VÝSTAVY
Výtvarná soutěž byla vyhlášena ke 20. výročí znovuotevření Vrchlického divadla po jeho rekonstrukci v roce 2003. Zúčastnilo se jí 12 škol a školek z Loun a okolí.
„Spojit účelnost a krásu, to je cíl každého designéra. Design lze definovat různými způsoby, pro mne je to jednoduše snaha vtisknout porcelánové hmotě charakteristické rysy osobnosti designéra a zvýraznit tak estetické působení designovaného předmětu bez újmy funkčnosti, naopak jej ozvláštnit. Vycházím z respektu k hutné podstatě porcelánu a k jeho tradičnímu způsobu zpracování. Základem mé designérské tvorby jsou viditelný dotek ruky a jedinečný organický tvar, vznikající kombinací klasických technologických postupů a mnohdy impulsivních otisků vlastní fantazie. Porcelán může být nejen chladná a bezduchá hmota, ale třeba také život a vášeň...". Jana Marešová
Rozvoj měst Louny a Barendrecht - výstava u příležitosti 30. výročí partnerského vztahu měst Louny a Barendrecht.
K významnému životnímu jubileu akademického malíře a našeho souseda Rostislava Nováka jsme připravili výstavu, kde uvidíte práce z poslední doby, ale zároveň také jeho obrazy z let sedmdesátých a osmdesátých, kdy byl výrazně ovlivněn expresivní malbou a informelem, kterým reagoval na dobu nemožnosti a zákazů. Celou jeho tvorbou se prolíná autorův zájem o vztah mezi vědou a spiritualitou, mezi viděným a cítěným, mezi realitou tady/teď a představou mimo čas a prostor. V abstraktních velkoformátových obrazech autor často používá netradiční malířské postupy a kombinuje různé techniky ve snaze najít přesvědčivé vyjádření univerzálního výtvarného jazyka a zároveň pevného bodu ve vesmíru.
Žáci Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech se nechali výtvarně inspirovat díly Zdeňka Sýkory a Vladislava Mirvalda.
Výstava Zdeňka Vintricha je vlastně jeho první větší prezentací ve veřejném prostoru. Maloval sice od osmdesátých let, ovšem pak se takřka třicet pohyboval v jiných vodách a k malování se vrátil někdy před pěti roky. Přesto se dá říci, že Zdeněk za tu dobu ve své práci nalezl vlastní tvář, že kombinace barev a styl malby nese znaky vlastního rukopisu, že ohnisko jeho tvorby je i ve své rozmanitosti stejné.
Jaroslav Čása (narozen 9. 12. 1953 v Lounech) patří k lidem, kteří v rodném městě zanechali otisk v mnoha různých světech. Za svůj život byl učitelem na gymnáziu, zakladatelem baseballového oddílu, revolucionářem, starostou, kastelánem na Rožmberku, ale po čtvrtstoletí se vrátil zpět a souběžně s tímto návratem dobudoval atelier, aby, jak sám říká, se stal v důchodu malířem na plný výtvarný úvazek. Nutno podotknout, že k tomu má všechny předpoklady; pod vedením Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory v mládí získal výtvarné základy natolik pevné, aby na nich mohl svou malbu stavět po celý život.Předčasně zesnulý kunsthistorik, pedagog a Louňan Zbyněk Sedláček v katalogu k výstavě Lounské krajinářské školy, kde byli představitelé tohoto, dnes již takřka legendárního výtvarného kroužku, představeni v lounském Oblastním muzeu poprvé společně (a kde nechyběly ani Čásovy obrazy), v roce 1991 napsal: „Zmíněná trojice tří malířů (Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart) vytvořila tvůrčí ohnisko, které svou radiací usměrnilo tvorbu dalších lounských malířů. Každý z nich rozvinul vlastní charakteristické postupy a sklony směřující více k expresivitě, nebo naopak k lyrizaci, zachovávají však společnou tendenci konstruovat obraz ve formě zdůrazněného znaku reality."Při přípravě této výstavy jsem se snažil vybírat z obou charakteristik, které Zbyněk zmiňuje, jak nespoutanou a opulentní abstrakci, tak i plátna, v kterých je reálná krajina základním motivem obrazu. Symbolické na Čásově tvorbě je, že se obě polohy nevylučují, naopak doplňují a vytvářejí komplexní obraz malíře, který se svojí tvorbou vztahuje nejen k viděnému a zaznamenanému, ale i k hloubce lidského bytí. Ze všech obrazů Jaroslava Čásy je cítit temperament, příval barevné energie, rytmus, svobodomyslnost, magie okamžiku. Možná nevystavuje tak často jako řada jeho kolegů, ale o to více je z jeho díla cítit bezprostřednost, absence kalkulu a prožitek okamžiku, kdy středobodem je výsledek a ne to, co obrazu řekne divák. Jaroslav je nesporným důkazem pravdivosti malířského bonmotu, že nemaluje to, co je, ale je to, co maluje.Barevnou emoci a divokou představivost se snaží na plátno přenášet v rychlých gestech co nejrychleji, v řádu minut a pokud se malba hned od začátku rozvine nadějně, bílé plátno rychle mizí pod přívalem dalších barev a rozmanitých technik. Aby výsledek násobil a přiblížil se synchronicitě a hrubozrnnosti krajiny, ať už viděné před sebou „in natura", a/nebo vnitřním zrakem, používá velkou škálu výtvarných pomůcek, nejen štětce a olejové či akrylové barvy, ale i špachtle, spreje, rastry, pastely, stěrky, přírodniny.Instalace v Galerii města Loun je jeho dosud největší výstavou a jsem přesvědčen, že navzdory různorodosti vystavených pláten je jejich nepochybným svorníkem radost z krajiny, oslava života a opojení z malby.A co víc bychom od malíře měli vlastně chtít? Vladimír Drápal
divadlolouny
