 1945 budovaného jako Vrchlického, užívaného celá desetiletí jako Fučíkovo a dnes opět s jménem básníkovým po rekonstrukci plně funkčním. Téměř všechna místa byla obsazena už brzy po druhé hodině tou nejvybranější společností.
Namísto přednášky Vrchlický přečetl svoji novou, dosud neuveřejněnou hru Pietro Arretino či Liška nad lišku. Jde o komedii psanou prózou, která se odehrává v Benátkách v polovině šestnáctého století a titulní postavou je renesanční básník.
Potleskem předčítání začalo, obecenstvo věnovalo poslechu naprostou pozornost a potlesk se opakoval za každým aktem.
Po přednášce vyjel básník se starostou Hilbertem na projížďku do okolí města, předpokládejme do rozkvetlého Středohoří.
Večer připravila Občanská beseda zábavu s deklamacemi a zpěvy. Podrobně Lučan popisuje právě zpěvy, známé písně a operní árie, které obstarala operní pěvkyně z Prahy a „osvědčený náš tenorista pan učitel Novák“ spolu s neméně osvědčeným panem učitelem Nejedlým, zpívajícím baryton. Následovala deklamace básní „milého hostě besedy“ z úst jednatele spolku Karla Dvořáka, jenž vzápětí v projevu vyzvedl jako dva nejslavnější z Lounských – stavitele chrámu Beneše a ovšem Vrchlického. Obecenstvo to ocenilo voláním „Výborně!“ a „Sláva Vrchlickému!“
V poděkování básník řekl, že „opustil Louny s rodiči jako děcko ani ne rok staré“ a že „se vrací jako muž zkušenostmi bohatý“ teprve nyní. Na závěr citoval Schillera: “Přicházíte pozdě, ale přicházíte přec“. Následoval aplaus a volání „Sláva!“ a „Na zdar!“

