VÝSTAVY
K významnému životnímu jubileu akademického malíře a našeho souseda Rostislava Nováka jsme připravili výstavu, kde uvidíte práce z poslední doby, ale zároveň také jeho obrazy z let sedmdesátých a osmdesátých, kdy byl výrazně ovlivněn expresivní malbou a informelem, kterým reagoval na dobu nemožnosti a zákazů. Celou jeho tvorbou se prolíná autorův zájem o vztah mezi vědou a spiritualitou, mezi viděným a cítěným, mezi realitou tady/teď a představou mimo čas a prostor. V abstraktních velkoformátových obrazech autor často používá netradiční malířské postupy a kombinuje různé techniky ve snaze najít přesvědčivé vyjádření univerzálního výtvarného jazyka a zároveň pevného bodu ve vesmíru.
Žáci Gymnázia Václava Hlavatého v Lounech se nechali výtvarně inspirovat díly Zdeňka Sýkory a Vladislava Mirvalda.
Výstava Zdeňka Vintricha je vlastně jeho první větší prezentací ve veřejném prostoru. Maloval sice od osmdesátých let, ovšem pak se takřka třicet pohyboval v jiných vodách a k malování se vrátil někdy před pěti roky. Přesto se dá říci, že Zdeněk za tu dobu ve své práci nalezl vlastní tvář, že kombinace barev a styl malby nese znaky vlastního rukopisu, že ohnisko jeho tvorby je i ve své rozmanitosti stejné.
Jaroslav Čása (narozen 9. 12. 1953 v Lounech) patří k lidem, kteří v rodném městě zanechali otisk v mnoha různých světech. Za svůj život byl učitelem na gymnáziu, zakladatelem baseballového oddílu, revolucionářem, starostou, kastelánem na Rožmberku, ale po čtvrtstoletí se vrátil zpět a souběžně s tímto návratem dobudoval atelier, aby, jak sám říká, se stal v důchodu malířem na plný výtvarný úvazek. Nutno podotknout, že k tomu má všechny předpoklady; pod vedením Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory v mládí získal výtvarné základy natolik pevné, aby na nich mohl svou malbu stavět po celý život.Předčasně zesnulý kunsthistorik, pedagog a Louňan Zbyněk Sedláček v katalogu k výstavě Lounské krajinářské školy, kde byli představitelé tohoto, dnes již takřka legendárního výtvarného kroužku, představeni v lounském Oblastním muzeu poprvé společně (a kde nechyběly ani Čásovy obrazy), v roce 1991 napsal: „Zmíněná trojice tří malířů (Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart) vytvořila tvůrčí ohnisko, které svou radiací usměrnilo tvorbu dalších lounských malířů. Každý z nich rozvinul vlastní charakteristické postupy a sklony směřující více k expresivitě, nebo naopak k lyrizaci, zachovávají však společnou tendenci konstruovat obraz ve formě zdůrazněného znaku reality."Při přípravě této výstavy jsem se snažil vybírat z obou charakteristik, které Zbyněk zmiňuje, jak nespoutanou a opulentní abstrakci, tak i plátna, v kterých je reálná krajina základním motivem obrazu. Symbolické na Čásově tvorbě je, že se obě polohy nevylučují, naopak doplňují a vytvářejí komplexní obraz malíře, který se svojí tvorbou vztahuje nejen k viděnému a zaznamenanému, ale i k hloubce lidského bytí. Ze všech obrazů Jaroslava Čásy je cítit temperament, příval barevné energie, rytmus, svobodomyslnost, magie okamžiku. Možná nevystavuje tak často jako řada jeho kolegů, ale o to více je z jeho díla cítit bezprostřednost, absence kalkulu a prožitek okamžiku, kdy středobodem je výsledek a ne to, co obrazu řekne divák. Jaroslav je nesporným důkazem pravdivosti malířského bonmotu, že nemaluje to, co je, ale je to, co maluje.Barevnou emoci a divokou představivost se snaží na plátno přenášet v rychlých gestech co nejrychleji, v řádu minut a pokud se malba hned od začátku rozvine nadějně, bílé plátno rychle mizí pod přívalem dalších barev a rozmanitých technik. Aby výsledek násobil a přiblížil se synchronicitě a hrubozrnnosti krajiny, ať už viděné před sebou „in natura", a/nebo vnitřním zrakem, používá velkou škálu výtvarných pomůcek, nejen štětce a olejové či akrylové barvy, ale i špachtle, spreje, rastry, pastely, stěrky, přírodniny.Instalace v Galerii města Loun je jeho dosud největší výstavou a jsem přesvědčen, že navzdory různorodosti vystavených pláten je jejich nepochybným svorníkem radost z krajiny, oslava života a opojení z malby.A co víc bychom od malíře měli vlastně chtít? Vladimír Drápal
