VÝSTAVY
Cyklus obrazů z posledních dvou let
Akademický sochař Tomáš Polcar (*1973) vystudoval AVU u prof. Demartiniho, Veselého a Knížáka. Jeho dílo zahrnuje objekty, obrazy, fotografie a texty ve vizuálním konceptu. V posledních letech se prezentuje především malbou a kresbou. Nejnovější výstavou „Atomos“ pokračuje ve své umanuté snaze (předchozí cykly Uzle, Hnití plodí žití) proniknout k jádru neprůhledných věcí a dějů. Uměleckou tvorbu doplňuje pedagogickou činností. Žije ve Slavětíně.
„Tvořím v určitých cyklech, kdy se nějakým tématem intenzivně zabývám zhruba dva roky, a ono mě to posune k jiné práci, někam jinam. A mně se tam v těch obrazech objevoval nový aspekt, který jsem řešil, a to byl právě kruh… Na začátku byl experiment. V ateliéru, který budujeme z bývalého kravína, mám sporáček. A při práci jsem se bavil tím, že jsem na tu plotnu plival a sledoval zajímavou hru té sliny, z které se při dotyku s rozžhavenou plotnou stala koule, která začala rychle skákat. Člověk si uvědomí, že je to nejdokonalejší tvar. Že je to příroda – a to mě na tom zajímalo nejvíc – že to není spekulace člověka. Že to není útvar, který si někdo nějak vymyslí a pak se ho snaží nějak sofistikovaně vysvětlit. A to jsem se snažil pozorovat v různých dimenzích a v různých parametrech. Takže jsem se dostal jakoby k půdorysům kruhových staveb, což mě fascinovalo. I v Čechách máme rotundy, v kterých dochází k symbióze kruhu, propojování kruhu, kde vzniká visla. Že jsme kulturně spjatí s nesmírně širokým odvětví kultur, např. Řecka, Mykén, Indiánů a dalších, kde řeší kruh, prostor, architekturu, jako něco, co může člověka změnit, co může člověka modifikovat, přeměnit. To mě zajímalo a chtěl jsem to zpřítomnit v půdorysu. Takže když člověk ten půdorys začerní, může vynechat všechny věci a soustředit se jenom na tu jednoduchou geometrii průniku a jednotlivých vztahů malého kruhu, velkého kruhu, apsidy a tak dále. Začal jsem se tím postupně víc zabývat, protože to vlastně byla taková základní věc pro stavbu. Věc, která je právě nejelementárnější, nejzásadnější, je to jakoby hrob, z kterého může potom na zemi vzniknout stavba. A to jsou věci, které mě nastartovaly k tomu, abych se tím začal zabývat čím dál víc. A tak jsem se dostal posléze k chemii, k molekule, atomu, buňce. K něčemu, co tvoří a vytváří život a začal jsem to pozorovat a studovat…“
„Když se člověk přestěhuje na vesnici, kde není žádný lidský tlak, kde je prostor, vzduch a hory, tak je tady určitá alchymie, která je daná tomu prostoru jako takovému. A v něm se vlastně začíná zpětně dostávat ten tlak na člověka, protože ho vnímá a nemůže mu uniknout. To je ten tlak, to je ten kyslík, vodík, potažmo kruh – je to meditace – je to obrana – je to buňka – jsou to vzájemné vztahy jedince s celkem.“
„Na začátku 21. století se něco mění. Žijeme v přechodné době, o které nevíme, jak se vytváří a dotváří. Ale že je to něco přechodného, to cítíme všichni ve všech sférách. Že se něco hroutí a něco znovu nastává. Vnímáme cosi zásadního, něco co souvisí třeba i s hledáním určité etiky. A třeba kruh právě souvisí s etikou, protože právě kruh souvisí se soustředěním a uvnitřněním a hledáním. Navíc ta výstava není o jednom kruhu, ale spíš o rozbití kruhu, o dvou kruzích. Protože kruh sám o sobě je do sebe natolik uzavřený, že nemá vývoj. Je sice natolik dokonalý, že všemu odolá, ale je uzavřený, je to nula. Nemá vývoj, krom sebe sama.“
„Další část projektu má název Týden. Jedná se o šest obrazů 150 x 150 cm. A jeden dvojobraz 150 x 300 cm. Inspirací mi bylo světlo. První obraz rezonuje mezi prázdnem a linkou kruhu, poslední je plností. Dvojobraz ukončuje, a zároveň otvírá další cyklus. Jedná se o spojení dvou plných kruhů, uvnitř kterých vzniká tzv. visla. Tvar je prázdnota, prázdnota není nic jiného nežli tvar, tvar nic jiného nežli prázdnota.“
(z dosud nepublikovaného rozhovoru Tomáše Polcara s Vladimírem Drápalem)
FOTOGALERIE K VÝSTAVĚ