vrchlicky/vrchlicky1.jpg Po víc než měsíci, 16. června 1891, píše Vrchlický dopis starostovi, dnes uložený v Okresním státním archívu v Lounech. Omlouvá se za poděkování tak pozdní prací a starostmi. „Teprve dnes nalezám chvíle Vašnostem vydáti svůj srdečný dík za tak vřelé a vskutku české pohostinství“, činí zadost společenským konvencím včetně závěru: “Kdybych někdy v čemkoli mohl Vašnostem posloužiti učiním s radostí největší“. V doušce pozdravuje doktora Purkyně a „osmělil se přiložiti na památku svou podobiznu“.
Foto pohlednicového formátu, na zadní straně jako pohlednice řešené, zobrazuje básníka před čtyřicítkou sedícího v křesle, s plnovousem a s nezbytnou cigaretou v ruce. Na rubu je označeno modrým kulatým razítkem s jménem Otto Mužíčka, jehož knihkupectví sídlilo právě ve Vrchlického rodném domku, než byl v roce 1931 zbořen.
V únoru 1893 /18. 2./ přináší Lučan dlouhý text s nadpisem „Jaroslav Vrchlický čestným měšťanem královských Loun“. Vrchlického brání proti výtkám z kosmopolitismu a vyzdvihuje ho jako českého básníka, který „ční nad všechny jeho vrstevníky jako vlastenec i poeta“. 15. února 1893 se sešlo všech 27 členů obecního zastupitelstva za přítomnosti básníkova přítele profesora dr. Lambla, prorektora české polytechniky, v předvečer čtyřicáté „ročnice“ básníkovy. Vrchlický zřejmě slavil narozeniny 16. února, i když lounská německy psaná matrika udává 17. únor, 18. 2. pak křest.2) Dvojí datum narození je spojeno s pověstí, že Emil Frida se nenarodil v Lounech, ale cestou ze Slaného, na což neexistuje jediný doklad. Naznačeno je to už ve sborníku Máje Padesát let života Jaroslava Vrchlického z roku 1903. Básník záležitost nekomentuje v duchu svého přesvědčení, že osobní život není důležitý, vyjádřeného v rozhovoru pro tentýž sborník slovy: “Můj život je v mých knihách“.3) Ještě ve třicátých letech se proti zpochybňování Loun jako rodiště J. V. ohrazuje jeho synovec /a znalec života i díla / Vladimír Frída.4)
Lounský starosta v nacionálně vypjatém projevu srovnává Vrchlického s Benešem Lounským, o jehož narození v Lounech panovalo zřejmě neotřesitelné přesvědčení: „V prvních letech padesátých patnáctého století uzřel velký Beneš Lounský poprvé světla božího v našich Lounech. Nechť si nám ho Němci upírají…, marné jich snažení… nejen zrozen v Lounech, ale též z rodičů lounských, ze zbudovatele kostelíčka sv. Petra mistra Mikuláše a jeho manželky. Dlouhá čtyři staletí uplynula, když se a sice opět v prvních padesátých letech našeho století zrodil v Lounech velký genius Emil Frida.“ Následoval návrh čestného měšťanství pro básníka.
Další projev pronesl JUDr. Valentin Stopka. Prohlásil Louny za baštu proti němectví. Připomněl bohatství Vrchlického básnické tvorby, vyzdvihl jeho překlady, které rozšiřují rozhled českého čtenáře, a hájil Vrchlického jako básníka národního, i když náměty často přebíral z ciziny. Nakonec přečetl poslední dvě sloky básně Rodnému městu a všech 27 radních bylo pro.
Dr. Hilbert tedy zasílá telegram tohoto znění:
„Slovutnému mistru Jaroslavu Vrchlickému v Praze!
V plném počtu shromážděný sbor obecních starších Vašeho rodiště, královského města Loun, vzdávaje hold geniu Vašemu a obdivuje se epochální činnosti Vaší ve všech oborech tvoření básnického, jmenoval Vás, chloubu národa, nadšeného pěvce krásy a úchvatného proroka vlasteneckých vznětů, myslitele hlubokého a mistra formy, tvůrce nových směrů v písemnictví českém a nepřekonatelného tlumočníka poezie cizích národů – na schůzi, odbývané v předvečer Vašich čtyřicátých narozenin, dne 15. února 1893, jednohlasně čestným měšťanem královského našeho města. Bůh zachovej Vás dlouho, dlouho nám, milé naší vlasti, celému národu.
Purkmistr král. města Loun: Dr. Hilbert .“
Vrchlický odpovídá obratem dopisem z 20. 2. 1893 /dnes v OM Louny/. Slavné městské radě král. města Loun vyslovil „vroucí dík za tuto převzácnou poctu a vyznamenání nevšední“. Ujišťuje o hrdosti na to, že „...rodáci byli mezi prvními, kdo uznali mou snahu a práci“. V tomto poděkování se ozývá i strach z prázdnoty, která pohltí jeho už tehdy obrovské dílo: „Zbude – li něco z mého díla po přísném soudu budoucnosti, zbude vždy: Ta zvěst, že rodákům a krajanům svým nebyl jsem hlasem volajícího na poušti.“ Deklamace básní, přednáška a zasvěcené projevy pronášené při jmenovaných příležitostech svědčí o tom, že jeho dílo bylo ve své době známo a přijímáno , v Lounech navíc s hrdostí rodáků. Mohl být tedy spokojen „v oddanosti a úctě přátelské Váš vděčný a věrný spoluobčan Jaroslav Vrchlický /Dr. E. Frida /„ , jak se podepsal.
Také v následujícím roce měl básník navštívit Louny. Nestalo se tak pro anonymní dopisy, které obdržel. A nestalo se tak už nikdy. Zájem na zmaření osobní účasti Vrchlického na sjezdu akademického spolku Krakovec v srpnu 1894, kde byl básník čestným předsedou, mělo údajně mladočeské studentstvo. Opoziční list Obrana dokonce přímo obvinil okolí mladočeského Lučana z autorství anonymů, které Vrchlického nakonec znechutily tak, že do Loun nepřijel. Ještě v dubnu 1895 list vyzdvihuje tvorbu Svatopluka Čecha a nevybíravě útočí na Vrchlického.
Jisté usmíření přinesla zpráva v Lučanu z února 1897, kdy městské zastupitelstvo projednávalo pojmenování ulice, v níž stál básníkův rodný domek, jeho jménem.
Proti pražským útokům, které Vrchlického označily za „papírovou pyramidu“, ho hájil lounský rodák Jaroslav Hilbert.
Lounský tisk otiskl pouze v roce 1903 text gratulace městské rady Vrchlickému k padesátinám, dál ani slovo až do září 1908, kdy Lounské hlasy přejí básníkovi uzdravení z těžké nemoci. Zájem pak pokračoval až nekrology při jeho úmrtí (+ 9. 9. 1912 v Domažlicích). Město vyslalo na pohřeb do Prahy pět zástupců a na městských budovách vlály černé prapory.5)
vrchlicky/vrchlicky2.jpg V Lounech už také není archivován jediný později – tj. po roce 1893 – datovaný Vrchlického autograf. Muzeum vlastní navštívenku se jménem Jaroslav Vrchlický a pod tím v závorce Prof. Dr. Em. Frida – s krátkým přímluvným textem a oslovením „.. pane Dr. a starosto“, předpokládejme adresované starostovi Hilbertovi – a poděkování Filosofické fakulty University Karlo - Ferdinandovy za soustrast při básníkově úmrtí, archiv pak úmrtní oznámení královského hlavního města Prahy, které vyjmenovává pocty a tituly zemřelého.
Tamtéž je uložena nedatovaná mnohomluvná vlastenecká báseň Čím menší moje vlast, tím větší láska k Ní! Šest slok o sedmi verších, dlouhých stejně jako nadpis, se vyznačuje spoustou vykřičníků a ústí v odhodlání dát vlasti – matce vše. Snad v dobách deklamací našla uplatnění, ale jen snadnost básnická prozrazuje velkého básníka, jejím obsahem mohl dlouze plýtvat kdokoli školený a pilný.
Poslední podepsaná a opět nedatovaná báseň v originále zůstala v muzeu. Pouhé tři sloky s názvem Cos vykonal. V nich se znovu ozývá nejzákladnější problém nejplodnějšího českého básníka všech dob, problém díla a času. Její poslední sloka zní:
„Stáls bez pohnutí v času kruté řeži, /u cizích žebrák a jen doma citů král?/ to rozhoduje, ať se na to jak chce sněží,/ cos vykonal.“

1)

Ing. Oldřich Jelínek, Poměr města Loun k Vrchlickému, VSOL 1947 – 48, str. 110. Další zmínka v Lučanu 16. 5. 1891: Jaroslav Vrchlický v Lounech.

2)

Karel Doskočil, Původ Jar. Vrchlického, Praha 1944, str. 3: výpis z matriky: Louny č. 103 – Emilius Jakob Frida, nar. 17.II. 1853, křtěn 18.II. 1853.

3)

50 let života J. Vrchlického, Praha 1903, str. 19 – Vzpomínky a články členů Máje.

4)

Kamil Linhart, Narození J. Vrchlického, VSOL 1938, str. 5.

5)

Ing. O. Jelínek, Poměr města Loun k Vrchlickému, VSOL 1947 – 48, str. 111 – 112.

Uveřejněno s laskavým svolením autorky.