Postoloprtský fotograf VÁCLAV MACH (1957 – 2021) byl znám především svými fotografiemi místních událostí, architektury, městských vedut a žateckého chmelařství. Právě při fotografování chmelnic, chmele a jeho zpracování prochodil na Lounsku a Žatecku značný kus krajiny, která se mu zaryla do srdce. Příroda kolem Ohře se pak stala místem, kde se v posledních letech svého života vrátil k analogové fotografii. Při fotografování nespěchal. Naopak, rád si počkal na dobré světlo, stín, mlhu nebo déšť. Záběry si promýšlel, takže se někdy vrátil z celodenního výletu jen s pár snímky. Negativy si následně sám v temné komoře vyvolal a převedl do digitální podoby, se kterou dále experimentoval. Výstava ROK U ŘEKY ve Vrchlického divadle v Lounech představuje výběr z panoramatických a velkoformátových fotografií, které Václav pořídil při svých výpravách kolem řeky v době mezi květnem 2020 a květnem 2021. Na černobílých snímcích pořízených panoramatickým fotoaparátem Horizont a dřevěnou velkoformátovou kamerou zachytil proměnu krajiny Poohří mezi Louny a Žatcem v různých ročních obdobích.
Středisko volného času při ZŠ Postoloprty - výtvarný kroužek s Jindřiškou Riedlovou.
Lounská rodačka Monika Immrová vystavuje svoje práce a zároveň představuje dílo svých blízkých přátel, Elsi a Františka Kynclových. František Kyncl (1934–2011) patří mezi významné představitele českého konstruktivismu druhé poloviny 20. století, Elsi Kyncl (1930) vytváří kresby, malby, grafiky na pomezí reality a abstrakce, které korespondují s jejím životním zájmem, velkolepou, stále se měnící zahradou. Výstava Kyncl – Kyncl – Immrová tak ukáže jejich vzájemné propojení a souvislosti.
Výstava v Galerii města Loun představuje výběr z obrazů Václava Maliny zhruba za poslední desetiletí. Krajní póly tvoří geometrické obrazy, doplněné souborem pastelových studií, a symbolistní krajiny s postavami. Zvláštní pozornost je na výstavě věnována obrazům, které vznikaly v rámci pobytů v Počedělicích, kde se autor od počátku účastní výtvarného sympozia, nebo jako vzpomínky na ně. Najdeme zde několikrát motivy řeky Ohře, krajiny kolem Loun a samozřejmě Středohoří.
PAVEL JANOUŠKOVEC Málokdy, ba zcela výjimečně se stane, abych na facebooku viděl malbu autora, kterého neznám a která mě zaujme tak, že za ním vyrazím do ateliéru. Návštěva Pavla Janouškovce v Plzni mě přesvědčila, že výtvarné umění je jako nekonečný, bezedný oceán, na jehož hladině se třpytí tisíce obrazů, víc než hvězd. Jeho krajiny mě "naživo" uchvátily ještě daleko víc, než na obrazovce počítače. Jsou jasným důkazem toho, že žádná fotografie, žádná kopie vám nenahradí obraz, když ho máte před sebou na dosah. Můžete sledovat rytmus a vlnění kopců, nespočet barev, odstínů a jemných valérů přírody, střídání ročních období v zahradách, lesích i polích pod rozeklanými horizonty, na březích řeky. Vše na dosah, na dohled, viděné stokrát, tisíckrát a přesto namalované pokaždé jinak. Protože Pavel je jako básník, který dokáží psát o krajinách, v kterých nikdy nebyl. A obraz by měl být magií, tajemstvím, kultivací ducha a zastavením se v čase, ne pouhým dokumentem. Pavlovi se to povedlo a zdánlivá lehkost malby dokazuje především, že krajinu má ve své mysli a ve svých rukách ukotvenu pevně. Prostě jsou malíři, kteří dělají ze slunce žlutou skvrnu, ale pak jsou jiní, kteří díky svému umění a citu udělají ze žluté barvy slunce. Na závěr místo dlouhých uměnovědných textů jedna příhoda: Paul Gauguin učil Paula Sérusiera, venku spolu malovali. A Sérusier udělal strom zelený. Tak jak byl. A Gauguin, když to viděl, střelil po něm z revolveru a děsně vyváděl. Prostě obraz má být takový, aby nás naučil novému pohledu na svět. https://www.janouskovec.eu/ Vladimír Drápal
divadlolouny
